ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1565.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1565/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně I. P., zastoupené advokátkou, proti žalované A. N., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn. 18 C 14/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2004, č.j. 55 Co 313/2004-77, takto:
I. Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2004, č.j. 55 Co 313/2004-77, pokud jím byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. dubna 2004, č.j. 18 C 14/2003-60, o povinnosti žalované vyklidit byt č. 1, I. kategorie, sestávající z jednoho pokoje, kuchyně, předsíně a základního příslušenství, tj. z koupelny a záchodu se základním vybavením, nacházející se v přízemí domu č.p. 565/47, P., tak, že žalovaná je povinna tento byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění přístřeší, se zamítá.
II. Jinak se dovolání žalované odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 4. 2004, č.j. 18 C 14/2003-60, výrokem I. přivolil k výpovědi z nájmu žalované k bytu č. 1, I. kategorie, sestávajícímu z jednoho pokoje, kuchyně, předsíně a základního příslušenství, tj. z koupelny a záchodu se základním vybavením, nacházejícímu se v přízemí domu č.p. 565/47, P. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty (výrok II.) a žalované uložil byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního bytu (výrok III.); současně rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.). Na základě zjištění, že žalovaná (nájemkyně předmětného bytu) neplatí žalobkyni (vlastnici předmětného domu) od listopadu 2001 nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním bytu, dospěl k závěru, že je dán uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku v tehdy platném znění (tj. ve znění účinném do 30. 3. 2006, dále jen „obč.zák.“), a proto žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhověl. Konstatoval, že při rozhodování nemohl zohlednit obranu žalované opírající se o tvrzení, že jí žalobkyně přes opakované výzvy nepředložila vyúčtování záloh na služby, neboť povinnost platit nájemné je základní povinností žalované jako nájemkyně bytu a nemůže tímto způsobem řešit svoje spory s pronajímatelkou. Povinnost žalované k vyklizení bytu vázal na zajištění náhradního bytu, a to na základě aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., byť v dané věci nebyly splněny podmínky stanovené v §712 odst. 5 obč.zák. Vzal přitom v úvahu vysoký věk žalované (86 let), okolnost, že v bytě bydlí celý svůj život, jakož i to, že žalobkyně nesplnila svoji povinnost předložit vyúčtování služeb, což bylo důvodem jednání žalované.
K odvolání žalobkyně směřujícímu proti výrokům o bytové náhradě a o nákladech řízení Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 12. 10. 2004, č.j. 55 Co 313/2004-77, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil a ve výroku III. jej změnil tak, že žalovaná je povinna byt vyklidit do 15 dnů po zajištění přístřeší; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně ve všech výrocích (§212 písm. d/ o.s.ř.) a ztotožnil se s jeho právním posouzením ohledně naplnění uplatněného výpovědního důvodu. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že povinnost žalované k vyklizení bytu nelze vázat na zajištění náhradního bytu ani na základě aplikace §3 odst. 1 obč.zák., neboť ustanovení §712 odst. 5 věta druhá obč.zák. je ustanovením kogentním a v případě nesplnění v něm uvedených podmínek (rodina s nezletilými dětmi, důvody zvláštního zřetele hodné) nepřichází v úvahu jiná forma bytové náhrady než přístřeší. Podle názoru odvolacího soudu lze otázku dobrých mravů zvažovat toliko v rámci úvahy, zda výkon práva žalobkyně dát žalované výpověď z nájmu bytu není v rozporu s §3 odst. 1 obč.zák. O takovýto případ se však v souzené věci nejedná, neboť jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, žalovaná neplní základní povinnost nájemce již několik let; zmocněnec žalované pak při jednání odvolacího soudu uvedl, že žalovaná nezačala stále narůstající vysoký dluh splácet ani po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. Podle názoru odvolacího soudu je jeho dobytnost s ohledem na vysoký věk žalované a její majetkové poměry značně problematická, a i přes sociální aspekty daného případu nelze platební nekázeň žalované odůvodnit nedoručením vyúčtování služeb žalobkyní, neboť mohla platit alespoň regulované nájemné v předepsané výši, která jí byla známa.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Poukazuje na to, že odvolací soud vyjádřil názor, že otázku dobrých mravů lze v dané věci zvažovat z toho hlediska, zda výkon práva pronajímatele není v rozporu s dobrými mravy a zda není na místě odepřít ochranu jeho práva a žalobu zamítnout; vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a takovýto rozpor neshledal, přičemž věk žalované zohlednil jen v souvislostí s dobytností jejího dluhu. Dovolatelka má za to, že odvolací soud (soud prvního stupně) nesprávně posoudil věc z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. Připouští, že neplatila nájemné, avšak je třeba vzít v úvahu, že se tak stalo pro důvody na straně žalobkyně, která jí nepředložila řádné vyúčtování záloh na služby a činila jí různá příkoří, včetně vyhrožování. Domnívala se, že postupným snižováním plateb a následně jejich zastavením donutí žalobkyni, aby splnila svoji povinnost, a proto by jí neměly být zjištěné okolnosti kladeny k tíži. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., je rozhodování o bytové náhradě při vyklizení bytu nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, ale o věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28).
Výše označený rozsudek odvolacího soudu je tedy v části, v níž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované vyklidit předmětný byt do patnácti dnů po zajištění přístřeší, rozhodnutím, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, proti němuž je dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Vzhledem k tomu, že vady obligatorně posuzované nebyly ve vztahu k měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu v dovolání namítány (a z obsahu spisu se nepodávají), mohl dovolací soud přezkoumávat správnost tohoto výroku odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné, toliko z důvodů uplatněných v dovolání. Dovolatelka však proti uvedenému výroku žádný z dovolacích důvodů neuplatňuje, a proto nezbylo než dovolání směřující proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítnout.
Ve výroku o přivolení k výpovědi a ve výroku o výpovědní lhůtě se rozhodnutí soudů obou stupňů po obsahové stránce shodují (práva a povinnosti v právních vztazích účastníků byla v této části řízení posouzena stejně).
Dovolání proti těmto potvrzujícím výrokům by mohlo být přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) nebo písm. c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání proti těmto potvrzujícím výrokům podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávnosti právního posouzení věci založena na tom, že odvolací soud (soud prvního stupně) tím, že nevzal v úvahu okolnosti namítané dovolatelkou, nehodnotil její právní postavení s přihlédnutím k ustanovení §3 odst. 1 obč.zák.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud se v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 36, ročník 1996, a pod č. 43, ročník 1999, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 26 Cdo 513/2001, a ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 26 Cdo 375/2001) zabýval otázkou, zda lze - s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. - vyhovět žalobě pronajímatelky na přivolení k výpovědi z nájmu bytu i v případě, že uplatněný výpovědní důvod byl naplněn, a dospěl k závěru, že vzhledem k okolnostem případu není zamítnutí žaloby namístě. Pokud pak dovolatelka závěr odvolacího soudu zpochybňuje poukazem na okolnosti uváděné v dovolání (a přikládá jim jiný význam než odvolací soud), je třeba uvést, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1491/2003) nelze otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání v tomto rozsahu podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 3, §142 odst. 1 o.s.ř., a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly (dle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měla právo vůči žalované.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. října 2006
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu