ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.3058.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 3058/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně L. C., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátkou, o zřízení věcného břemene, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9, č. j. 15 C 111/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2005, č. j. 55 Co 140/2005-87, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. prosince 2004, č. j. 15 C 111/2001-72, zamítl žalobu, „aby k pozemkům parc. č. 1386 a 1387 v obci P., kat. území D. P., které jsou ve vlastnictví žalovaného, bylo zřízeno věcné břemeno ve prospěch staveb tam umístěných, a to zahrádkářské chatě č. 11 s vedlejšími stavbami o zastavěné ploše 30,80 m2 na parc. č. 1386 a přístupové cestě, studni o výměře 9,13 m2, oplocení pozemku o délce 10,20 bm, zpevněných ploch o ploše 24,92 m2, žumpy o ploše 1 m2, kolny o ploše 13,16 m2 a porostů na parc. č. 1387, spočívajícím v nerušeném užívání staveb jejich vlastníkem, vstupu vlastníka staveb a osob dle vůle vlastníka staveb na pozemky za účelem užívání staveb, jejich opravy a údržby, zabezpečení staveb oplocením pozemku parc. č. 1386 proti vstupu cizích osob a vstupu na pozemek parc. č. 1387 za účelem údržby, ošetření zeleně a porostů včetně sklizně plodů z porostů, které jsou ke dni zřízení věcného břemene ve vlastnictví vlastníka staveb s tím, že náhradě za zřízení věcného břemene bude stanovena částkou 719,- Kč za rok, kterou uhradí vlastník staveb vlastníku pozemku vždy do 30. 11. příslušného roku“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně na podkladě dokazování vzal za prokázané, že žalovaný je vlastníkem pozemků parcelních čísel 90, 91/1, 1386 a 1387 v kat. území D. P. Pozemky parcelních čísel 1386 a 1387 vznikly oddělením od pozemku parc. č. 91/1. Podle zápisu o převedení pozemků do užívání z 5. 9. 1961 právní předchůdce žalovaného F K. předal do bezplatného užívání pozemek č. kat. 91/1 o výměře 60 arů Státnímu statku X., který na žádost Č. s. z. se souhlasem F. K. předal do užívání Č. s. z., pobočce v D. P., která podle potvrzení z 23. 11. 1962 byla evidována od roku 1960 jako dobrovolná zájmová společenská organizace. Rozhodnutím komise pro výstavbu a místní hospodářství MNV v Dolních Počernicích 20. 7. 1962 bylo uděleno povolení pro výstavbu zahrádkářských chat na pozemcích užívaných označenou společenskou organizací. Stavby chat byly povoleny jako provizorní „kdykoliv odvolatelné“. Rozhodnutím zemědělské komise MNV v D. P. z 10. 4. 1965 bylo užívání pozemku č. kat. 91/1 Č. s. z., pobočkou v D. P. prodlouženo do 31. 8. 1970. Dopisem z 8. 12. 1975 požádal Č. o. a z. s., základní organizace v Č., o prodloužení užívacího práva pozemků pro zahrádkářskou kolonii, a to včetně pozemku parc. č. 91/1. V katastru nemovitostí je na pozemku parc. č. 1386 veden objekt bydlení č. p. 690 a jako jeho vlastník je označen J. D., který zahrádkářskému svazu 28. 6. 1966 sdělil, že předal užívání chaty včetně přilehlé zahrádky T. V. a že tato skutečnost byla rovněž oznámena MNV v D. P. T. V. se souhlasem výboru Č. s. o. a z., základní organizace v D. P., předala chatu na pozemku parc. č. 1386 5. 5. 1977 do užívání žalobkyni. Pozemky parc. č. 1386 a 1387 byly žalobkyni předány do užívání organizací svazu ovocnářů a zahrádkářů 31. 7. 1977. Žalobkyně platí daň z nemovitostí - stavby na pozemku parc. č. 1386, v souvislosti s elektrifikací chatové osady v Č. v kat. území D. P. zřídila elektrickou přípojku k chatě a vnitřní rozvody, provedla opravu střechy chaty, vybudovala nový plot. Dopisem z 10. 4. 1987 byla žalobkyně vyzvána žalovaným k sepsání nové nájemní smlouvy a úhradě za užívání pozemků ve vlastnictví dědiců po F. K. Dne 9. září 1992 došlo mezi žalobkyní a Z. K. jako zmocněnkyní žalovaného k uzavření dohody o narovnání, týkající se úhrady za užívání pozemku parc. č. 1387, a smlouva o nájmu pozemku parc. č. 1387, podle níž doba nájmu byla sjednána na 3 roky ode dne podpisu smlouvy. Nájemkyně se zavázala při skončení nájmu předmět nájmu vyklidit a vyklizený předat pronajímateli. Žalobou z 3. 10. 2002, projednávanou u soudu prvního stupně pod sp. zn. 6 C 58/2003 se žalovaný proti žalobkyni domáhá vyklizení pozemků parc. č. 1386 a 1387. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně se stala vlastnicí zahrádkářské chaty na pozemku parc. č. 1386 vydržením, neboť od 5. 5. 1977 s ní nakládala jako s vlastní a se zřetelem ke všem okolnostem byla zcela v dobré víře, že jí patří jako vlastníkovi. Otázku oprávněnosti předmětné stavby soud prvního stupně posuzoval podle občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. Dovodil, že právní předchůdce žalobkyně (stavebník) postavil stavbu – zahrádkářskou chatu, aniž by mu svědčilo právo stavby, takže z hlediska občanskoprávního se jedná o stavbu neoprávněnou. Poukázal na to, že právo stavby vznikalo přivolením ke stavbě, a to bylo vydáno Č. s. z., pobočce v Dolních Počernicích, nikoli právnímu předchůdci žalobkyně jako stavebníkovi. Dále uvedl, že právní předchůdce žalovaného ani žalovaný vlastnické právo k pozemkům nepozbyli. Podle zákona č. 229/1991 Sb., zákon o půdě, se s účinností od 24. 6. 1991 užívání pozemků změnilo na nájem a doba nájmu byla stanovena na 10 let do 24. 6. 2001, pokud se účastníci nedohodnou jinak. V daném případě nájemní smlouvou z 9. 9. 1992 uzavřenou mezi účastníky byla doba nájmu stanovena na dobu tří let ode dne podpisu smlouvy. Žalobu na zřízení předmětného věcného břemene podle §135c odst. 3 ObčZ zamítl s ohledem na to, že stavba zahrádkářských chat byla povolena jako provizorium, takže pokud s tímto vědomím stavebník stavbu vybudoval, je třeba vycházet z toho, že po uplynutí lhůty k užívání pozemku bude stavba odstraněna a práva vlastníka pozemku budou opět obnovena. V případě neoprávněné stavby by měl nést důsledky ten, kdo do práva vlastníka pozemku neoprávněně zasáhl, „byť v době stavby nebo nabytí vlastnictví k ní mohl být v dobré víře, že mu svědčí občanskoprávní titul ke stavbě předmětné zahrádkářské chaty“. Podle názoru soudu prvního stupně by zřízení věcného břemene bylo v rozporu s dobrými mravy podle §3 ObčZ. Předmětné věcné břemeno by neumožňovalo jakýkoliv výkon vlastnického práva žalovaného k pozemku a nepřiměřeně by zvýhodňovalo žalobkyni.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 21. června 2005, č. j. 55 Co 140/2005-87, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud po doplnění dokazování potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně. Neztotožnil se s právním názorem soudu prvního stupně, že žalobkyně nabyla vlastnictví k chatě č. 11 vydržením. Podle odvolacího soudu s ohledem na skutková tvrzení žalobkyně o tom, že ohledně chaty nikdy nebyly uzavřeny kupní či darovací smlouvy, ale vždy šlo jen o vydávání potvrzení o změně jejího držitele, spolu se zjištěním z listin, jimiž odvolací soud opakoval důkaz, o tom, „že došlo ke změně držitele zahrádky č. 11 z p. Vorlové na p. L. C.“, žalobkyně nemohla být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí předmětná chata vlastnicky patří. Žalobkyně mohla chatu po právu užívat, ale tento právní důvod nemohl vést k vydržení jejího vlastnického práva k ní. Nelze také přehlédnout, že chata, v žalobním návrhu označena číslem 11, není v katastru nemovitosti zapsána.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Právní závěr odvolacího soudu, že žalobkyně nemohla užívat chatu v dobré víře, že ji vlastnicky patří, žalobkyně nepokládá za správný. Namítá, že jak p. Vorlová, tak i ona se k chatě chovaly jako k vlastní. Vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval tím, že J. D. zemřel, chata nebyla předmětem řízení o projednání dědictví po J. D. a ani být nemohla, jak plyne z důkazů obsažených ve spise. Podle názoru žalobkyně s ohledem na rozhodnutí odvolacího soudu tak chata v podstatě nemá vlastníka. Odvolací soud také přehlédl, že chata označena č. 11 je totožná s objektem č. p. 690. Zamítnutí žaloby na zřízení věcného břemene v tomto případě je v rozporu s právním názorem JUDr. Jiřího Spáčila, podle kterého „ pokud by byla situace taková, že by odstranění stavby nebo její přikázání vlastníkovi pozemku se jevilo jako postup v rozporu s dobrými mravy, je na místě zřídit vlastníkovi stavby za náhradu věcné břemeno k zastavěnému pozemku“. Odvolací soud se také vůbec nezabýval otázkou poškození vlastnických práv žalobkyně k vybudovaným stavbám. Poukázala na územní plán z 9. 9. 1999, podle kterého je lokalita v Č. rozdělena na funkční využití pro zahrádky a zahrady s platností do roku 2010, s tím, že soud mohl omezit trvání věcného břemene do roku 2010 a dále svým rozhodnutí řešit vzájemné vlastnické vztahy. Zřízení věcného břemene je opodstatněné rovněž proto, že na pozemku jsou umístěny další stavby jako např. studna a že vlastník pozemku se nemůže domáhat odstranění stavby vlastnickou žalobou podle §126 odst. 1 ObčZ. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí není v rozporu s hmotným právem a je v souladu se stávající judikaturou dovolacího soudu.
Žalobkyně se domáhá zřízení věcného břemene podle 135c odst. 3 ObčZ a tomu také odpovídají její skutková i právní tvrzení. Předpokladem úspěšnosti jejího návrhu tak je, že je vlastnicí tzv. neoprávněné stavby či staveb ve smyslu §135c ObčZ, které by se měly stát tzv. panujícími nemovitostmi, ve prospěch jejichž vlastníků by mělo být zřízeno právo odpovídající věcnému břemeni vlastníka pozemku, na němž se neoprávněná stavba (stavby) nachází v rozsahu potřebném pro užívání předmětných staveb. Podle názoru odvolacího soudu tomu tak není, poněvadž žalobkyně se jejich vlastnicí nestala, a to ani na základě vydržení. Tento názor považuje dovolací soud za správný.
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud ČR již v usnesení z 2. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 61/2001, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha, pod C 158, svazek 2, zaujal právní názor, že „dobrá víra držitele se musí vztahovat ke všem právním skutečnostem, které mají za následek nabytí věci nebo práva, které je předmětem držby, tedy i k existenci písemné smlouvy o převodu nemovitosti. Pokud se někdo uchopí držby nemovitosti na základě ústní smlouvy o jejím převodu, nemůže být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci, a to ani v případě, že je přesvědčen, že taková smlouva k nabytí vlastnictví nemovitosti postačuje“. Dále lze odkázat rovněž na právní názor vyslovený Nejvyšším soudem ČR v rozsudku z 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, uveřejněném tamtéž pod C 1481, svazek 21, podle kterého „pokud se držitel chopil držby nemovitosti na základě smlouvy o jejím převodu, která nebyla registrována státním notářstvím v době, kdy zákon takovou registraci vyžadoval, nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem této nemovitosti“.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny. Proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. října 2006
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu