ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1841.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1841/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce Č. M., zastoupeného advokátkou, proti žalované B. M., zastoupené advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn. 8 C 78/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2005, č.j. 23 Co 402/04-45, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 10. 2004, č.j. 8 C 78/2004-29, uložil žalované vyklidit prostory o velikosti 3+1 s příslušenstvím, v 1. patře domu č.p. 336 v P. (dále „předmětný dům“ nebo „dům“) do 15 dnů po zajištění náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 26. 1. 2005, č.j. 23 Co 402/04-45, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za zjištěno, že žalobce je výlučným vlastníkem předmětného domu, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno (ke dni 5. 8. 2003), přičemž podle jejich dohody schválené soudem byl žalobci svěřen do výchovy nezletilý L. a žalované nezletilý M., že žalovaná užívá v domě obývací pokoj a nemá se svým synem jinou možnost bydlení. Odvolací soud přisvědčil právnímu závěru soudu prvního stupně, který uplatněný nárok posoudil podle §126 odst. 1 obč.zák., když dovodil, že žalované odpadl rozvodem manželství právní důvod užívání nemovitosti žalobce. Rovněž tak se ztotožnil s posouzením nároku žalované na bytovou náhradu, kdy soud prvního stupně s poukazem na citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu vázal na základě analogické (§853 obč.zák.) aplikace §712 odst. 3 obč.zák. její povinnost k vyklizení na zajištění náhradního bytu; neshledal přitom důvody zvláštního zřetele hodné pro to, aby její povinnost k vyklizení byla podmíněna toliko zajištěním náhradního ubytování. Odvolací soud se dále vypořádal s odvolací námitkou žalované, která se domáhala, aby řízení v dané věci bylo přerušeno do skončení řízení o vypořádání společného jmění manželů, neboť v domě se nachází věci, o jejichž výlučném vlastnictví nebylo dosud rozhodnuto a rozsudek o vyklizení by tak byl nevykonatelný, jakož i s námitkou, že eventuální náhradní byt s tržním nájemným neodpovídá jejím představám.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o.s.ř. Uvádí, že „odvolací soud posuzoval otázku dosud neřešenou dovolacím soudem, resp. rozdílně rozhodovanou odvolacími soudy, nesprávně ji posoudil v rozporu s hmotným právem a … nevypořádal se s právní argumentací obsaženou v odvolání“; z toho dovozuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Namítá, že soudy obou stupňů „neodůvodněně upřednostnily ochranu vlastnického práva před právem na lidskou důstojnost a s tím související dosažitelné a odpovídající bydlení a také před právem na ochranu mladistvých a na výchovu dětí“. Uvádí dále, že ji žalobce opakovaně vyzval k uzavření nájemní smlouvy k náhradnímu bytu, avšak nájemné v nich bylo nad její výdělkové možnosti, ačkoliv bytová náhrada, kterou jí má zajistit, má být „v souladu s příslušnou judikaturou ve formě bytu v osobním nebo družstevním vlastnictví“. Dovolatelka má za to, že by měla dům vyklidit až v souvislosti s vypořádáním společného jmění, a že realizace napadených rozsudků by byla v rozporu s ustanovením §3 občanského zákoníku, neboť není schopna platit náklady nájemního bytu s tržním nájemným. Kromě toho namítá, že výrok rozsudku je nevykonatelný, neboť nemůže prostory v domě vyklidit, když se v nich nachází věci ve společném jmění manželů. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci dovolatelka neoznačuje právní otázku, s níž spojuje zásadní právním význam napadeného rozhodnutí; přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. opírá v podstatě o citaci ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
V projednávané věci řešil odvolací soud otázku vyklizení rozvedeného manžela z domu ve vlastnictví druhého z rozvedených manželů.
Uvedenou otázku vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 11. 1997, sp.zn. 2 Cdon 1060/97, uveřejněné v příloze časopisu Soudní judikatura 17/1998, ze dne 29. 4. 1999, sp.zn. 26 Cdo 2175/98, ze dne 29. 8. 2000, sp.zn. 26 Cdo 813/99 /uveřejněno pod č. 118 v sešitě č. 10 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura/, ze dne 14. 12. 2000, sp.zn. 26 Cdo 1801/2000, ze dne 8. 1. 2001, sp.zn. 26 Cdo 839/2000 /uveřejněno pod C 16 ve svazku 1 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/, ze dne 17. 1. 2001, sp.zn. 26 Cdo 2962/99 /uveřejněno pod C 46 ve svazku 1 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/, a ze dne 4. 8. 2005, sp.zn. 26 Cdo 2293/2004). Ostatně dovolatelka nezpochybňuje volbu právní normy, podle níž odvolací soud věc posuzoval, ani její interpretaci či aplikaci na zjištěný skutkový stav. Její námitky se týkají vlastností bytové náhrady, na kterou by měla mít „v souladu s příslušnou judikaturou (neuvedeno konkrétně jakou) nárok“. Ve shora označených rozhodnutích sp.zn. 26 Cdo 839/2000 a sp.zn. 26 Cdo 2293/2004 Nejvyšší soud rovněž dovodil, že rozvedený manžel, který má vyklidit byt v domě ve vlastnictví druhého z manželů má právo na náhradní byt, který musí vyhovovat požadavkům stanoveným v §712 odst. 2 větě první obč.zák., nikoliv tedy na přiměřený náhradní byt ve smyslu ustanovení §712 odst. 2 věty druhé obč.zák.; Ostatní námitky dovolatelky ohledně náhradního bytu pak spadají do fáze případného výkonu rozhodnutí.
Pokud pak dovolatelka namítá procesní pochybení odvolacího soudu (nepřerušení řízení, materiální nevykonatelnost rozsudku), je třeba uvést, že k tzv. jiným vadám řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; sama o sobě však takováto vada, i kdyby byla dána, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá. Ostatně odvolací soud se s těmito námitkami vypořádal a pro úplnost lze odkázat na odůvodnění jeho rozhodnutí.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání v dané věci není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči žalované.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. října 2006
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu