ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.2684.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 2684/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. D., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. S., zastoupenému advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 188/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2005, č. j. 53 Co 120, 121/2005-1210, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. dubna 1994, č. j. 16 C 114/90-224, ve znění doplňujících rozsudků ze dne 13. ledna 1995, č. j. 16 C 114/90-275, a ze dne 10. ledna 1996, č. j. 16 C 114/90-316, a usnesení ze dne 10. ledna 1996, č. j. 16 C 114/90-313, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků „k pozemkům parc. č. 1576 o výměře 219 m2 – zastavěná plocha s domem č. p. 2161, parc. č. 1577/1 o výměře 479 m2 – zahrada, zapsaným u Katastrálního úřadu P. na LV č. 1926 pro obec a kat. území S., a dále k pozemku parc. č. 1577/2 o výměře 17 m2 – zastavěná plocha“, zapsanému tamtéž na LV č. 887. Do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal pozemek parc. č. 1576 s domem č. p. 2161 a část pozemku parc. č. 1577/1 o výměře 473 m2, vyznačenou v geometrickém plánu z 23. 4. 1984, který je nedílnou součástí rozsudku. Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal pozemek parc. č. 1577/2 a část pozemku parc. č. 1577/1 o výměře 6 m2, vyznačenou v geometrickém plánu z 23. 4. 1984. Žalobkyni uložil, aby žalovanému na vyrovnání jeho podílu zaplatila částku 457 345,30 Kč. V části ohledně zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku parc. č. 1577/2 o výměře 17 m2 a k pozemku parc. č. 1577/1 o výměře 6 m2 bylo řízení zahájené na návrh žalobkyně zastaveno z důvodu překážky věci zahájené na návrh žalovaného. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného usnesením ze dne 29. ledna 1997, č. j. 39 Co 209/96-405, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o zastavení řízení a jinak jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 20. prosince 2001, č. j. 16 C 114/90-814, soud prvního stupně rozhodl shodně jako dřívějším rozsudkem, pouze s tím rozdílem, že žalobkyni uložil, aby žalovanému na vypořádání jeho podílu zaplatila částku 922 221,25 Kč. Ohledně zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ke garáži na pozemku parc. č. 1577/2 v kat. území S. řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 19. června 2002, č. j. 54 Co 108/2002-874, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že žalobkyni uložil, aby žalovanému na vyrovnání jeho podílu zaplatila částku 937 948,- Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a ve výroku o zastavení řízení potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 27. března 2003, č. j. 22 Cdo 1962/2002-921, k dovolání žalovaného zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 19. června 2002 ve výroku o potvrzení a změně rozsudku soudu prvního stupně a ve výrocích o nákladech řízení a rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20. prosince 2001 ve výroku o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a ve výrocích o nákladech řízení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání proti výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení, bylo odmítnuto. Dovolací soud zrušil označené rozsudky z důvodu nesprávného právního posouzení věci, spočívajícího v tom, že odvolací soud neuvažoval možnost vypořádání podílového spoluvlastnictví způsobem vyplývajícím z §5 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., zákon o vlastnictví bytů, který navrhl žalovaný, a že soud prvního stupně sice považoval tento způsob vypořádání s ohledem na špatné vztahy mezi účastníky za nevhodný, avšak nezabýval se dalšími právními otázkami vyplývajícími z §5 odst. 2 citovaného zákona. Dovolací soud poukázal na to, že i když návrh žalovaného na vypořádání podílového spoluvlastnictví způsobem vyplývajícím z §5 odst. 2 uvedeného zákona byl nesprávně vyloučen k samostatnému řízení a věc je vedena u soudu prvního stupně jako samostatná pod sp. zn. 16 C 362/2001m, čímž jsou soudy vázány, nikterak je to nezbavuje povinnosti zabývat se tímto návrhem žalovaného i v tomto řízení.