ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1487.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1487/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně M. M., zastoupené advokátkou, proti žalované J. R., zastoupené advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 6 C 8/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2005, č. j. 23 Co 377/2004-41, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2005, č. j. 23 Co 377/2004-41, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. října 2004, č. j. 6 C 8/2004-29, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. října 2004, č. j. 6 C 8/2004-29, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do třiceti dnů od zajištění náhradního bytu „dům č. p. 1021 na stavební parcele č. 2415 s přístavbou skleníku – zimní zahrady na parcele č. 2416/3, hospodářskou budovu na parcele č. 2416/2 a pozemek – parcelu č. 2416/1 o výměře 499 m2 – zahradu, zapsané na LV 892 pro obec P. k. ú. Ú. n. L. u Katastrálního úřadu P.“ (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“ a „předmětné nemovitosti“, resp. „nemovitosti“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastnic.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. února 2003, č. j. 14 C 206/2000-202, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2003, č. j. 58 Co 314/2003-220, byla žalovaná uznána povinnou vydat žalobkyni předmětné nemovitosti, že žalobkyně přípisem ze dne 12. prosince 2003 vyzvala žalovanou k vyklizení nemovitostí a že žalovaná nemovitosti dosud nevyklidila. Na základě uvedených skutkových zjištění dovodil, že poté, co se žalobkyně stala vlastnicí předmětných nemovitostí (na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. února 2003, č. j. 14 C 206/2000-202, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2003, č. j. 58 Co 314/2003-220), užívá je žalovaná bez právního důvodu, a je proto namístě, aby žalobkyni byla poskytnuta ochrana ve smyslu §126 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“); proto žalobě na vyklizení nemovitostí vyhověl. Vyklizovací povinnost žalované však podmínil zajištěním náhradního bytu. S odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. totiž dovodil, že jsou zde závažné okolnosti na straně žalované bránící jejímu vyklizení bez vázanosti na bytovou náhradu (žalovaná nemovitosti užívala po dobu třiceti let v dobré víře, že je jejich vlastnicí, nemovitosti zhodnotila a pečovala o ně, nemá jinou možnost bydlení a není v jejích silách zajistit si ve lhůtě k vyklizení jiné bydlení, je osobou ve věku 73 let, jediným zdrojem jejích příjmů je starobní důchod a její zdravotní stav není zcela optimální).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. ledna 2005, č. j. 23 Co 377/2004-41, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a za správné pokládal rovněž jeho právní posouzení věci. Ve vztahu k přisouzené bytové náhradě pro žalovanou mimo jiné uvedl, že „skutkové okolnosti i postavení žalobkyně, jakož i všechny okolnosti sporu lze považovat za podklad k aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání zpochybnila správnost právních závěrů, které odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k bytové náhradě pro žalovanou. Uvedla, že „povinnost k vyklizení nelze vázat na zajištění náhradního bytu na základě aplikace ust. §3 odst. 1 obč. zák. … nelze tedy na základě aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. založit žalované právo na náhradní byt.“ Na podporu uvedeného názoru citovala rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ve věcech sp. zn. 26 Cdo 1633/2003, 3 Cdon 131/96, 2 Cdon 1839/96 a 31 Cdo 1096/2000 a dále nález Ústavního soudu České republiky ve věci sp. zn. IV. ÚS 114/99. Podle jejího názoru zde připadá v úvahu pouze „zamítnutí žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy“, jak dovodil Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 10. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání odkázala mimo jiné i na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 1630/2002, uvedla, že v posuzovaném případě jde o totožnou situaci, a zdůraznila, že výkon práva žalobkyně by byl v rozporu s dobrými mravy, pokud by ona s manželem ztratila jakoukoli lidsky důstojnou možnost bydlení a stali by se z nich bezdomovci. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 19. ledna 2005, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.)
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tedy ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela žalobkyně) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadený rozsudek je založen (rovněž) na (výslovném) právním závěru, že – vzhledem k okolnostem případu – lze žalované bytovou náhradu přisoudit pouze za použití §3 odst. 1 obč. zák. Z toho mimo jiné rovněž nepřímo vyplývá, že podle názoru odvolacího soudu, byť přímo nevysloveného, nelze v daném případě ani analogicky aplikovat ustanovení o bytových náhradách při zániku práva užívat byt (§712 obč. zák.). Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) lze dovodit, že správnost obou těchto právních závěrů žalovaná v dovolání napadla. Z pohledu rozsudku odvolacího soudu by proto mohlo jít o otázky zásadního právního významu. Výklad otázky, zda při pozbytí práva užívat byt v obytném domě z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) práva ohledně tohoto domu lze aplikovat ustanovení upravující náhrady za vyklizený byt (§712 obč. zák.) při zániku práva užívat byt, se v soudní praxi ustálil. Protože odvolací soud se od ustáleného řešení této otázky odchýlil, lze – vzhledem k ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. – přisoudit jeho rozhodnutí v otázce bytové náhrady pro žalovanou zásadní právní význam.
Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustným pro řešení této otázky. Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení je tedy omezena pouze na potvrzující výrok týkající se bytové náhrady pro žalovanou (po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé – srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28); potvrzující výrok týkající se vyklizovací povinnosti žalované nebyl dovoláním zpochybněn. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat (v daném případě potvrzující výrok týkající se uložení vyklizovací povinnosti žalované), se při rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existenci uvedených vad žalobkyně nenamítla a tyto vady nebyly zjištěny ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o posouzení správnosti právního závěru, že při pozbytí práva užívat byt v obytném domě z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) práva ohledně tohoto domu lze vyklizovanému přisoudit bytovou náhradu pouze za použití §3 odst. 1 obč. zák. (nelze zde ani analogicky aplikovat ustanovení upravující náhrady za vyklizený byt /§712 obč. zák./ při zániku práva užívat byt).
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 28. května 1992, sp. zn. 2 Cz 14/92, uveřejněném pod č. 35 v sešitě č. 3 z roku 1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „uveřejněné rozhodnutí“), dovodil právní závěr, že při pozbytí práva užívat byt (obytné místnosti) v obytném domě z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) vztahu ohledně tohoto domu se použijí jako ustanovení upravující vztahy obsahem i účelem jim nejbližší (§853 obč. zák.) ta ustanovení občanského zákoníku, jež upravují náhrady za vyklizený byt (§712 obč. zák.) při zániku práva užívat byt. Uvedený právní závěr je výrazem ustálené soudní praxe, která doposud od něj odklon nezaznamenala, jak o tom svědčí rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 35/96, uveřejněný pod č. 61 v sešitě č. 9 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu z 5. září 2000, sp. zn. 26 Cdo 1351/99, z 15. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 151/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 693/2003, a z 15. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 2178/2003. Rovněž Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ve věci Pincová a Pinc versus Česká republika ze dne 5. listopadu 2002 (rozsudek byl uveřejněn v sešitě XLI-XLII/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – Výběru z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Strasbourgu) mimo jiné dovodil, že osobě, která byla zavázána vydat v restitučním řízení nemovitost sloužící jí k bydlení „musí být podle §712 občanského zákoníku nabídnuta bytová náhrada“. Zbývá zdůraznit, že odkazy účastnic na rozsudky a nálezy zmíněné v dovolání a ve vyjádření k dovolání jsou nepřípadné, neboť se vesměs týkají aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (nikoli ustanovení §712 ve spojení s ustanovením §853 obč. zák.) na otázku bytových náhrad, resp. jde v nich o otázku zamítnutí žaloby na vyklizení za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
I v těchto případech (v případech, kdy lze bytovou náhradu přisoudit podle §712 ve spojení s ustanovením §853 obč. zák.) – opět ve shodě s uveřejněným rozhodnutím (srov. odůvodnění uveřejněného rozhodnutí) – však je třeba se zabývat tím, zda nejsou dány důvody k odepření náhrady za byt, jsou-li v konkrétním případě naplněny předpoklady normované ustanovením §3 odst. 1 obč. zák. Ke stejnému právnímu závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky např. ve svých rozsudcích z 21. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 374/97, uveřejněném pod č. 22 v sešitě č. 4 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 21. června 2000, sp. zn. 26 Cdo 1664/99.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Při posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je třeba přihlédnout jak k okolnostem na straně toho, kdo se vyklizení domáhá, tak také k okolnostem na straně toho, jemuž je povinnost k vyklizení ukládána. Rozhodnými okolnostmi na straně toho, kdo se vyklizení domáhá, jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po něm jako žalobci spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se vyklizení nemovitostí) odepřena, resp. v daném případě odložena tím, že vyklizovací povinnost bude podmíněna zajištěním bytové náhrady. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Lze uzavřít, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít, resp. podmíněně odložit.
V projednávané věci se odvolací soud (a stejně tak i soud prvního stupně) – z důvodu nesprávného právního názoru, který ve věci zaujal – zabýval pouze otázkou, zda lze vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu výjimečně – za použití §3 odst. 1 obč. zák. – podmínit zajištěním bytové náhrady. Navíc nelze přehlédnout, že při posouzení věci podle citovaného ustanovení zohlednil pouze okolnosti na straně žalované a – v rozporu s ustálenou judikaturou – se nezabýval otázkou, zda lze po žalobkyni spravedlivě požadovat, aby byla ochrana jejího práva (práva domáhat se vyklizení nemovitostí) odložena tím, že vyklizovací povinnost bude podmíněna zajištěním bytové náhrady. Otázkou odepření bytové náhrady (vyplývající z analogického použití pozitivní hmotněprávní úpravy) z důvodů uvedených v ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. se – opět v důsledku přijatého (nesprávného) právního názoru – nezabýval přesto, že v tomto ohledu právně významné okolnosti z obsahu spisu alespoň vyplynuly.
Z uvedeného je zřejmé, že z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace nelze právní posouzení věci odvolacím soudem považovat za správné. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. – vzhledem k vzájemné provázanosti výroků – napadené rozhodnutí zrušil v celém rozsahu. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2006
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu