ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.2698.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 2698/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně S. P., zastoupené advokátem, proti žalované M. H., zastoupené advokátkou, o určení existence práva věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 11 C 323/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. července 2004, č. j. 9 Co 258/2004-90, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 1 325,- Kč k rukám JUDr. R. H.
Odůvodnění:
Okresní soud v Lounech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. ledna 2004, č. j. 11 C 323/2003-71, výrokem pod bodem I. zamítl „návrh, že žalobkyně a každý další vlastník pozemků p. č. st. 302 a p. č. 5680 – zahrada, zapsaného (správně „zapsaných“) v listu vlastnictví č. 122 pro katastrální území a obec V. u Katastrálního úřadu v L. je oprávněna (správně „jsou oprávněni“) z věcného břemene chůze a průjezdu motorovými vozidly přes pozemek p. č. st. 300/2 – nádvoří – společný dvůr – zapsaného (správně „zapsaný“) v listu vlastnictví č. 74 pro katastrální území a obec V. a u Katastrálního úřadu v L.“. Výrokem pod bodem II. zamítl „návrh, že žalovaná a každý další vlastník pozemků (správně „pozemku“) p. č. st. 300/2, zapsaného v listu vlastnictví č. 74 pro katastrální území a obec V. u Katastrálního úřadu v L. je povinen strpět výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni chůze a průjezdu motorovými i nemotorovými vozidly přes pozemek p. č. st. 300/2 – nádvoří – společný dvůr zapsaného (správně „zapsaný“) v listu vlastnictví č. 74 pro katastrální území a obec V. u Katastrálního úřadu v L.“. Výrokem pod bodem III. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že účastnice řízení jsou vlastnicemi sousedících nemovitostí. Žalobkyně vlastní dům čp. 238 se stavební parcelou č. 302 a zahradou č. 5680 v tamním katastrálním území a obci, zatímco žalovaná je vlastnicí domu čp. 242 a parcely č. 300/2 o výměře 342 m2 vedené v katastru nemovitostí jako zastavěná plocha a nádvoří se způsobem využití „společný dvůr“. Právní předchůdci žalobkyně, její prarodiče a rodiče, užívali ke vstupu do kůlny na pozemku č. 302 a ke vstupu na zahradu č. 5680 pozemek žalované č. 300/2. Žalovaná i její právní předchůdci – rodiče – dovolovali nerušeně užívat parcelu č. 300/2 nejen žalobkyní a jejími právními předchůdci, ale i dalšími sousedy do doby, kdy žalobkyně započala užívat tento pozemek jako odkladiště použitých věcí. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdci vydrželi věcné břemeno průchodu a průjezdu přes zmíněný pozemek, neboť jej od roku 1959 na základě ústní dohody mezi tehdejšími vlastníky sousedících nemovitostí užívali. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně nenabyla právo odpovídající věcnému břemeni jeho výkonem, když nebyly splněny podmínky vydržení podle §134 občanského zákoníku (dále „ObčZ“). Bylo sice prokázáno, že právní předchůdci žalobkyně užívali pozemek k navážení dřeva a uhlí ke své nemovitosti po dobu delší deseti let, nebylo ale možno dovodit, že byli v dobré víře, že jim toto právo přísluší. Pouhý souhlas vlastníka pozemku nemohl založit dobrou víru o existenci práva užívání pozemku, neboť jeho vlastník jim poskytl toliko úsluhu a svůj souhlas mohl kdykoliv odvolat.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. července 2004, č. j. 9 Co 258/2004-90, k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Právní posouzení věci soudem prvního stupně shledal správným. K tvrzení žalobkyně, že důvodem, od něhož se odvíjela dobrá víra, byla ústní dohoda právních předchůdců, konstatoval, že taková dohoda není právním důvodem, ani domnělým právním důvodem, který by byl způsobilý založit oprávněnou držbu práva věcného břemene průchodu či průjezdu přes zmíněný pozemek.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a odůvodňuje je odkazem na §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ s tím, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že předmětný pozemek tvoří jediný možný přístup do její kolny a na její zahradu a nebyl nikdy oplocen, ani uzavřen. O právu průchodu či průjezdu se dozvěděla od svých prarodičů a rodičů. Mezi právními předchůdci účastníků řízení mohla existovat nejen ústní dohoda, ale i dohoda v písemné formě. Jde o domnělý právní titul a v tomto směru odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 417/98 a sp. zn. 22 Cdo 2077/99. Připomíná další rozhodnutí Nejvyššího soudu k případům neexistence písemné smlouvy – sp. zn. 22 Cdo 595/2001, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, sp. zn. 22 Cdo 595/2001 a sp. zn. 2 Cdon 431/96. Namítá, že dřívější právní úprava umožňovala to, že držba práva nemusela být zapsána v pozemkové knize. Názor soudu, že její právní předchůdci byli povinni vždy žádat o souhlas s průchodem či průjezdem, neodpovídá provedeným důkazům. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná namítá, že z dovolání není zcela jasné v čem dovolatelka spatřuje vadu řízení a nesprávné právní posouzení věci. Její tvrzení, že předmětný pozemek je cesta, je nepravdivé, stejně jako údaj, že do své kolny a na svoji zahradu má vstup pouze přes spornou parcelu. V době, kdy pozemek užíval dědeček žalobkyně, vždy o jeho použití požádal. Neužíval ho svévolně a bez souhlasu. Nabídku řešení problému výměnou částí pozemků č. 300/2 a č. 5680 žalobkyně odmítla. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil
[§237 odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně jsou v souladu s judikaturou dovolacího soudu. V dané věci žalobkyně neprokázala, že by přes sousední pozemek přecházela na základě (byť domnělého) právního důvodu, schopného založit věcné právo. Např. v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 595/2001, publikovaném v Souboru rozhodnutí NS, svazek 6, č. C 551, se uvádí: „Ze znění zákona je třeba dovodit, že jako podmínka vydržení nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o tom, že věc nebo právo mu náleží, ale je třeba, aby držitel byl v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem. Tuto podmínku vykládá publikovaná judikatura tak, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§130 odst. 1 ObčZ), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu („titulu“), který by mohl mít za následek vznik práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 11/1997, s. 587). Otázka existence dobré víry se posuzuje z hlediska objektivního, tedy podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží. Lze pak dovodit, že pokud se nabyvatel nemovitosti spokojí s pouhým ústním sdělením převodce, že s vlastnictvím nemovitosti je spojeno právo odpovídající věcnému břemeni, přičemž tato okolnost není uvedena ve smlouvě o převodu nemovitosti a nabyvatel se o existenci tohoto právo nepřesvědčí, nemůže být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu toto právo náleží, neboť při normální opatrnosti, kterou lze po něm požadovat, by si existenci tohoto práva, případně právního titulu, který měl za následek jeho vznik, ověřil“. Dále se zde konstatuje: „Přes cizí pozemek lze přecházet na základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít o výprosu (vlastník pozemku přecházení jiných osob přes pozemek trpí, aniž by jim k tomuto přecházení vzniklo nějaké právo), anebo může jít o užívání cizího pozemku jako účelové komunikace. Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni (např. přechází přes cizí pozemek) ještě neznamená, že je držitelem věcného práva“.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 OSŘ. Náklady vzniklé žalované představují odměnu advokátce za jeden úkon právní služby – vypracování vyjádření k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a činí podle §7 písm. f), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 1 250,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu – celkem 1 325,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 31. ledna 2006
JUDr. Jiří Spáčil,CSc.,v.r.
předseda senátu