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. září 2004, č. j. 16 C 188/2003-1077, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 1. února 2005, č. j. 16 C 188/2003-1105, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků „k pozemkům parc. č. 1576 o výměře 219 m2 – zastavěná plocha s domem č. p. 2161, parc. č. 1577/1 o výměře 479 m2 – zahrada, vše zapsané u Katastrálního úřadu P. na LV č. 1926, k. ú. S., a dále k pozemku parc. č. 1577/2 o výměře 17 m2 – zastavěná plocha, zapsanému u Katastrálního úřadu P. na LV č. 1720, k. ú. S.“. Do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal pozemek parc. č. 1576 s domem č. p. 2161 a část pozemku parc. č. 1577/1 o výměře 473 m2, vyznačenou v geometrickém plánu z 23. 8. 1984, který je nedílnou součástí rozsudku. Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal pozemek parc. č. 1577/2 a část pozemku parc. č. 1577/1 o výměře 6 m2, vyznačenou v geometrickém plánu z 23. 8. 1984. Žalobkyni uložil, aby žalovanému zaplatila na vyrovnání jeho podílu částku 1 045 615,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně mimo jiné zjistil, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky blíže označených nemovitostí, a to pozemku parc. č. 1576 o výměře 219 m2 s domem č. p. 2161 a pozemku parc. č. 1577/1 o výměře 479 m2, žalobkyně v rozsahu id. ¾ a žalovaný id. ¼, a dále pozemku parc. č. 1577/2 o výměře 17 m3 každý v rozsahu id. ½. Žalovaný je výlučným vlastníkem garáže postavené na pozemku parc. č. 1577/2. Geometrickým plánem z 23. 8. 1984 došlo k vytvoření pozemků parc. č. 1577/1 o výměře 473 m2 a parc. č. 1577/2 o výměře 23 m3, když od pozemku parc. č. 1577/1 o výměře 479 m2 byla oddělena část o výměře 6 m2 a byla připojena k pozemku parc. č. 1577/2, který měl původně výměru 17 m2. V domě č. p. 2161 se nacházejí tří byty, v přízemí sestávající z kuchyně a jednoho pokoje, v prvním a druhém poschodí sestávající z kuchyně a tří pokojů. Byt v prvním poschodí užívá žalovaný s manželkou. Dům nelze reálně rozdělit. Vztahy mezi účastníky jsou po dlouhou dobu velmi vyhrocené a žalobkyně nemá za dané situace zájem nadále setrvávat ve spoluvlastnickém vztahu. K dohodě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mezi účastníky nedošlo. S ohledem na návrh žalovaného, aby žaloba byla zamítnuta z důvodů zvláštního zřetele hodných, které žalovaný spatřoval ve svém neuspokojivém zdravotním stavu, vysokém věku a skutečnosti, že v době bydlí po celý svůj život, soud prvního stupně po předchozím souhlasu žalovaného nařídil důkaz znaleckým posudkem o zdravotním stavu žalovaného a možném dopadu rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví v neprospěch žalovaného na jeho zdravotní stav. Žalovaný svým jednáním zmařil vypracování tohoto znaleckého posudku. Soud prvního stupně za této situace dospěl k závěru, že v daném případě nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, které by odůvodňovaly postup podle §142 odst. 2 ObčZ. Pokud ošetřující lékařka žalovaného MUDr. J. T. ve své zprávě vyslovila názor, že „zrušení spoluvlastnictví s následným vystěhováním by přivodilo podstatné zhoršení zdravotního stavu žalovaného“, soud prvního stupně se postavil na stanovisko, že pouze z této zprávy, kdy MUDr. J. T. mohla být při podání této zprávy ovlivněna žalovaným, nelze vyvozovat existence důvodů zvláštního zřetele hodných. Podle názoru soudu prvního stupně jsou v daném případě dány předpoklady pro zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem. Protože reálné rozdělení domu není možné, soud prvního stupně přikázal nemovitosti, vyjma parc. č. 1577/2, na níž se nachází garáž žalovaného, a části parc. č. 1577/1 o výměře 6 m2, která je příjezdovou plochou ke garáži, které přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného, do výlučného vlastnictví žalobkyně jako většinové spoluvlastnice. Podle soudu prvního stupně žalobkyně má lepší předpoklady pro účelné využití nemovitostí a je schopna žalovanému zaplatit přiměřenou náhradu za jeho spoluvlastnický podíl. Soud prvního stupně neshledal podmínky pro postup podle §5 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. Takovému postupu brání skutečnost, že v domě jsou pouze tři bytové jednotky, žalobkyně je spoluvlastnicí domu v rozsahu id. ¾, zatímco žalovaný id. ¼, přitom žalovaný užívá jeden ze dvou větších bytů, a že jeden z bytů je užíván nájemnicí H. V. S ohledem na chování žalovaného vůči žalobkyni a jeho chování ve vztahu k domu, pokud jde o jeho údržbu, nelze po žalobkyni spravedlivě požadovat, aby nadále setrvávala se žalovaným ve spoluvlastnickém vztahu ke společným částem domu v případě vzniku vlastnictví jednotek. Nepřicházel v úvahu ani postup podle §142 odst. 3 ObčZ, tj. zřízení věcného břemene ve prospěch žalovaného. Při výpočtu přiměřené náhrady pro účely vypořádání soud prvního stupně vycházel z doplňku znaleckého posudku Ing. K. Žalobkyni byly přikázány nemovitosti v obvyklé ceně 4 377 620,- Kč, žalovanému v ceně 85 790,- Kč. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému za jeho spoluvlastnický podíl 1 094 405,- Kč a žalovaný žalobkyni 48 790,-, takže po odpočtu částky 48 790,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému na vypořádání jeho podílu částku 1 045 615,- Kč.
Odvolací soud k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 8. prosince 2005, č. j. 53 Co 120, 121/2005-1210, ve znění usnesení z téhož data, č. j. 53 Co 120, 121/2005-1215, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve věci samé jen tak, že žalobkyni uložil, aby žalovanému zaplatila na vyrovnání jeho podílu částku 1 095 915,- Kč. Jinak jej potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě jsou splněny podmínky pro zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, a přisvědčil také jeho názoru, že zde nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro to, aby spoluvlastnictví nebylo zrušeno a vypořádáno přikázáním věci za náhradu. Odvolací soud poukázal na zjištění, že vztahy mezi účastníky jsou značně narušené, což má neblahý vliv i na předmět spoluvlastnictví, nemovitosti jsou ve velmi špatném stavu a dále chátrají a že to byl žalovaný, který se velmi významnou měrou podílel na vzniku konfliktů mezi účastníky. Žalovaný neprokázal, že by zrušení podílového spoluvlastnictví mohlo mít negativní dopad na jeho zdravotní stav. Byl to žalovaný, kdo v rozporu s dobrými spoluvlastnickými vztahy v minulosti převedl část svého spoluvlastnického podílu na třetí osobu. Žalobkyně stejně jako žalovaný má vztah k nemovitostem od svého narození a svůj zájem o ně projevuje dlouhodobě. Žalovaný, přestože v domě bydlí, dlouhodobě se o nemovitosti nestará s řádnou péčí vlastníka. Pouze ohled na pokročilý věk žalovaného nemůže být důvodem pro odepření zrušení podílového spoluvlastnictví. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že v daném případě nejsou dány podmínky pro rozdělení domu a stavební parcely ve smyslu §5 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. Dodal, že i kdyby H. V. nesvědčilo právo nájmu k bytu ve druhém poschodí domu, vlastní dispozice domu neumožňuje rozdělení tří v něm nacházejících se bytových jednotek rozdělení, které by odpovídalo spoluvlastnickým podílům účastníků. Naproti tomu vyslovil souhlas s oddělením části pozemku z pozemku parc. č. 1577/1 o výměře 6 m2 podle geometrického plánu z 23. 8. 1984 za účelem zajištění samostatného přístupu ke garáži žalovaného na pozemku parc. č. 1577/2. Soudu prvního stupně přisvědčil i v tom, že jsou dány jednoznačné důvody pro přikázání domu a převážné částí pozemků do vlastnictví žalobkyně. Odvolací soud doplnil dokazování doplňkem znaleckého posudku Ing. V. K. o cenách nemovitostí podle právních předpisů platných k datu vyhotovení doplňku, tj. k 20. 9. 2005, z něhož zjistil, že obvyklá cena domu č. p. 2161/15 s pozemky parc. č. 1577/1 o výměře 479 m2 a parc. č. 1576 o výměře 219 m2 činí 4 600 000,- Kč, obvyklá cena pozemku parc. č. 1577/2 zastavěného garáží žalovaného 63 410,- Kč, obvyklá cena části pozemku parc. č. 1577/1 o výměře 6 m2 22 380,- Kč a obvyklá cena pozemku vzniklého spojením částí pozemku parc. č. 1577/1 o výměře 6 m2 a pozemku parc. č. 1577/2 85 790,- Kč. Žalobkyně je tak povinna zaplatit žalovanému částku 1 144 405,- Kč a žalovaný žalobkyni částku 48 490,- Kč. Po vzájemném započtení obou částek je na žalobkyni, aby na vypořádání podílového spoluvlastnictví zaplatila žalovanému 1 095 915,- Kč.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu, vyjma části týkající se přikázání pozemku parc. č. 1577/2 a části pozemku parc. č. 1577/1 o výměře 6 m2 do výlučného vlastnictví žalovaného, z důvodů, že řízení je postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vadu řízení spatřuje především v tom, že v záhlaví rozsudku je označen jako žalovaný, neboť ve skutečnosti je rozhodováno o vzájemném návrhu žalobkyně. Tato věc, původně vedená pod sp. zn. 16 C 114/90, měla být spojena s věcí sp. zn. 7 C 132/87, v níž bylo řízení zahájeno žalobou žalovaného a jež se týká pozemku parc. č. 1577/2 a části pozemku parc. č. 1577/1, v níž žalovaný vystupuje jako žalobce a žalobkyně jako žalovaná. S ohledem na tuto jeho žalobu bylo rozsudkem z 10. 1. 1996, sp. zn. 16 C 114/90, řízení ohledně žaloby žalobkyně v části týkající se označených pozemků zastaveno. Rozhodnutí neobsahuje rozhodnutí o žalobě žalovaného, vedené pod sp. zn. 7 C 132/87, se samostatným vyčíslením náhrady. Dále namítá, že poslední výpovědi účastníků se uskutečnily 19. 4. 2000, jsou proto zastaralé a neodpovídají skutečnosti. Syn žalobkyně v domě nebydlí, jednopokojový byt je ve skutečnosti dlouhodobě prázdný, a není pravda, že by H. V. měla na byt v domě řádnou nájemní smlouvu. Jeho návrhu, aby jejím výslechem bylo zjištěno, zda má nějakou nájemní smlouvu, vyhověno nebylo, stejně jako návrhu, aby řízení bylo přerušeno do skončení řízení o jeho žalobě proti Haně Vrtiškové o přivolení k výpovědi z nájmu, protože „jeho výsledek je podkladem pro rozhodnutí v této věci“. Vadou řízení podle žalovaného rovněž je, že soud nevyhověl jeho návrhu na provedení revizního znaleckého posudku z důvodů „nedůvěryhodnosti“ znalkyně Ing. K. a opětovně ji ustanovil k aktualizaci cen nemovitostí. Rozhodnutím soudů vytýká, že se týkají jen pozemků, a že správně mělo být rozhodnuto samostatně i o vlastnictví k domu č. p. 2161. Nesouhlasí se závěrem soudů, že nemovitosti budou lépe využity ve vlastnictví žalobkyně. Žalobkyně ani její syn v domě nebydlí a žalobkyně svým postojem neprokazuje snahu nemovitost užívat. Právní názor soudů, že nejsou dány podmínky pro postup podle §5 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., nepovažuje za správný proto, že takový postup je jednou z přednostně uvažovaných možností řešení sporu podle §142 odst. 1 ObčZ, H. V. není řádnou nájemkyní bytu v domě a je vyloučeno, aby výměry bytů odpovídaly přesně spoluvlastnickým podílům, neboť „vlastnictví jednotek v domě může vzniknout jen po vypořádání podílového spoluvlastnictví budovy“. Soud se důsledně nezabýval návrhem na vznik jednotek, jak naznačil Nejvyšší soud v rozsudku z 27. 3. 2003. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů o přikázání nemovitostí do vlastnictví žalobkyně a věc vrátil k dalšímu řízení a o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalovaného rozsudek potvrdil jako částečný.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání. Podle názoru žalobkyně žalovaný podáním dovolání a různými stížnostmi a návrhy sleduje, aby při co nejdelším pro něj výhodném bydlení v domě získal co nejvyšší vyrovnání za svůj podíl. Přestože 27. 3. 2006 přijal od ní částku 1 095 915,- Kč na vypořádání jeho podílu, ve sporu nadále pokračuje. Žalobkyně se zcela ztotožnila se závěrem soudu, že vypořádání rozdělením domu na jednotky je neproveditelné. Poukázala na to, že H. V. se přistěhovala do domu v roce 1975 na základě dohody o výměně bytů nájemců pěti bytů se souhlasem odboru bytového hospodářství obvodního národního výboru. Odepřít souhlas k podání žaloby proti H. V. o přivolení k výpovědi z nájmu je jejím právem většinového spoluvlastníka.
Dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem měnícím pouze ve výroku o náhradě za spoluvlastnický podíl žalovaného, avšak jen potud, pokud bylo žalovanému přiznáno na vypořádání jeho podílu o 50 300,- Kč více, než mu přiznal soud prvního stupně. V této části bylo žalovanému vyhověno. K podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 23. 7. 2001, sp. zn. 33 Odo 258/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha (dále „Soubor rozhodnutí“), pod C 637, svazek 8. Dovolání směřující do měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu je tak nepřípustné.
Pokud žalovanému rozsudkem odvolacího soudu nebyla přiznána na náhradě za spoluvlastnický podíl částka vyšší než 1 095 925,- Kč, je v této části rozsudek odvolacího soudu ve shodě s rozsudkem soudu prvního stupně a tedy rozsudkem potvrzujícím, stejně jako ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem a tyto přikázány zčásti do výlučného vlastnictví žalobkyně a zčásti do výlučného vlastnictví žalovaného.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Řešení otázky možnosti vypořádání objektu bydlení rozdělením na bytové jednotky rozhodnutí odvolacího soudu takovým nečiní a jeho rozhodnutí je v tomto směru v souladu se stávající judikaturou.
K možnosti vypořádání podílového spoluvlastnictví k bytovému domu rozdělením na jednotky Nejvyšší soud ČR zaujal právní názor již v rozsudku z 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004, (viz Soubor rozhodnutí, C 2846, sešit 30), podle kterého „možnost vypořádání podílového spoluvlastnictví k bytovému domu rozdělením na jednotky soud posuzuje i z hlediska dalšího možného soužití účastníků v jednom domě. Soud přistoupí k takovému rozdělení jen v případě, kdy vztahy mezi účastníky při užívání domu jsou po delší dobu nekonfliktní a jejich neshody nevyžadují rozhodování soudu podle §139 ObčZ“.
V dané věci ani v dalším není nic, co by rozhodnutí odvolacího soudu činilo rozhodnutím zásadního právního významu, neboť nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by v konečném účinku mohla mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR z 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru rozhodnutí pod C 1164, svazek 16.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl. Uplatněnými dovolacími důvody, to znamená i dovolacím důvodem, že řízení je postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, včetně námitky, že se dům č. p. 2161 nestal předmětem vypořádání mezi účastníky, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. října 2006
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu