ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.466.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 466/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované obci N., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 8 C 146/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. října 2004, č. j. 19 Co 387/2004-146, ve znění opravného usnesení ze dne 21. prosince 2004, č. j. 19 Co 387/2004-155, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby soud určil, že je vlastníkem vymezené části pozemku parc. č. 112/1 v k. ú. N. N., přičemž jako vlastnice tohoto pozemku je v katastru nemovitostí zapsána žalovaná. Nejprve tvrdil, že předmětná část je v katastrální mapě špatně zakreslena, neboť správně náleží k jeho pozemkům parcelám č. 9/1 a č. 9/3. Poté, kdy byl věci vypracován znalecký posudek z oboru geodézie a kartografie, tvrdil, že vlastnictví k předmětné části pozemku parc. č. 112/1 vydržel, když ji držel v dobré víře, že jde o části jeho pozemků parc. č. 9/1 a č. 9/3.
Okresní soud v Trutnově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 30. 1. 2004, č. j. 8 C 146/99- 132, ve znění opravného usnesení ze 4. 1. 2005, č. j. 8 C 146/99-158, určil, že „část poz. p. č. 112/1 v k. ú. N. N. na sever od mezníků při hranici poz č. 112/1 s poz. p. č. 61/26 je ve vlastnictví žalobce. Jedná se o část pozemku vedeného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v T. jako poz. č. 112/1 ohraničený dle vytyčovacího protokolu č. 38-148/97 ze dne 22. 7. 1997 na severní straně hranicí mezi pozemky p. č. 9/1 a 9/3 a cestou 112/1, na jižní straně hranicí mezi poz. p. č. 112/1 a 61/26, 121/1 a 10/1, na západní straně ohraničený prodloužením hranic mezi pozemky p. č. 9/3 a 8/1 a 8/3 k mezníku č. 26 v rohu mezi pozemky p. č. 10/2, 121/1 a 112/1, a na východní straně ohraničený prodloužením hranic mezi pozemky p. č. 9/1 a 62/3 k mezníku č. 25 na rozhraní p. č. 61/26 a 112/1“, a dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem z 12. 10. 2004, č. j. 19 Co 387/2004-146, ve znění opravného usnesení z 12. 12. 2004, č. j. 19 Co 387/2004-155, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že rodiče žalobce nabyli směnnou smlouvou uzavřenou v roce 1965 mimo jiné pozemky parc. č. 9/1 a č. 9/3v k. ú. N. N. Žalobce nabyl vlastnictví k těmto pozemkům dědictvím, a to po otci v roce 1981 ideální ¼ a po matce v roce 1998 ideální ¾. Ještě za života matky žalobce v roce 1997 došlo k neshodě o průběhu hranic těchto pozemků se žalovanou. Žalobce a jeho matka tvrdili, že pěšina užívaná občany, vede po jejich pozemcích, zatímco žalovaná namítala, že pěšina se nachází na sousedním pozemku parc. č. 112/1, který je jejím vlastnictvím, když jde o cestu, která spojuje D. N. s H. N. Tvrzení žalované vyplývalo z vytyčení hranice mezi pozemky parc. č. 9/1 a č. 112/1, provedené podle protokolu z 22. 7. 1997 Geodézií D. K. a zakreslené ve vytyčovacím protokolu č. 38-148. Správnost takto vytyčené hranice potvrdil znalecký posudek z oboru geodézie a kartografie, vypracovaný Ing. L. Č. Jak však vyplývá z tohoto znaleckého posudku, geometrickým plánem z roku 1959 byly dělící body parcel č. 9/1 a č. 9/3 umístěny nikoli na severní hranici parcely č. 112/1, ale na druhé, tedy jižní straně této parcely. Přitom platná instrukce pro zaměřování změn pozemkového katastru takový způsob označování hranice nepřipouštěla. Pozemky parc. č. 9/1 a č. 9/3, resp. dělící body byly vyznačeny kamennými mezníky v terénu, a po skončení měřičské práce byli nabyvatelé seznamováni s označením pozemků a jejich rozsahem. Žalobce, resp. jeho právní předchůdci, sekali pozemky parc. č. 9/1 a 9/3 včetně pěšiny, která vedla nad kamennými mezníky. Pozemky parc. č. 9/1 a č. 9/3 nebyly nikdy oploceny a pěšina nad mezníky nebyla vyznačena. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalobce a jeho právní předchůdci byli oprávněnými držiteli části pozemku žalované parc. č. 112/1, kterou drželi v dobré víře, že jde o části jejich pozemků parc. č. 9/1 a 9/3, jejichž hranice byly (nesprávně v roce 1959) vymezeny kamennými mezníky. Žalobce proto vydržel vlastnické právo k předmětné části pozemku žalované parc. č. 112/1 podle §134 odst. l ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ a uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Žalovaná namítá, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem, neboť žalobce a jeho právní předchůdci nebyli oprávněnými držiteli části jejího pozemku parc. č. 112/1. Vytýká znalci, že se nad rámec odborných skutečností zabýval i právním posouzením. Jeho závěr, že právní předchůdci žalobce byli seznámeni s novým pozemkem v rozsahu definovaném právě mezníky, není ničím podložen. Žalovaná prokazovala, že předmětná cesta byla ve vlastnictví obce už od roku 1841, a sloužila jejím obyvatelům tak, že propojovala D. a H. N., a bylo všeobecně známo, že jde o veřejnou cestu ve vlastnictví obce. Soud prvního stupně se však těmito tvrzeními nezabýval a „ani neprovedl důkaz předmětnými katastrálními mapami.“ Žalovaná dále namítá, že pozemek parc. č. 112/1 nemohl být podle §135a ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. jako věc v socialistickém vlastnictví předmětem vydržení. Je také vyloučeno aby si žalobce započetl do desetileté vydržecí doby držbu části tohoto pozemku před 1. 1. 1992, a do roku 1997, kdy dobrou víru pozbyl, vydržecí doba neuplynula. O tom, že žalobce nebyl objektivně v dobré víře svědčí i to, že samotnému žalobci bylo zřejmé, že cesta vedla pod jižní hranicí jeho pozemků, což sám také uvedl v žalobě. Žalovaná dále zpochybňuje správnost závěrů znalce Ing. L. Č. ohledně mezníků označených body č. 7 a 8, když poukazuje na to, že na mapě z roku 1919 je vyznačen jen mezník jediný a nejde o mezníky hraniční, ale polohové. Dobrou víru žalobce vylučuje i to, že celková výměra žalobcem skutečně nabytých pozemků parc. č. 9/1 a č. 9/3 činí 1814 m2, a žalobce užíval plochu o 59,696 m2 větší. Dobrou víru žalobce vyvrací i skutečnost, že se jedná o cestu o celkové výměře 447 m2, která je v celém svém průběhu nepřerušená a je veřejným statkem. Proto také ostatní majitelé sousedních pozemků, když své pozemky oplocovali, cestu do svého majetku nezaplotili..Také sečení trávy není držebním činem, který by dostačoval k vydržení - žalovaná odkazuje na Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému svazek 2, str. 438, vydání ASPI Publishing 1998. Zdůrazňuje dále, že prostá nevědomost nemůže prokazovat dobrou víru žalobce a jeho právních předchůdců o tom, že nakládají se svým vlastním pozemkem - viz rozhodnutí Gl. U. N. F. 7074 ve svazku 2 uvedeného komentáře, z něhož vyplývá, že „K poctivosti nabytí podle §§456, 367 ob. z . obč. a §360 obch. z. nestačí všeobecná dobrá víra, pouze záporná bona fides, tj. prostá nevědomost o překážce vadící nabytí; nabyvatel musí spíše míti pozitivní přesvědčení, že svým nabytím neporušuje nižádné cizí právo. To jest vyloučeno, zvěděl-li nebo mohl-li zvědět o okolnostech, které u každého nepředpojatého soudícího musí vzbuditi pochybnosti o tom, zda věc, která se má nabýti, nenáleží někomu jinému či náleží-li tomu, od něhož se přijímá jako zástava.“ Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud se v posouzení otázky, zda žalobce a jeho právní předchůdci byli oprávněnými držiteli části pozemku žalované, neodchýlil od judikatury dovolacího soudu. Nejvyšší soud uvedl v rozsudku z 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaném pod C 1067/, svazek 15 Souboru rozhodnutí nejvyššího soudu (dále „Soubor rozhodnutí“), že „vydržet vlastnické právo může jen oprávněný držitel, tj, ten, kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi. Posouzení, zda je držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, publikovaném pod C 1304, svazek 18 Souboru rozhodnutí „oprávněným držitelem ve smyslu §130 odst. l ObčZ je držitel, který drží věc v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat.“ K držbě pozemku sousedícího s nabytým pozemkem se Nejvyšší soud vyslovil např. v rozsudku z 9. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 7/2000, podle kterého „pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku.“ K tomu dále uvedl v rozsudku 8. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1524/2004, publikovaném na internetových stránkách Nejvyššího soudu, že „nejčastěji se prosazuje názor, který připouští oprávněnou držbu i v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje 50% výměry pozemku koupeného.“ Rovněž právní názor odvolacího soudu o započtení doby držby pozemku ve státním vlastnictví před 1. 1. 1992 do vydržecí doby stanovené §134 odst. 1 Občz, je v souladu s rozsudkem dovolacího soudu z 8. 12. 1998, sp. zn. 22 Cdo 2273/98, publikovaném pod R 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K námitce žalované, že sečení není držebním činem, dovolací soud podotýká, že držbu předmětné části pozemku žalované dovodily soudy obou stupňů zejména z toho, že žalobce, resp. jeho právní předchůdci se jí uchopily spolu s držbou svých pozemků parc. č. 9/1 a 9/3, v rozsahu vymezeném kamennými mezníky.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není ani v rozporu s hmotným právem (§130 odst. l a §134 odst. 1 ObčZ). a dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné.
Pokud žalovaná zpochybňovala skutečnosti, zjištěné ze znaleckého posudku, pak dovolací soud dodává, že je soudem přezkumným, který vychází ze skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení. Kromě toho v dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné jen podle §237 odst. l písm. c) OSŘ, nelze úspěšně uplatňovat dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ, tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Vzhledem k nepřípustnosti dovolání se dovolací soud nemohl ani zabývat namítanou vadou řízení, že soud prvního stupně neprovedl žalovanou navrhované důkazy a v odůvodnění nevyložil, proč jej neprovedl (rozsudek z 12. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 290/2003, publikovaný pod C 2086, svazek 26 Souboru rozhodnutí).
Protože dovolání proti tomuto rozsudku není podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné, bylo podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ odmítnuto.
Žalobce byl v dovolacím řízení úspěšný a příslušela by mu proto podle §243b odst. 5 a §146 odst. 3 OSŘ vůči žalované náhrada nákladů tohoto řízení. Ty mu však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. března 2006
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu