ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1123.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 1123/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce F. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Z. S., zastoupené advokátkou, a 2) J. S., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu nebo vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově, pod sp. zn. 19 C 73/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. srpna 2005, č. j. 11 Co 453/2005-98, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit první žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. V poměru mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále, pobočka v Krnově, (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. dubna 2005, č. j. 19 C 73/2004-66, výrokem I. zamítl žalobu, aby soud přivolil k výpovědi žalobce z nájmu žalovaných k „bytu sestávajícímu z kuchyně, dvou pokojů, ve druhém nadzemním podlaží vpravo v domě č. p. 24 v obci B.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku, výrokem III. přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů advokátce Mgr. A. V. a výroky IV. a V. rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalobce a první žalované Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 18. srpna 2005, č. j. 11 Co 453/2005-98, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadené části ve výrocích I. a II. (výrok I.), změnil jej v nákladových výrocích III. až VI. (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výroky III. a IV.).
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že manželství žalovaných bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 17. listopadu 1997, č. j. 12 C 2790/97-14, který nabyl právní moci dne 23. ledna 1998, že dne 1. března 2002 uzavřela první žalovaná jako nájemkyně a tehdejší vlastník předmětného domu (P. f. Č. r.) jako pronajímatel ohledně předmětného bytu nájemní smlouvu (dále jen „nájemní smlouva ze dne 1. března 2002“), že šlo o nájemní poměr na dobu neurčitou od 1. března 2002, že první žalovaná užívá předmětný byt spolu s druhým žalovaným a svými pěti nezletilými dětmi, že po celou dobu trvání nájemního vztahu (tedy za období od března 2002 do července 2004) žalovaná řádně platila nájemné a zálohy za služby spojené s užíváním bytu, že ke dni 18. října 2004 měla na těchto úhradách přeplatek ve výši 346,- Kč a že na základě kupní smlouvy ze dne 15. července 2004 (s právními účinky vkladu práva ke dni 22. července 2004) je žalobce vlastníkem předmětného domu. Dále zjistily, že platebním rozkazem Okresního soudu v Bruntále ze dne 10. března 2004, č. j. 1 Ro 884/2003-11, byli oba žalovaní zavázáni zaplatit žalobci pohledávku ve výši 25.000,- Kč s příslušenstvím jako úhradu dlužného nájemného z bytu ve S. R., osadě V. (dále jen „byt ve S. R.“). Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že nájemní smlouva ze dne 1. března 2002 obsahuje veškeré zákonné náležitosti vymezené ustanovením §686 odst. 1 obč. zák., a proto ji lze pokládat za platný právní úkon. Na neplatnost nájemní smlouvy nelze usoudit ani z nesprávně uvedeného údaje týkajícího se podlaží, na němž se byt nachází, nemůže-li s ohledem na obsah předložených listin vzniknout pochybnost o identifikaci předmětného bytu. Dále – opět ve shodě se soudem prvního stupně – také dovodil, že uzavřela-li první žalovaná nájemní smlouvu ohledně předmětného bytu dne 1. března 2002, tj. poté, co její manželství s druhým žalovaným bylo pravomocně rozvedeno, nevzniklo žalovaným právo společného nájmu bytu manžely ve smyslu ustanovení §703 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění – ve znění do 30. března 2006 (dále jen „obč. zák.“). Proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k druhému žalovanému pro nedostatek pasivní věcné legitimace potvrdil. Ohledně první žalované stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. nebyl naplněn, nebylo-li v řízení prokázáno, že hrubým způsobem porušila povinnosti vyplývající pro ni z nájemního vztahu, tj. že v daném případě nezaplatila nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním předmětného bytu za dobu delší než tři měsíce; dodal, že předchozí nezaplacení nájemného žalovanými z bytu ve S. R. nelze považovat za porušení povinností vyplývajících z nájemní smlouvy ze dne 1. března 2002. Užívá-li první žalovaná předmětný byt na základě platné nájemní smlouvy, nemůže se žalobce vůči ní domáhat vyklizení bytu (ve smyslu §126 odst. 1 obč. zák.). Za této situace potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně i ve vztahu k první žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. (dále jen „o.s.ř.“). Za zásadně právně významnou pokládal zejména otázku, „zda dne 1.3.2002 byla vyhláška MF ČR č. 176/1993 Sb. ve znění doplňků a novel součástí platného právního pořádku ČR; pokud nebyla, zda předmětná nájemní smlouva na pronájem bytu, ve které jest výše nájemného stanovena s odkazem na tuto již neplatnou vyhlášku, postrádá či nepostrádá základní atribut, a to platné cenové ujednání, zda lze platně uzavřít nájemní smlouvu na pronájem bytu postrádající platné cenové ujednání“. Zastával názor, že nájemní smlouva ze dne 1. března 2002 postrádá náležitost (základní atribut) vymezenou ustanovením §686 odst. 1 obč. zák., a to způsob výpočtu nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo jejich výši, je-li v ní v tomto ohledu odkazováno na tehdy již zrušenou vyhlášku č. 176/1993 Sb. V dovolání formuloval i další, podle jeho názoru zásadně právně významné otázky, a to „zda lze platně uzavříti nájemní smlouvu na pronájem bytu, když předmět nájmu bytem není“, „zda jest nedílnou součástí smlouvy (nájemní smlouvy) … evidenční list, ač tento jako nedílnou součást smluvní strany v předmětné smlouvě neuvedly, přičemž uvedly, že nedílnou součástí jest protokol o odevzdání a převzetí bytu“ a „zda lze smlouvu uzavřenou na nájem bytu v přízemí, přičemž používaný předmětný byt se nachází ve druhém nadzemním podlaží, pokládati za jsoucí s ustanovením §686 odst. 1 obč. zák.“. Uvedl také, že „předmětem předmětné nájemní smlouvy jest byt v domě BOHO24 …takový dům v ČR neexistuje“. Současně namítl, že soud prvního stupně „neaplikoval ustanovení §118a odst. 1,2 o.s.ř. a projednával neprojednatelné“ a tím „řízení zatížil procesní vadou podle §212a odst. 5 věta druhá o.s.ř.“. Vyjádřil rovněž přesvědčení, že „ustanovení §711 odst. 1 písm. d) jest platné i v případě, že se jedná o stejné účastníky nájemního vztahu, ale o jiný byt“. Má také zato, že napadeným rozhodnutím „bylo porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny (Listiny základních práv a svobod) a čl. 90 Ústavy“, přičemž odvolací soud „rozhodl v rámci aplikace moci výkonné v rozporu s právním pořádkem ČR, což mu nepřísluší“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
První žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými zjištěními i s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, resp. zamítnuto, bude-li shledáno přípustným.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tj. vady dovolatelem rovněž namítané, (a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.) přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel dovolatel) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že nájemní smlouva ze dne 1. března 2002 obsahuje veškeré zákonné náležitosti vymezené ustanovením §686 odst. 1 obč. zák. (tedy i způsob výpočtu nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo jejich výši), a proto ji lze pokládat za platný právní úkon. Dovolatel zpochybnil správnost závěru o platnosti nájemní smlouvy ze dne 1. března 2002 námitkou, že uvedená nájemní smlouva je neplatná, neboť jde-li o podstatnou náležitost v podobě způsobu výpočtu nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo jejich výši (§686 odst. 1 obč. zák.), odkazuje na vyhlášku č. 176/1993 Sb., která byla ke dni 31. prosince 2001 zrušena nálezem Ústavního soudu České republiky. Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 2724/2004, dovodil, že jde-li o techniku výpočtu nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu (nic víc a nic méně), lze – i po zrušení uvedené vyhlášky nálezem Ústavního soudu České republiky uveřejněným pod č. 231/2000 Sb. – na tuto vyhlášku v nájemní smlouvě odkázat. Od uvedeného právního názoru se Nejvyšší soud neodklání ani v projednávané věci. Proto uvedenou otázku nelze pokládat za otázku zásadního právního významu.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 31. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1792/2002, ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Zpochybňuje-li tedy dovolatel závěr odvolacího soudu týkající se otázky platnosti nájemní smlouvy ze dne 1. března 2002 rovněž poukazem na to, „zda jest nedílnou součástí smlouvy (nájemní smlouvy) … evidenční list, ač tento jako nedílnou součást smluvní strany v předmětné smlouvě neuvedly, přičemž uvedly, že nedílnou součástí jest protokol o odevzdání a převzetí bytu“; „zda lze smlouvu uzavřenou na nájem bytu v přízemí, přičemž používaný předmětný byt se nachází ve druhém nadzemním podlaží, pokládati za jsoucí s ustanovením §686 odst. 1 obč. zák.“; „že předmětem předmětné nájemní smlouvy jest byt v domě B. …takový dům v ČR neexistuje“ a „že předmětné prostory nejsou bytem, nalézací soudy tyto prokázané skutečnosti nehodnotily“, napadá správnost skutkových zjištění (zčásti zjištění, která ani odvolací soud neučinil) a nikoli právních závěrů odvolacího soudu. Navíc ve vztahu k údajům nájemní smlouvy ze dne 1. března 2002 týkajícím se údajné záměny poschodí, na němž je předmětný byt umístěn, nelze pominout ani následující právní závěr ustálené soudní praxe. Jestliže mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že žalovaní na adrese uvedené ve výpovědi z nájmu bytu obývají jediný byt a jen ohledně tohoto bytu jsou v nájemním vztahu k žalobcům, pak skutečnost, že ve výpovědi z nájmu bytu došlo k záměně patra za podlaží, v němž se byt nachází, a že je v ní nesprávně uvedeno číslo bytu, nezpůsobila neplatnost výpovědi. Ve spojení s dalšími údaji uvedenými v žalobě, jejíž byla součástí, nemohla být taková výpověď žalovanými (nájemci) v době doručení objektivně vnímána jinak než jako určitý a srozumitelný projev vůle (§37 obč. zák.) týkající se bytu, jehož jsou (společnými) nájemci a ve vztahu ke kterému jsou v nájemním poměru se žalobci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný pod č. 35 v sešitě č. 5 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zbývá dodat, že neexistuje žádný rozumný důvod, pro který by nebylo možné uvedený právní závěr vztáhnout na nájemní smlouvu.
Z toho pro projednávanou věc vyplývá, že výtka nesprávného právního posouzení věci je v tomto směru založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění právně významná pro posouzení otázky platnosti nájemní smlouvy. Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li, jako v daném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Pokud tedy dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozuje nesprávnost právního závěru, že nájemní smlouva ze dne 1. března 2002 je platná, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolatel také namítl, že „ustanovení §711 odst. 1 písm. d) jest platné i v případě, že se jedná o stejné účastníky nájemního vztahu, ale o jiný byt“. Dovolací soud zastává názor, že vzhledem k jednoznačnému znění ustanovení §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. není v soudní praxi pochyb o tom, že „nezaplacení nájemného nebo úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce“ se musí týkat bytu, jehož nájem je uplatněnou výpovědí vypovídán; jinak řečeno podle citovaného ustanovení nelze vypovědět nájem konkrétního bytu z důvodu nezaplacení nájemného z jiného bytu, jehož nájemcem je tatáž osoba.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které první žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). V poměru mezi žalobcem a druhým žalovaným, kterému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly, bylo rozhodnuto, že žádný z těchto účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 7. července 2006
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu