ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1360.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 1360/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobce města P. , zast. JUDr. P. L., advokátkou, proti žalovanému P. V. , zast. JUDr. F. K., advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 23 C 381/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 11. 2005, čj. 11 Co 669/2005-36, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 8. 3. 2005, čj. 23 C 381/2004-23, uložil žalovanému povinnost vyklidit byt č. 1, o velikosti 3+KK, v I. poschodí, v domě čp. 11/652 v K. ul. do 15 dnů od právní moci rozsudku a dále rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1.11.2005, čj. 11 Co 669/2005-36, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že povinnost žalovaného vyklidit byt č. 1, o velikosti 3+KK v I. poschodí domu čp. 11/652 v K. ul. v P., (též jen „předmětný byt“) uložil ve lhůtě do 3 měsíců od právní moci rozsudku. Odvolací soud dále změnil výrok soudu prvního stupně o nákladech tohoto řízení a rozhodl o nákladech řízení odvolacího.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, který byl na základě nájemní smlouvy užíván babičkou žalovaného, jenž s ní od poloviny roku 1992 vedl společnou domácnost a byl hlášen k trvalému pobytu. V roce 1998 se žalovaný oženil, nenastěhoval se do bytu manželky, jehož se poté stal spoluvlastníkem a i nadále vedl společnou domácnost s babičkou, která dne 30. 5. 2003 zemřela.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že společné soužití žalovaného v předmětném bytě s babičkou – nájemkyní bytu – bylo prokázáno. Další podmínka pro přechod nájmu předmětného bytu dle §706 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“), a to že žalovaný neměl v rozhodné době vlastní byt nebyla splněna. Účastníci učinili nesporným, že v době smrti nájemkyně bytu byl žalovaný spolu s manželkou spoluvlastníkem (dříve spolunájemcem) jiného bytu v P., o velikosti 2+1, jenž splňoval požadavky na trvalé bydlení žalovaného. Pokud v pozdější době nastala na straně žalovaného změna (ve spoluvlastnictví uvedeného bytu), nemá tato skutečnost vliv na posouzení dané věci.
Podle odvolacího soudu, nejsou-li naplněny zákonem stanovené podmínky pro přechod nájmu bytu, nelze ani s odkazem na ust. §3 odst. 1 obč. zák. tento stav změnit.
Odvolací soud s ohledem na uvedené konstatoval, že rozhodnutí soudu prvního stupně je správné, a proto rozhodl tak, jak bylo uvedeno shora s tím, že stanovil další lhůtu k plnění, jenž se mu jevila jako potřebná pro vyklizení bytu.
Dovoláním ze dne 8. 3. 2006 napadl žalovaný rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného vyklidit předmětný byt.
V odůvodnění dovolání žalovaný zejména uvedl, že dovolání se opírá o ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Odvolací soud podle dovolatele ze skutkových zjištění, která byla zjištěna objektivně a úplně, vyvodil nesprávné právní závěry a proto jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Dovolatel (žalovaný) v dovolání uvedl, že žil v předmětném bytě s babičkou (M. B.) od roku 1992 (dědeček zemřel v roce 1992) a to od 13 let a byl zde hlášen k trvalému pobytu. Babička zemřela dne 30. 5. 2003 a dovolatel o ni pečoval do konce života a vedl s ní společnou domácnost. V roce 1998 se oženil, v předmětném bytě zůstal bydlet, zejména z důvodu péče o babičku; jeho žena byla uživatelkou družstevního bytu, který po sňatku vyměnila za větší byt a i po narození dcery zůstal dovolatel bydlet u babičky a s manželkou nevedl společnou domácnost. Družstevní byt byl poté nabyt do společného jmění žalovaného a manželky a žalovaný pak smlouvou převedl svůj majetek na manželku, která se stala výlučnou vlastnicí tohoto bytu, k čemuž došlo až po smrti babičky žalovaného.
Dovolatel v dovolání s odkazem na nález Ústavního soudu ČR sp.zn. II. ÚS 544/2000, v němž se mj. uvádí, že pozitivistická aplikace ust. §706 odst. 1 obč. zák. vede k porušení ústavnosti a nepřiměřenou tvrdost v těchto situacích lze zmírnit postupem podle ust. §3 odst. 1 obč. zák., zastává názor, že soudy obou stupňů, když odmítly možnost odstranění tvrdosti zákona poukazem na dobré mravy dle ust. §3 odst. 1 obč. zák. zaujaly čistě pozitivistický až dogmatický postoj k právu a tím odejmuly žalovanému právo na spravedlivý proces.
Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V podání ze dne 5. 4. 2006 se k dovolání vyjádřil žalobce. Ve vyjádření zejména uvedl, že odvolací soud rozhodl správně, neboť ke dni smrti nájemkyně předmětného bytu nebyla splněna jedna z podmínek potřebných pro přechod nájmu bytu dle ust. §706 odst. 1 obč. zák., a to že osoba, na níž měl nájem bytu přejít, neměla v rozhodné době vlastní byt. Podle žalobce nejsou-li splněny podmínky pro přechod nájmu bytu, nelze s odkazem na dobré mravy dle ust. §3 odst. 1 obč. zák. tento stav změnit, neboť podle tohoto ustanovení nelze konstituovat práva či povinnosti dosud neexistující, což vyplývá i z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 327/2000.
Žalobce proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl a aby mu přiznal náhradu nákladů tohoto řízení.
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odst. 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci dovolatel výslovně neformuloval právní otázku, se kterou by spojoval zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Z obsahu dovolání lze dovodit, že nesouhlasí s aplikací ust. §706 odst. 1 obč. zák. a dále je toho názoru, že za uvedené skutkové situace, kterou v dovolání nezpochybňuje, a to že v době smrti původní nájemkyně předmětného bytu měl vlastní byt, měla být nepřiměřená tvrdost vzniklá aplikací §706 odst. 1 obč. zák. řešena použitím §3 odst. 1 obč. zák.
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí zaujal názor (viz např. rozsudek ze dne 27.4.2000, sp. zn. 20 Cdo 1653/98, usnesení ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1201/2003 a usnesení ze dne 14.1.2005, sp. zn. 26 Cdo 507/2004), který zastává i v projednávané věci, že „mít vlastní byt“ ve smyslu ust. §706 odst. 1 obč. zák. má zákon na mysli nejen právo bydlení, jenž vychází z vlastnictví bytu, nýbrž všechny právní důvody, od nichž se odvíjí takové právo na bydlení, jež slouží k trvalému uspokojování bytové potřeby toho, jemuž tento důvod svědčí. Podmínku mít vlastní byt splňuje např. i ten, komu svědčí právo bydlení odvozené z titulu spoluvlastnictví bytu (nemovitosti), popř. i ten, jemuž svědčí důvod bydlení odvozený od rodinněprávního vztahu k manželovi – vlastníku bytu (nemovitosti) a přitom je nerozhodné, zda dotčená osoba ze subjektivních důvodů právní důvod bydlení, který jí svědčí, nerealizuje.
Jak již bylo uvedeno dovolatel nezpochybňuje, že by neměl vlastní byt a z toho vyplývá, že nesplňuje jednu z podmínek uvedenou v ust. §706 odst. 1 obč. zák., tj. nemít vlastní byt.
V judikatuře dovolacího soudu (např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1199/2005) je zastáván názor, od něhož není důvod se odchýlit ani v posuzované věci, že ani prostřednictvím ust. §3 odst. 1 obč. zák. nelze nahradit, popř. vyloučit zákonem požadované podmínky pro přechod práva nájmu bytu stanovené v kogentním ust. §706 odst. 1 obč. zák. Soudy proto nemohou přehlédnout skutečnost, že žalovaný má vlastní byt a prostřednictvím ust. §3 odst. 1 obč. zák. založit žalovanému právo nájmu k dalšímu bytu, a to v rozporu s výslovným ustanovením §706 odst. 1 obč. zák. (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. 26 Cdo 327/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8/2000).
Nejvyšší soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a proto podle ust. §243b odst. 5, věty první o.s.ř. v návaznosti na ust. §218 písm. c) o.s.ř. rozhodl tak, že dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první o.s.ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. tak, že žalovanému, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradě nákladů tohoto řízení částku 1.025,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/, §10 odst. 3, §15, §18 odst. 5 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006), §13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 15. listopadu 2006
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu