ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1399.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1399/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně J. R., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. R., zastoupenému advokátkou, o vyklizení bytu a o určení práva nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 C 445/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2005, č. j. 15 Co 450/2004-86, ve spojení s usnesením ze dne 8. února 2005, č. j. 15 Co 450/2004-94, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. června 2004, č. j. 21 C 445/2003-63, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému vyklidit a vyklizený žalobkyni předat „byt č. 18, I. kategorie, o třech pokojích, kuchyni a příslušenství, v šestém patře domu čp. 846 v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a dále rovněž žalobu na určení, že žalobkyně je výlučnou nájemkyní předmětného bytu. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že účastníci jsou manželé od roku 1984, že na základě nájemní smlouvy ze dne 6. září 1995 společně užívali předmětný byt od roku 1995 do března 1997, že od března 1997 se žalovaný začal přes nesouhlas žalobkyně zdržovat na chatě v H. vzdáleném asi 35 km od P. (dále jen „chata“), že pobyt na chatě zdůvodňoval potřebou její rekonstrukce, že od té doby dojížděl do předmětného bytu pouze ojediněle, že v bytě i nadále bydlela žalobkyně s tehdy nezletilými dětmi T. a P., že na víkendy odjížděla žalobkyně i s dětmi na chatu, že na chatě děti trávily i letní prázdniny, že postupem doby žalobkyně pobyty na chatě omezovala kvůli cizímu člověku, který na chatě bydlel na základě dohody s žalovaným a pomáhal mu s rekonstrukcí chaty, že v roce 1998 či 1999 koupil žalovaný v téže lokalitě další chatu, kterou rovněž rekonstruoval, že v létech 2000 až 2002 zajistila žalobkyně bez součinnosti s žalovaným rekonstrukci předmětného bytu a že od října 2003 se žalovaný opět zdržuje v předmětném bytě. Na základě uvedených skutkových zjištění učinil soud prvního stupně skutkový závěr, že odstěhování žalovaného z předmětného bytu na jaře 1997 nebylo projevem rozvratu manželství, že žalovaný se takto z bytu na chatu neodstěhoval s úmyslem ukončit společnou domácnost se žalobkyní a dětmi, nýbrž pouze proto, že se rozhodl nezdržovat se v P., k níž nebyl pracovně vázán, neboť byl od roku 1984 v invalidním důchodu, a že i nadále vedl společnou domácnost se žalobkyní a dětmi, a to tak, že během pracovního týdne pobývala žalobkyně s dětmi v P. a žalovaný na chatě a víkendy trávili všichni na chatě. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že na základě nájemní smlouvy ze dne 6. září 1995 účastníkům vzniklo právo společného nájmu bytu manžely ve smyslu §703 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“). Dále rovněž dovodil, že odstěhování se žalovaného na chatu na jaře 1997 nelze vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu věci kvalifikovat jako trvalé opuštění společné domácnosti (ve smyslu §708 obč. zák.) žalovaným, tj. opuštění společné domácnosti s úmyslem se do ní již nevrátit a neobnovit manželské soužití. Poté uzavřel, že za této situace dosud účastníkům svědčí právo společného nájmu bytu manžely, a proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. února 2005, č. j. 15 Co 450/2004-86, ve spojení s usnesením ze dne 8. února 2005, č. j. 15 Co 450/2004-94, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem věci. Ve vztahu k žalobě na určení dovodil, že žalobkyně nemůže mít na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Je-li totiž současně žalováno na splnění povinnosti (v daném případě na vyklizení žalovaného z bytu), nemůže podle odvolacího soudu současně obstát i žaloba na určení právního vztahu žalobkyně k předmětnému bytu. Jinak se odvolací soud ztotožnil s právními závěry, které soud prvního stupně přijal s odkazem na ustanovení §703 odst. 1 a §708 obč. zák. Závěr, že v daném případě nedošlo k zániku práva společného nájmu bytu manžely v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti žalovaným, podpořil dále konstatováním, že na trvalost úmyslu žalovaného opustit společnou domácnost se žalobkyní nelze usoudit už proto, že rozhodl-li se žalovaný na jaře 1997 bydlet na chatě, bylo to proto, že nebyl pracovně vázán v P. a měl možnost bydlet mimo P. na chatě, která vyžadovala rekonstrukci, a nikoli proto, že by šlo o důsledek rozvratu manželství a s tím související trvalé opuštění společné domácnosti; podle odvolacího soudu bylo prokázáno, že žalobkyně s jeho odstěhováním na chatu nesouhlasila, odrazovala jej od toho, avšak i po odstěhování žalovaného rodina účastníků nadále fungovala tak, že během pracovního týdne sice žili odděleně (žalobkyně s dětmi v předmětném bytě a žalovaný na chatě), avšak víkendy a dovolené trávili i s dětmi na chatě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – směřuje proti napadenému rozsudku, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně zamítající žalobu na vyklizení předmětného bytu. Uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí pokládá za zásadně právně významné proto, že toto rozhodnutí i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně řeší otázku opuštění společné domácnosti žalovaným v rozporu s hmotným právem. Namítla, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný se v březnu roku 1997 z předmětného bytu odstěhoval, po dobu více než šesti let se zdržoval mimo něj, neplnil dostatečně svou vyživovací povinnost k dětem, nepodílel se na úhradách nájemného, v dubnu 1997 se odhlásil z placení služeb a účastníci hospodařili odděleně. Z těchto zjištěných skutečností podle žalobkyně vyplývá závěr, že žalovaný trvale opustil společnou domácnost. Podle názoru žalobkyně nelze na vedení společné domácnosti mezi účastníky usuzovat z toho, že žalovaný byl v pravidelném styku s rodinou a že ona samotná s jeho odstěhováním na chatu nesouhlasila. Za této situace žalobkyně nesouhlasí ani se skutkovým závěrem, že žalovaný se rozhodl „pouze se nezdržovat v Praze bez rušení společné domácnosti“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 8. února 2005, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání žalobkyně opřela) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci použila dovolatelka vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojí proti skutkovým zjištěním, učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly). Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelka zpochybňuje rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadený rozsudek je založen (rovněž) na právním závěru, že v případě odstěhování se žalovaného na chatu v březnu 1997 nešlo o trvalé opuštění společné domácnosti žalovaným (ve smyslu §708 obč. zák.) a že za této situace právo společného nájmu bytu manžely svědčící účastníkům nezaniklo ve smyslu §707 odst. 1 ve spojení s ustanovením §708 obč. zák. Správnost uvedeného právního závěru byla dovoláním zpochybněna. Z pohledu napadeného rozsudku by proto mohlo jít o otázku zásadního právního významu. Jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.
Podle oddílu III. Zprávy o výsledcích průzkumu rozhodování soudů ve věcech přechodu práva osobního užívání bytu (uvedená zpráva byla uveřejněna pod č. 34 z roku 1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 19 z roku 1982 Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR, občanskoprávní část), na trvalé opuštění společné domácnosti usuzují soudy správně podle okolností konkrétního případu, přičemž pouhé opuštění bytu (odstěhování svršků, případně i odhlášení se z trvalého pobytu) nebude bez dalšího postačovat pro závěr, že jde o trvalé opuštění společné domácnosti (R 77/66). Trvalé opuštění společné domácnosti je možno obecně vymezit jako jednání vedené s úmyslem domácnost zrušit a již neobnovit. Trvalé opuštění společné domácnosti ve vztahu mezi manžely je takové jednání, kdy za trvání manželství jeden z nich byt opustí a lze dovodit, že tak učinil s úmyslem se již nevrátit a neobnovit manželské soužití. V soudní praxi nebyl do současné doby od těchto závěrů zaznamenán odklon, jak o tom svědčí také rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 1999, sp. zn. 2 Cdon 1980/97, uveřejněný pod č. 37 v sešitě č. 4 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura. V citovaném rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud České republiky rovněž k závěru, že trvalé opuštění společné domácnosti je nejen úkonem faktickým, nýbrž i úkonem právním (ve smyslu ustanovení §34 obč. zák.), a proto musí být také svobodným projevem vůle manžela, který domácnost opouští. O případ tohoto druhu nejde též v případě, že opuštění společné domácnosti je motivováno snahou vyhnout se neshodám, ke kterým mezi manžely před opuštěním společné domácnosti docházelo a jejich opakování bylo možné reálně očekávat. Tomu na roveň se klade i jednorázový manželský konflikt takového charakteru a intenzity (např. hrubý fyzický útok), který setrvání jednoho z manželů ve společné domácnosti činil do budoucna neúnosným. Přitom podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. července 2002, sp. zn. 26 Cdo 396/2001, uveřejněného pod C 1334 ve svazku 19 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, právní následky jednání směřujícího k opuštění společné domácnosti nastávají v době, kdy nájemce svoji vůli trvale opustit společnou domácnost projevil a realizoval. Nelze vyloučit situaci, že nájemce úmysl trvale opustit společnou domácnost pojme až po odchodu ze společné domácnosti nebo že vůli trvale opustit společnou domácnost nezrealizuje v jednom časovém období (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. března 2003, sp. zn. 26 Cdo 629/2002, uveřejněný pod C 1773 ve svazku 24 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Vzhledem k okolnostem dané věci nelze opomenout, že i v současné době je využitelný závěr přijatý v R 14/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tj. závěr, že v případě opuštění společné domácnosti jedním z manželů (§181 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. – nyní §708 obč. zák.) zanikne přímo ze zákona právo společného užívání (nyní nájmu) bytu manžely.
V posuzovaném případě vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že účastníci, kteří jsou od roku 1984 manželé, společně užívali předmětný byt na základě nájemní smlouvy ze dne 6. září 1995 od roku 1995 do března 1997, že od března 1997 se žalovaný začal přes nesouhlas žalobkyně zdržovat na chatě, že pobyt na chatě zdůvodňoval potřebou její rekonstrukce, že od té doby dojížděl do předmětného bytu pouze ojediněle, že v bytě i nadále bydlela žalobkyně s tehdy nezletilými dětmi T. a P., že na víkendy odjížděla žalobkyně i s dětmi na chatu, že na chatě děti trávily i letní prázdniny, že postupem doby žalobkyně pobyty na chatě omezovala kvůli cizímu člověku, který na chatě bydlel na základě odhody s žalovaným a pomáhal mu s rekonstrukcí chaty, že v roce 1998 či 1999 koupil žalovaný v téže lokalitě další chatu, kterou rovněž rekonstruoval, že v létech 2000 až 2002 zajistila žalobkyně bez součinnosti s žalovaným rekonstrukci předmětného bytu a že od října 2003 se žalovaný opět zdržuje v předmětném bytě. Na základě uvedených skutkových zjištění učinil shodně se soudem prvního stupně skutkový závěr, že odstěhování žalovaného z předmětného bytu na jaře 1997 nebylo projevem rozvratu manželství, že žalovaný se takto z bytu na chatu neodstěhoval s úmyslem ukončit společnou domácnost se žalobkyní a dětmi, nýbrž pouze proto, že se rozhodl nezdržovat se v P., k níž nebyl pracovně vázán, neboť byl od roku 1984 v invalidním důchodu, a že i nadále vedl společnou domácnost se žalobkyní a dětmi, a to tak, že během pracovního týdne pobývala žalobkyně s dětmi v P. a žalovaný na chatě a víkendy trávili všichni na chatě. Jestliže na tomto skutkovém základě (v daném případě nezpochybnitelném prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. – viz výklad shora) odvolací soud shodně se soudem prvního stupně rovněž dovodil, že odstěhování se žalovaného na chatu v březnu 1997 není trvalým opuštěním společné domácnosti žalovaným (ve smyslu §708 obč. zák.) s úmyslem se již nevrátit a neobnovit manželské soužití a že za této situace právo společného nájmu bytu manžely svědčící účastníkům nezaniklo podle §707 odst. 1 ve spojení s ustanovením §708 obč. zák., neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je tak výrazem standardní soudní praxe.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. ledna 2006
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu