ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.1963.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 1963/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. B., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvo pro místní rozvoj se sídlem v Praze 1, Staroměstské nám. 6, zastoupené advokátem, o zaplacení 4.175.342,85 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 23 C 64/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 3. 2006, č. j. 15 Co 106/2006-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 28.095,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 27. 10. 2005, č. j. 23 C 64/2005-37, zamítl žalobu na zaplacení částky 4.175.342,85 Kč s příslušenstvím, požadované na náhradě nákladů za zmařené investice do provedených stavebních prací a na ušlém zisku, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce jako nájemce uzavřel dne 26. 7. 1999 nájemní smlouvu s městem P. na nebytové prostory v přízemí domu na adrese v P. za účelem zřízení vinárny – rybí restaurace. Následně požádal Úřad městského obvodu P., odbor výstavby a dopravy, o vydání stavebního povolení na zřízení této provozovny, příslušné stavební povolení bylo vydáno a nabylo právní moci dne 22. 10. 1999. Na základě tohoto stavebního povolení začal žalobce provádět stavbu a tu prakticky dokončil. Následně dopisem ze dne 6. 3. 2000 mu tentýž úřad sdělil, že stavební povolení je neplatné, neboť v době, kdy byla uzavřena nájemní smlouva, již některé byty ve zmíněné nemovitosti byly ve vlastnictví fyzických osob, které nebyly účastníky řízení a podaly si do rozhodnutí o stavebním povolení odvolání. Magistrát města P. zrušil původní rozhodnutí Úřadu městského obvodu P. a věc vrátil k novému projednání, ve kterém tento úřad z důvodu nesouhlasu ostatních spoluvlastníků nemovitosti zamítl žádost o stavební povolení, což bylo odvolacím orgánem potvrzeno. Následně bylo žalobci Úřadem městského obvodu P. nařízeno odstranění provedené stavby do 30. 6. 2001 a na základě jeho odvolání byla lhůta prodloužena do 31. 12. 2001. Žalobce v tomto jednání spatřuje nesprávný úřední postup státních orgánů, na jehož základě mu vznikla škoda, jejíž náhradu požaduje na státu. Vzhledem k tomu, že žalovaná namítla promlčení, zabýval se soud prvního stupně nejdříve touto otázkou. Dospěl k závěru, že subjektivní promlčecí doba dle §32 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, počala běžet nejpozději dnem 20. 8. 2001, tedy dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o odstranění stavby, kterou žalobce v mezidobí v nemovitosti provedl, neboť tehdy se žalobce dozvěděl, že mu vznikla škoda, znal subjekt, který za škodu odpovídá, a znal i výši způsobené škody, když poukazoval na nesprávný postup Úřadu městského obvodu Plzeň 2. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že promlčecí lhůta uplynula dne 20. 8. 2004 a jelikož žaloba byla podána až dne 3. 3. 2005, je nárok promlčen.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni, rozsudkem ze dne 8. 3. 2006, č. j. 15 Co 106/2006-78, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shledal odvolání žalobce nedůvodným, i když otázku běhu promlčecí lhůty posuzoval odlišně. Dle názoru odvolacího soudu není v daném případě příčinou vzniku škody samotné stavební povolení, nýbrž okolnost, že na něm byla nesprávně vyznačena doložka právní moci (nesprávný úřední postup vedoucí k odpovědnosti státu za škodu). Vzhledem k tomu nebylo nutné uplatnit nárok u příslušného ministerstva. Žalobce tedy, zejména poté, kdy bylo nařízeno odstranění stavby, objektivně věděl, kdo za škodu odpovídá, neboť jednal v této záležitosti vždy s Úřadem městského obvodu P., a měl tedy všechny informace, na jejichž základě si mohl učinit úsudek o odpovědném subjektu. Výši nároku bylo dle názoru odvolacího soudu možno objektivně určit v den, kdy žalobce stavbu odstranil a vyklidil nebytové prostory, tj. dne 13. 12. 2001. V tento den měl již žalobce také informace o události, jíž byla škoda způsobena, i o tom, že mu vznikla majetková újma určitého rozsahu, kterou je možno objektivně vyjádřit v penězích, a nebylo podstatné, zda žalobce znal zcela přesnou výši škody. Tato otázka se řeší až v řízení ve věci, pokud se soud výší škody zabývá. K uvedenému datu měl žalobce také objektivní informace vedoucí k určení odpovědného subjektu, a proto odvolací soud považoval za den, kdy se žalobce dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, den 13. 12. 2001.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a které podává z důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř. Namítá, že nemohl ke dni 20. 8. 2004, příp. ke dni 13. 12. 2004 (termíny, ke kterým měla uplynout promlčecí lhůta), vědět o výši škody, neboť v jiném řízení dosud probíhal mezi žalobcem a městem P. spor o placení nájemného z předmětných nebytových prostor, jehož výsledek byl rozhodný pro určení výše škody způsobené žalobci. Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně vyložil ustanovení §32 odst. 1 cit. zák. č. 82/1998 Sb., neboť dle jeho názoru je nutno znalost osoby, která za škodu odpovídá, posuzovat subjektivně. Určující potom je, kdy se poškozený subjektivně tuto informaci dozví, nikoli kdy se o tomto objektivně mohl dozvědět. Vliv zde pak může mít i to, že žalobce je právním laikem a nemusí mu být zřejmý rozdíl mezi samostatnou a přenesenou působností obce. Odvolací soud tak dle názoru dovolatele pochybil, když neprovedl další dokazování ohledně jeho subjektivní znalosti věci. Dovolatel rovněž poukazuje na to, že mu byla způsobena újma jak nesprávným úředním postupem, tak současně nezákonným rozhodnutím. Nezákonnost stavebního povolení opatřeného doložkou právní moci dovozuje ze samotné skutečnosti, že bylo následně zrušeno odvolacím úřadem. S ohledem na nezákonnost rozhodnutí se měl odvolací soud vypořádat se zněním §35 cit. zák. 82/1998 Sb., dle kterého neběží po dobu předběžného projednání nároku promlčecí lhůta, nejdéle však 6 měsíců. Z tohoto důvodu nemohlo v žádném případě dojít k promlčení nároku. V neposlední řadě uvádí, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, a to zejména proto, že žalovaná zcela záměrně, úmyslně a účelově protahovala záležitost ohledně vyřízení žádosti žalobce o náhradu škody. Za této situace neměl navíc odvolací soud ve smyslu §150 o. s. ř. přiznat žádné straně náhradu nákladů řízení. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto a aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. Poukazuje na to, že běh subjektivní promlčecí lhůty je vázán na okamžik, kdy poškozený prokazatelně získá vědomost o tom, že škoda vznikla. Nejedná se o vědomost o škodné události, nýbrž o vědomost o vzniku majetkové či nemajetkové újmy na straně poškozeného. V tomto případě se tak muselo stát nejpozději do konce roku 2001.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o existenci uplatněného nároku mezi žalobcem a žalovanou se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. spatřuje dovolatel v posouzení běhu promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody podle zák. č. 82/1998 Sb.
Podle §32 odst. 1, 2 cit. zák. č. 82/1998 Sb. se nárok na náhradu škody podle tohoto zákona promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí. Nejpozději se nárok promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty je tedy v tomto zákoně stanoven obdobně jako v případě obecné úpravy promlčecí doby u nároku na náhradu škody dle §106 obč. zák. Subjektivní promlčecí lhůta se odvíjí od doby, kdy má poškozený vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Její počátek se váže k okamžiku, kdy poškozený prokazatelně nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo ke škodě (nikoliv tedy jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. To předpokládá, že se poškozený dozvěděl jak o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné objektivně vyjádřit v penězích, tak i o odpovědném subjektu. Dozvědět se o škodě znamená, že se poškozený dozví o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze natolik objektivně vyčíslit v penězích, že lze právo na její náhradu důvodně uplatnit u soudu. Poškozený se dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích) a není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně (např. na základě odborného posudku). Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 38/1975, obdobně stanovisko Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1983, č. j. Cpj 10/83, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 3/1984, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 1168, rozsudek Nejvyššího soud ČR ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 2445).
Závěr odvolacího soudu, že rozhodný okamžik pro běh subjektivní promlčecí lhůty nastal dne 13. 12. 2001, kdy došlo k odstranění stavby a vyklizení nebytových prostor, je založen na správném právním posouzení zjištěného skutkového stavu věci. Pokud dovolatel namítá, že v tento den neměl dostatek informací o způsobené škodě a o odpovědné osobě, nejedná se o dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž o otázku zjištění skutkového stavu a z něj vyvozených skutkových závěrů, a tedy o skutečnosti, které nezakládají přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Na tom nic nemění ani námitka žalobce, že v předmětné době probíhal spor o platbu nájemného s městem P., neboť otázka plnění z nájemní smlouvy objektivně nemohla mít vliv na rozsah škody, spočívající v nákladech na stavební práce a v ušlém zisku.
Ohledně stavení promlčecí doby po dobu projednání nároku u příslušného orgánu veřejné správy je třeba uvést, že v projednávané věci se nejednalo o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, neboť rozhodnutí Úřadu městského obvodu P. ze dne 21. 10. 1999, ze kterého žalobce vyvozuje nárok na náhradu škody, nenabylo ve skutečnosti právní moci a k odvolání ostatních účastníků řízení bylo rozhodnutím odvolacího správního úřadu zrušeno. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nesprávném vyznačení doložky právní moci v době, kdy účastníkům řízení stále běžela lhůta pro podání odvolání. Z tohoto důvodu také nemohlo v projednávané věci dojít ke stavení promlčecí lhůty ve smyslu §35 zák. č. 82/1998 Sb., neboť dle rozhodného znění tohoto zákona (tj. před jeho novelizací zák. č. 160/2006 Sb.) nebylo třeba nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem uplatňovat u příslušného orgánu veřejné správy.
Ani otázka, zda uplatnění námitky promlčení ze strany žalované představovalo výkon práva v rozporu s dobrými mravy, nečiní napadené rozhodnutí zásadně významným po právní stránce. Jak již dříve konstatoval Nejvyšší soud, výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku může být shledán v rozporu s ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., byl-li toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu. Jednalo by se tak sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (označované rovněž jako šikana) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura, 2000, č. 11, pod číslem 126, obdobně tak rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 1058). V projednávané věci však okolnosti takové intenzity shledány nebyly s tím, že nelze přehlédnout ani skutečnost, že k vyřízení věci u orgánu veřejné správy došlo pouze s minimálním zpožděním oproti zákonné lhůtě a že žalobce měl možnost i tak se domáhat svého nároku soudně. Oproti tomu žalobce uplatnil nárok na náhradu škody u orgánu veřejné správy až po téměř dvou a půl letech od vyklizení předmětné nemovitosti.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, z čehož plyne, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle ust. §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), za což ji náleží odměna z částky 94.140,- Kč, krácená dvakrát o polovinu (§3 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění do 31. 8. 2006), po krácení 23.535,- Kč, plus 75,- Kč režijní paušál a 19 % DPH.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2006
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu