ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1491.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 1491/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně JUDr. I. B., proti žalovanému S. M., zast. advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 12 C 111/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2005, č.j. 20 Co 351/2005-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho právního zástupce advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. listopadu 2005, č.j. 20 Co 351/2005-61, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. dubna 2005, č.j. 12 C 111/2003-39, jímž tento soud zamítl žalobu s návrhem, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 6, II. kategorie, sestávajícího ze dvou pokojů, kuchyně, komory a balkónu s úplným základním příslušenstvím, nacházejícího se ve třetím poschodí domu čp. 1052, D. v P. 1 (dále jen „předmětný byt“), kterou dala žalobkyně žalovanému.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že je nesporné, že žalovaný je nájemcem předmětného bytu na základě prohlášení o prozatímní ústní smlouvě nájemní ze dne 10. 6. 1952 a zápisu o odevzdání a převzetí bytu ze dne 1. 10. 1964. Žalobkyně jako výlučný vlastník domu, ve kterém se nachází předmětný byt, se domáhala přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle ust. §711 odst. 1 písm. a) zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“), s odůvodněním, že tento byt potřebuje pro sebe. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení jeho vydání předcházející podle §§212 a 212a zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném ke dni rozhodování odvolacím soudem (dále jen „o.s.ř.“), a poté, co doplnil dokazování ve smyslu ust. §213 odst. 2 o.s.ř. obsahem dopisu ze dne 20. 8. 2003, adresovaného právním zástupcem žalovaného žalobkyni, dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není opodstatněné, neboť bytová potřeba žalobkyně nebyla v řízení prokázána, když za dobu, kdy se žalobkyně stala výlučnou vlastnicí domu, v němž se předmětný byt nachází, došlo v tomto domě k uvolnění několika bytů, včetně bytu po nájemkyni H., o který žalobkyně žádala v souvislosti s odkoupením 2/3 podílu na této nemovitosti, aniž by však v tomto bytě realizovala své užívací právo. Odvolací soud nepřehlédl ani to, že žalobkyně jednostranně zvýšila žalovanému měsíční nájemné na částku 19.582,50 Kč, přičemž žalobkyni jako advokátce muselo být známo, že takové jednostranné zvýšení nájemného nemá, po zrušení vyhlášky č. 176/1993 Sb. ke dni 31. 12. 2001 Ústavního soudu nálezem zveřejněným pod č. 231/2000 Sb., právní oporu. Odvolací soud považoval iniciativu žalobkyně jako pronajímatelky vedoucí k provádění oprav v bytě žalovaného v době vedení tohoto sporu za šikanózní jednání vůči žalovanému a konstatoval, že výkon práva žalobkyně dát žalovanému výpověď nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. a) obč. zák. je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. také proto, že žalovaný je ve věku osmdesáti let a s ohledem na dobu užívání předmětného bytu nelze vyloučit, že změna prostředí (od roku 1952), na které je dlouhodobě zvyklý, by nepříznivě ovlivnila jeho zdravotní stav. Odvolací soud dále uvedl, že okolnost, že mezi účastníky probíhala mimosoudní jednání i ohledně možnosti poskytnutí odstupného žalovanému za dobrovolné opuštění bytu, příp. jeho výše, je z hlediska odvolacího řízení bez významu.
Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné v celém rozsahu potvrdil.
Dovoláním ze dne 4. 3. 2006 napadla žalobkyně výše uvedené rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a jako dovolací důvod označila nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
V odůvodnění dovolání žalobkyně zejména uvedla, že odvolací soud nepřezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v rámci odvolacích důvodů a že napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ust. §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, jelikož „jednak právní otázka souvislosti práva pronajímatele uplatnit výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a) o.z. a stáří nájemce bez zjišťování dalších okolností odkazem na dobré mravy tj. aplikace ust. §3 odst. 1 o.s.ř. nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena a dále odvolací soud v daném případě řešil právní otázku, tj. právo pronajímatele dát výpověď z nájmu bytu nájemci, v rozporu s hmotným právem, když jeho právu danému zákonem odmítl poskytnout soudní ochranu pouze s odkazem na věk nájemce bez jednak zkoumání dalších okolností poměrů nájemce, jednak odmítnutím a přehlížením v řízení prokázaných skutečností, které vylučují aplikaci ustanovení §3 odst. 1 o.s.ř. pro rozpor s dobrými mravy.“ Dovolatelka brojí proti hodnocení odvolacího soudu, že nerealizovala své užívací právo v bytě po paní H., protože tento byt dovolatelka požadovala jako menšinový vlastník v době, kdy do domu neměla ani přístup. Nesouhlasí rovněž s názorem soudu, že se v domě uvolnilo několik bytů, jelikož je zásadně v rozporu s rozhodovací praxí hodnocení možností jiného bydlení v domě, neboť vlastník nemovitosti má podle ustálené soudní praxe právo vybrat si byt, ve kterém hodlá realizovat výkon svých vlastnických práv. Žalobkyně zcela odmítla argumentaci soudu, že jde z její strany o šikanózní jednání, pokud požaduje provedení oprav v předmětném bytě po dobu vedení soudního sporu, s odůvodněním, že požadavek provedení oprav je buď po právu či nikoliv a právní spojitost s vedením soudního sporu není dána.
Dovolatelka je dále toho názoru, že odůvodnění odvolacího soudu, že jako advokátka musela vědět, že nemohla zvyšovat nájemné bez smluvního základu, je zcela neprávní, a uvádí, že při totální absenci právních norem v oblasti bydlení způsobené státním zřízením nelze snahy majitele domu o východisko jakkoliv přičítat k jeho tíži, obzvláště v situaci, kdy jde o byt o rozloze 90m2 ve čtvrtém podlaží bez výtahu, z čehož je zjevné, že „setrvání nájmu žalovaného při předpokládaném zvyšování nájmů pro žalovaného nemůže být žádným přínosem“, a zároveň dovolatelka odkázala na rozhodování Městského soudu v Praze, jenž „o nepřípustnosti aplikace §3 odst. 1 o.s.ř. pokud nájemce v bytě nebydlí, již rozhodoval“. Dále se dovolatelka rovněž domnívá, že z provedených důkazů vyplynulo, že žalovaný by v žádném případě nepociťoval jako újmu, pokud by se z bytu měl vystěhovat, zvláště, když on sám v předmětném bytě ani nebydlí a v rámci mimosoudního jednání odmítl několik náhradních bytů a požadoval peníze. Právě tyto skutečnosti jsou „důvodem pro zkoumání případné aplikace §3 odst. 1 o.s.ř.“. Dle názoru dovolatelky nemůže opuštění předmětného bytu žalovaným ovlivnit jeho zdravotní stav za situace, kdy k dohodě o uvolnění bytu nedošlo pouze z důvodu, že mu nebyla poskytnuta výše finančního plnění, kterou požadoval. Proto je konstatování odvolacího soudu o obavě ze zhoršení zdravotního stavu žalovaného (nájemce), bez uvedení důvodu, zcela neprávním hodnocením (odkazuje-li dovolatelka opakovaně na ust. §3 odst. 1 o.s.ř., má zjevně na mysli ust. §3 odst. 1 obč. zák.).
Závěrem dovolatelka uvedla, že je rozsudek odvolacího soudu tendenční, v souladu s celkovou atmosférou nadržování nájemcům, popírající základní práva pronajímatele, zejména však výkon vlastnického práva, a uzavřela, že odvolací soud přesahuje svými závěry rozhodovací pravomoc a staví se do role veřejného ochránce nájemních práv a navíc hodnocení odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně je dle jejího názoru možné posuzovat i z hlediska trestně-právního.
Dovolatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil.
V podání ze dne 3. 4. 2006 se k dovolání vyjádřil žalovaný. Ve vyjádření žalovaný zejména uvedl, že se zcela ztotožňuje s právním názorem soudu prvního i druhého stupně. Žalovaný nesouhlasí s názorem žalobkyně, že nelpí na setrvání nájmu bytu, tvrdí, že naopak s ohledem na svůj věk a dlouhodobé žití v předmětném bytě lpí na setrvání nájmu bytu a je jeho prioritním zájmem, aby právě v tomto bytě dožil, a dodává, že ve vyspělých právních státech požívají právě nájemci starší 75 let zvýšené ochrany, jelikož stěhování, popř. jiné změny negativně ovlivňují zdravotní stav staršího člověka. Žalovaný rovněž uvádí, že tvrzení žalobkyně, že se v předmětném bytě nezdržuje, nebylo jednak nikterak prokázáno a jednak se toto tvrzení vztahuje k jinému výpovědnímu důvodu. Ze shora uvedených důvodů proto žalovaný navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl a žalovanému přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle ust. §240 odst. 1, §241 odst. 1, 2 a 4 a §241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka má právnické vzdělání ve smyslu §241 odst. 2 písm. a) o.s.ř. a jí bylo dovolání sepsáno.
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
V posuzované věci není dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení dovolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání je tedy podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu po právní stránce. Z toho vyplývá, že způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je námitka, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); nesprávnosti skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.) způsobilým dovolacím důvodem v tomto případě nejsou.
Dovolací soud je podle ust. §242 odst. 3 o.s.ř. – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, a pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jsou relevantní jen otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu správně určenou nesprávně vyložil popř. aplikoval.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka má za to, že zásadní právní význam má otázka, zda soud může odmítnout přivolení k výpovědi z nájmu bytu dané pronajímatelem podle §711 odst. 1 písm. a) obč. zák. s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. pouze na základě vysokého věku nájemce, aniž by zjišťoval další relevantní okolnosti, které by aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. vyloučily.
V posuzované věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že bytová potřeba žalobkyně nebyla v řízení prokázána. Z toho vyplývá, že nebyl naplněn výpovědní důvod uvedený v ust. §711 odst. 1 písm. a) obč. zák., podle něhož může pronajímatel vypovědět nájem bytu (s přivolením soudu), potřebuje-li byt pro sebe, manžela, své děti, vnuky, zetě nebo snachu, své rodiče nebo sourozence. Soud prvního stupně dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že i v případě opodstatněnosti potřeby žalobkyně by shledal výpověď za odporující dobrým mravům (§3 odst. 1 obč. zák.), a to s ohledem na věk žalovaného a skutečnost, že by přestěhování mohlo ohrozit jeho psychickou rovnováhu, fyzické zdraví a život.
Odvolací soud k odvolání žalobkyně, v němž především napadla závěr, že výpověď daná žalovanému je v rozporu s dobrými mravy, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že za uvedeného skutkového stavu je výkon práva žalobkyně dát žalovanému výpověď z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. a) obč. zák. v rozporu s dobrými mravy.
Pokud dovolatelka napadla právní závěr soudů obou stupňů ohledně aplikace ust. §3 odst. 1 obč. zák., je třeba především konstatovat, že z rozsudků soudů obou stupňů lze dovodit, že spočívají na závěru, že nebyl naplněn výpovědní důvod dle ust. §711 odst. 1 písm. a) obč. zák., a proto není pro rozhodnutí věci právně významná otázka, zda výpověď z nájmu bytu byla v rozporu s dobrými mravy.
Odvolacímu soudu lze zajisté vytknout, že odůvodnění jeho rozsudku není náležité, avšak v konečném výsledku je toto rozhodnutí správné.
Dovolací soud konstatuje, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák., nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (viz např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, svazek 3, dále usnesení ze dne 15. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003), a proto tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Pokud dovolatelka, jak vyplývá z obsahu dovolání, namítala též nedostatky ve skutkových zjištěných (§241a odst. 3 o.s.ř.), není tato námitka jak, již bylo uvedeno shora způsobilým dovolacím důvodem, je-li přípustnost dovolání zvažována podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné a dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. tak, že dovolatelka, která po procesní stránce zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, je povinna nahradit náklady dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 6. prosince 2006
JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.
předseda senátu