ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1409.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1409/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně Ing. J. S., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Ing. M. S., zastoupenému advokátem, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 306/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2004, č.j. 15 Co 393/2004-113, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. 7. 2004, č.j. 17 C 306/2002-92 (poté, co jeho rozsudek ze dne 19. 8. 2003, č. j. 17 C 306/2002-40, byl k odvolání žalovaného zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2004, č.j. 15 Co 462/2003-65, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), zrušil právo společného nájmu účastníků k bytu I. kategorie, sestávajícímu ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, v mezaninu domu č.p. 1999 v P., V. 110 (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), určil, že byt bude nadále jako výlučný nájemce užívat žalovaný a žalobkyni uložil byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení. Dovodil, že účastníkům, jejichž manželství bylo pravomocně rozvedeno (ke dni 1. 3. 2002) rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 8 C 304/2000, a jejich tehdy nezletilý syn byl svěřen do výchovy žalobkyni, svědčí k předmětnému bytu právo společného nájmu a že se po rozvodu manželství nedohodli o zrušení tohoto práva a o tom, který z nich bude byt užívat. Na základě toho shledal, že jsou dány podmínky pro aplikaci ustanovení §705 odst. 1 a 3 obč. zák. a právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu zrušil. Při rozhodování o dalším nájemci bytu soud vycházel z toho, že není možno zohlednit zákonná hlediska, tj. zájem nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele, když stanovisko pronajímatele je neutrální a syn účastníků je již zletilý, chtěl by v bytě nadále bydlet, přičemž neupřednostňuje bydlení ani s jedním z rodičů. Soud prvního stupně se dále zabýval zásluhami účastníků na získání předmětného bytu a dovodil, že větší zásluhy má v tomto směru žalovaný. Vycházel ze zjištění, že předchozí uživatelkou bytu byla – na základě dohody o výměně bytů uzavřené v roce 1983 – babička žalovaného A. S. (jíž byl žalovaný v roce 1957 svěřen do výchovy). Účastníci se do bytu nastěhovali spolu s babičkou, která do bytu spolu s nimi investovala a po její smrti (v roce 1985) na ně přešlo právo osobního užívání bytu. Dovodil dále, že ve prospěch žádného z účastníků nelze zohlednit příčiny rozvratu jejich manželství, když z rozvodového spisu nelze učinit závěr, že by spočívaly v chování žalovaného. Protože v řízení nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně, že by žalovaný vyvolával konflikty v bytě, když syn účastníků, který s účastníky denně v předmětném bytě žije, uvedl, že žádné nepozoruje, a oba účastníci se podílí na údržbě bytu a na placení nákladů spojených s bydlením, nemohou být ani tyto okolnosti rozhodné pro určení výlučného nájemce. Na základě toho soud prvního stupně s poukazem na hledisko zásluhovosti určil dalším nájemcem bytu žalovaného. Povinnost žalobkyně k vyklizení bytu vázal na zajištění náhradního bytu, když náhradní ubytování nepovažoval za postačující, a to s poukazem na její zdravotní stav (byla dlouhodobě v pracovní neschopnosti), na potřeby syna účastníků, který v současné době stále studuje, jakož i na to, že žalovaný má větší možnost zajistit žalobkyni bytovou náhradu. Hodnotil i okolnost, zda některý z účastníků může uspokojovat potřebu bydlení v jejich společné nemovitosti v T., dospěl však k závěru, že na žádném z nich nelze spravedlivě požadovat, aby se do této nemovitosti nastěhoval.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 14. 12. 2004, č.j. 15 Co 393/2004-113, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, se ztotožnil s jeho závěrem, že v dané věci jsou dány zákonné předpoklady pro zrušení práva společného nájmu bytu manžely, a přisvědčil i jeho závěru, že výlučným nájemcem bytu má být žalovaný. Konstatoval, že za situace, kdy syn účastníků je již zletilý a pronajímatel nedal přednost žádnému z účastníků, zvažoval soud prvního stupně správně i další hlediska rozhodná pro určení dalšího nájemce bytu. Ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že zásluhy na získání bytu svědčí spíše žalovanému a že z rozvodového spisu nevyplývá, že příčinou rozvratu manželství účastníků bylo chování žalovaného, ani že by žalobkyni psychicky týral. Ve prospěch žalovaného svědčí i jeho lepší možnost zajistit pro žalobkyni bytovou náhradu, neboť je na rozdíl od ní nepřetržitě výdělečně činný. Podle názoru odvolacího soudu nesvědčí ve prospěch žalobkyně ani hledisko účelného využití bytu, když zletilý syn účastníků žádného z rodičů z hlediska bydlení s ním v bytě nepreferuje, je schopen samostatné existence a nelze uvažovat o potřebě každodenní péče o zajištění jeho potřeb. Soud prvního stupně nepochybil ani pokud jde o formu bytové náhrady, neboť za situace, kdy nebyly zjištěny žádné důvody zvláštního zřetele hodné, platí, že žalobkyně má právo na primární, zákonnou formu bytové náhrady, kterou je náhradní byt (§712 odst. 3 věta druhá před středníkem obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odůvodnila především podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Pro případ, že by soud dospěl k závěru, že uvedené ustanovení není naplněno, opírá jeho přípustnost o §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Za otázku zásadního právního významu označuje otázku, zda za situace, kdy účastníci mají jen zletilé děti a stanovisko pronajímatele je neutrální, musí být další rozhodná hlediska hodnocena na stejné úrovni, nebo zda je možné hledisko péče o zletilé nezaopatřené dítě považovat za významnější. V dovolání výslovně uplatnila důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovozuje, že soud prvního stupně rozhodl ve svém v pořadí druhém rozsudku jinak (určil výlučným nájemcem bytu žalovaného), než ve svém dřívějším rozsudku (kdy určil výlučnou nájemkyní žalobkyni) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, vysloveným v jeho zrušujícím usnesení. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci spočívající především v nesprávném výkladu ustanovení §705 odst. 3 obč. zák. a v jeho nesprávné aplikaci na daný případ. Dovolatelka uvádí, že odvolací soud nesprávně přisoudil žalovanému vyšší míru zásluhovosti na získání předmětného bytu, a namítá, že podíly obou účastníků jsou v tomto směru rovnocenné, neboť není rozhodné to, že žalovaný byl svěřen do výchovy babičky, ale to, že výměna bytu byla povolena jedině z toho důvodu, že účastníci uzavřeli manželství a narodil se jim syn. Zpochybňuje i závěr odvolacího soudu, že nebylo prokázáno, že by žalovaný zavdal příčinu rozvratu manželství, a namítá, že toto zjištění nemá oporu v rozvodovém spisu; naopak s poukazem na jeho obsah dovozuje, že žalovaný ji psychicky týral, vyvolával konfliktní situace a nebyl schopen konstruktivní komunikace. Namítá, že odvolací soud (soud prvního stupně) zvažoval hledisko péče o zletilého syna účastníků toliko při rozhodování o bytové náhradě, ačkoliv jde o hledisko rozhodné pro určení výlučného nájemce bytu. Odvolací soud pak pochybil, když nevzal v úvahu, že syn se nechce odstěhovat z bytu a že dal najevo (podáním žaloby na výživné), že chce zůstat s matkou. Dovozuje dále, že nebylo zohledněno hledisko účelného využití bytu, neboť pokud by byla určena jeho výlučnou nájemkyní, užívala by byt se svým synem, zatímco žalovaný bude v bytě bydlet sám. Poukazuje na to, že by za tohoto stavu byla rychlejší možnost uspořádání bytových poměrů, neboť zajištění bytové náhrady pro jednu osobu (žalovaného) by bylo snazší. Nesouhlasí ani s hodnocením hlediska majetkových poměrů účastníků, neboť je-li žalovaný solventnější (jak dovodil odvolací soud), má možnost zajistit si bytovou náhradu sám; navíc byt neužívá a zdržuje se v rekreační nemovitosti v Ch. Závěrem odvolacímu soudu vytkla nesprávná skutková zjištění ohledně okolností rozhodných pro určení nájemce bytu. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém dovolacím vyjádření obsáhle vyvracel přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., poukázal na to, že dovolatelka nepřípustně uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř., a namítl, že dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť formulovaná otázka není – z důvodů zde uvedených – otázkou zásadního právního významu.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Tam, kde není takový vliv na odlišné pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozhodnutím soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Právním názorem významným z hlediska uvedeného ustanovení přitom nejsou pokyny odvolacího soudu k doplnění důkazního řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, pokyny k odstranění procesních vad, popřípadě jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.
Jak vyplývá z obsahu spisu, odvolací soud ve svém usnesení ze dne 4. 2. 2004, č.j. 15 Co 462/2003-65, zrušil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 19. 8. 2003, č.j. 17 C 306/2002-40, podle §221 odst 1 písm. a) o.s.ř., a to především za účelem doplnění dokazování ohledně existence práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu jakožto hmotněprávního předpokladu pro rozhodnutí soudu podle §705 odst. 1 obč. zák. Současně mu uložil, aby – za splnění tohoto předpokladu – provedl dokazování k okolnostem rozhodným pro určení dalšího nájemce bytu a aby své závěry pečlivě odůvodnil skutkovými zjištěními. Měly-li být takovéto okolnosti teprve zjišťovány, nemohl odvolací soud již z tohoto důvodu vyslovit závazný právní názor na jejich hodnocení pro určení dalšího nájemce bytu. Z uvedeného vyplývá, že v dané věci nejde o případ, jež má na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Dovolání proto není dle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji taktéž dovozuje dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.
V projednávané věci řešil soud pro rozhodnutí podstatnou právní otázku vymezení hledisek pro určení dalšího nájemce bytu podle ustanovení §705 odst. 3 obč. zák., došlo-li ke zrušení práva společného nájmu bytu manžely.
Výklad uvedeného ustanovení se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil. Soudní praxe (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999) je jednotná v tom, že ustanovení §705 odst. 3 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vedle zákonných hledisek (zájem nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele) soudy - ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí - podle okolností konkrétního případu přihlížejí jako k dalším právně významným hlediskům zejména k sociálním a majetkovým poměrům účastníků, ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, k tomu, jak se který z manželů zasloužil o získání bytu, k účelnému využití bytu, k příčinám rozvodu manželství, apod.
Judikatura (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 2 Cdon 278/96, dále např. rozsudek ze dne 27. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1064/97, a rozsudek ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 26 Cdo 914/2001) rovněž dovodila, že hodnocení těchto dalších hledisek, pokud jde o jejich důležitost pro rozhodnutí o dalším nájmu bytu za situace, kdy účastníci mají nezletilé dítě, je však nutno činit v kontextu s hledisky v zákoně přímo uvedenými, zejména s hlediskem zájmu nezletilých dětí, které zákon vzhledem k jeho povaze vytyčuje jako prvořadé. I přes význam, jaký je tomuto hledisku přisuzován, nemusí se nutně projevit tak, že dalším nájemcem bytu bude určen ten z rozvedených manželů, který má ve výchově nezletilé dítě.
Zákonem výslovně určená hlediska nejsou v dané věci využitelná, neboť účastníci nemají nezletilé děti a pronajímatel ponechal rozhodnutí o dalším nájmu na úvaze soudu. Odvolací soud se proto zabýval dalšími hledisky, které byly v řízení namítány, jako jsou zásluhy účastníků na získání bytu, příčiny rozvratu jejich manželství, jejich majetkovými poměry a hledisko účelného využití bytu. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud se při svém rozhodování podle §705 odst. 1 věty druhé a odst. 3 obč. zák. vypořádal s hledisky přicházejícími v úvahu v dané věci a jeho rozhodnutí je v tomto směru výrazem ustálené soudní praxe. Z toho, jak se obecně správná východiska užitá odvolacím soudem prosadila v konkrétní věci (tedy které ze zkoumaných hledisek měl soud v daném případě – se zřetelem ke zjištěnému skutkovému stavu – za převažující), nelze usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2482/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 1/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1928/2000, uveřejněné pod C 1357 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 19). To se týká i hlediska péče o zletilého syna účastníků, jehož hodnocení označuje dovolatelka za zásadně právně významné. Ostatně odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí – k němu přihlédl v rámci úvahy podle §705 odst. 3 obč. zák, (nikoliv při rozhodování o formě bytové náhrady, jak uvádí dovolatelka), a to při hodnocení účelného využití bytu.
Pokud dovolatelka uplatňuje (bez bližšího upřesnění) dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., je třeba poukázat na to, že k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nezakládají.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s ustanovením §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. září 2006
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu