ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1305.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1305/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně E. K., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátem, o určení, že vyklizení domu není vázáno na zajištění náhradního bytu, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 8 C 105/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2004, č. j. 26 Co 488/2004-62, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2004, č.j. 26 Co 488/2004-62, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 6. 2004, č.j. 8 C 105/2004-45, určil, že lhůta k vyklizení domu č.p. 115 v obci K. (dále jen „předmětný dům“), stanovená rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 9. 4. 1998, č.j. 7 C 41/98-16, který nabyl právní moci dnem 5. 5. 1998, není vázána na zajištění náhradního bytu, ale pouze na zajištění přístřeší; současně rozhodl o nákladech řízení. Podle soudu prvního stupně nastala od doby rozhodnutí o vyklizení změna poměrů spočívající v tom, že se podstatně zhoršily vztahy mezi účastníky, zejména v důsledku toho, že žalovaný si domů občas přivedl přítelkyni, s čímž žalobkyně jako vlastník předmětného domu nesouhlasila, protože její pokoj je průchozí do pokoje obývaného žalovaným. Dále žalovaný dlouhodobě nepřispíval žalobkyni na náklady spojené s bydlením a posléze s ní uzavřel soudní smír, kterým se jí zavázal uhradit požadované částky za bydlení, vodné, elektrickou energii a palivo na vytápění. Konečně soud prvního stupně zohlednil i skutečnost, že předmětný dům začal být přeplněný, neboť se do něj nastěhovala dcera žalobkyně se synem. Za daného stavu měla podle soudu prvního stupně žalobkyně na určovací žalobě i naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 15. 12. 2004, č.j. 26 Co 488/2004-62, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určovací žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud neshledal ve třech skutečnostech konstatovaných soudem prvního stupně – přeplněnosti předmětného domu, konfliktním chování žalovaného a neplacení nákladů spojených s užíváním domu žalovaným – podstatné změny, které by činily dosavadní pravomocné rozhodnutí v otázce určené bytové náhrady neudržitelným z hlediska souladu s dobrými mravy (§3 odst. 1 občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“). Žalovaný totiž nemohl nijak ovlivnit rozhodnutí žalobkyně poskytnout v předmětném domě bydlení dceři s vnukem, které vedlo ke zhoršení standardu bydlení, a proto mu tato skutečnost nemohla být přičítána k tíži. Konfliktní situace při užívání předmětného domu byla podle odvolacího soudu dlouhodobá a souvisela s přetrvávajícími rozpory účastníků po jejich rozvodu. Právo bydlení žalovaného v sobě zahrnovalo i oprávnění přijímat návštěvy, a bylo proto záležitostí obou účastníků, aby se dohodli na společném užívání jednotlivých prostor při zachování potřebné míry soukromí. Podle odvolacího soudu nebyla zcela bez významu ani skutečnost, že na řešení bytové situace žalovaného měla mít zájem především žalobkyně. Případnou změnu poměrů nemohla odůvodnit ani majetková újma žalobkyně na nákladech spojených s bydlením žalovaného v domě, neboť žalovaný svůj závazek uznal v soudem schváleném smíru a začal jej dodatečně splácet.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu v jeho měnícím výroku napadá žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody nesprávného právního posouzení věci a vadných skutkových zjištění, jež podle ní nemají oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu, že zjištěné skutečnosti nemají dostatečnou intenzitu, aby je bylo možno považovat za změnu poměrů odůvodňující odepření náhradního bytu žalovanému. Pokud odvolací soud konstatoval, že není v rozporu s dobrými mravy dva roky nepřispívat na náklady spojené s bydlením, neboť žalovaný svůj dluh již splácí na základě soudního smíru, neměl by dle názoru dovolatelky opomenout, že v obdobné situaci je pronajímatel oprávněn požadovat přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. zásadně bez bytové náhrady. Navíc závěr odvolacího soudu, že žalovaný dluh splácí, nebyl předmětem dokazování. Institut bytové náhrady je podle dovolatelky primárně upraven pro nájemní vztahy k bytu, v případě vyklizení bytu (nemovitosti) je výjimečně užíván dle analogie, a to za předpokladu, že analogicky budou aplikována i další ustanovení. Dovolatelka připouští, že právo bydlení zahrnuje i možnost přijímat návštěvy, nelze jej však vykonávat způsobem, který hrubě porušuje práva vlastníka a jeho lidskou důstojnost. Podle dovolatelky se odvolací soud v otázce změny poměrů omezil jen na potřeby žalovaného, aniž by provedené důkazy posuzoval ve vzájemné souvislosti jako soud prvního stupně. Proto žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle vyjádření žalovaného odvolací soud věc posoudil na základě skutečností, které z dokazování vyplynuly, a zřetelně uvedl i závěry, na jejichž základě dospěl k rozhodnutí. Z těchto důvodů žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (dále též jen „o.s.ř.“) a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno (§240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné, neboť napadeným rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady řízení v dovolání namítány nejsou, avšak podle Nejvyššího soudu z obsahu spisu vyplývá, že napadené rozhodnutí trpí vadou řízení podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud totiž bez zopakování nebo doplnění dokazování (§213 odst. 2 o.s.ř.) dospěl ke skutkovému závěru, že konfliktní situace při užívání domu má dlouhodobý charakter, na rozdíl od soudu prvního stupně, podle kterého se jejich vztahy „podstatně zhoršily“, v čemž (mimo jiné) soud prvního stupně spatřoval změnu poměrů. Tato okolnost však není pro právní posouzení věci (změny poměrů) bez významu. Odvolací soud též nevysvětlil, na základě jakých skutkových zjištění dospěl k závěru, že situace je zapříčiněna přetrvávajícími rozpory po rozvodu manželství účastníků a bytovou situací žalovaného, ani jaký význam pro rozhodnutí má jeho úvaha, že na řešení této situace by měla mít zájem především žalobkyně. Konečně nelze sice nic vytknout závěru, že žalovaný je v rámci výkonu práva na bydlení oprávněn přijímat návštěvy a že je věcí účastníků, aby se dohodli na pravidlech při společném užívání jednotlivých prostor domu tak, aby měly zachovanou potřebnou míru soukromí, tato úvaha však nic nevypovídá o tom, z jakých důvodů k takové dohodě nedošlo, popřípadě kým není dodržována, a co z toho lze vyvodit pro posouzení věci z hlediska dobrých mravů (zda tedy např., jak tvrdí žalobkyně, není právo žalovaného na bydlení vykonáváno „způsobem, který hrubě porušuje práva vlastníka a jeho lidskou důstojnost“). V těchto ohledech jsou tedy závěry odvolacího soudu nepřezkoumatelné. Řízení před odvolacím soudem je tak postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Za takové situace – jelikož zjištěné vady řízení jsou postačujícím důvodem ke zrušení napadeného rozhodnutí – Nejvyšší soud jeho správnost z hlediska dalších (uplatněných) dovolacích důvodů zpravidla již neposuzuje. Z důvodů procesní ekonomie však v projednávané věci považuje za vhodné poukázat na ustálenou soudní praxi v otázce změny poměrů odůvodňující změnu rozhodnutí o bytové náhradě.
Podle judikatury Nejvyššího soudu (viz rozsudky ze dne 21. 9. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2783/99, ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2741/2000, ze dne 20. 6. 2001, sp. zn. 26 Cdo 997/2001 /uveřejněn v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 7, pod C 582/, ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 26 Cdo 319/2001, nebo ze dne 3. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2213/2002) nelze při posuzování otázky změny poměrů přehlédnout, že neplacení nájemného či úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce je v občanském zákoníku výslovně uvedeno jako případ hrubého porušování povinností, které pro nájemce vyplývají z nájmu bytu, a je důvodem pro vypovězení práva nájmu bytu (srov. §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.). Lze-li z důvodu uvedeného v §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. postihnout výpovědí právo nájmu bytu, navíc - bez dalšího - pouze s vázaností na zajištění přístřeší (srov. §712 odst. 5 obč. zák. a §712 odst. 2 obč. zák.), musí být tím spíše v podobné situaci postižitelné pouhé právo na bydlení přiznané žalovanému poté, kdy byl po skončení nájemního poměru zavázán byt vyklidit. Opačný závěr by vedl k tomu, že nájemce bytu, jemuž by mohlo být za této situace vypovězeno právo nájmu bytu, by měl méně práv než ten, kdo má pouze časově omezené právo v bytě bydlet; taková osoba by totiž pro neplacení nájemného či úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu nebyla - na rozdíl od nájemce - nijak postižitelná. Nejvyšší soud neshledává důvod, pro který by uvedený závěr nedopadal i na osobu, jíž svědčí právo bydlení do zajištění bytové náhrady na základě pravomocného rozhodnutí o vyklizení, aniž by předtím byla nájemcem bytu. Úvaha soudu při posouzení věci z hlediska §3 odst. 1 obč. zák. musí být podložena konkrétními zjištěními, jež dovolují závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy (srov. rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, pod č. 36, a ročník 1999, pod č. 43). Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dovolává jeden z účastníků řízení, tak všechny rozhodné okolnosti na straně druhého účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1802/2000).
Z uvedených důvodů dovolací soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a podle §243b odst. 3 věty prvé o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. března 2006
JUDr. Robert W a l t r , v.r.
předseda senátu