ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2112.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 2112/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobců a) J. K. a b) P. K., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) K. M. a 2) J. M., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 9/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1.2.2005, č. j. 30 Co 453/2004-65, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 26. 5. 2005, č.j. 30 Co 453/2004-74, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.535,- Kč, do tří dnů od právní moci rozhodnutí, k rukám jejich advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1.2.2005, č.j. 30 Co 453/2004-65, ve znění usnesení ze dne 26. 5. 2005, čj. 30 Co 453/2004-74, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12.7.2004, č.j. 20 C 9/2003-29, jímž tento soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 17 v 5. nadzemním podlaží domu č.p. 63 v P., sestávajícího ze dvou pokojů, kuchyně, předsíně a příslušenství, kterou dali žalobci žalovaným s tím, že nájem bytu skončí uplynutím tříměsíční výpovědní doby, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci tohoto rozhodnutí a zároveň jim uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený jej do 15 dnů předat žalobcům a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobcům jejich náhradu ve výši 6.010,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí, k rukám jejich advokáta.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem podle ust. §212 a 212a o.s.ř. a poté, co doplnil dokazování ve smyslu ust. §213 odst. 2 za použití ust. 205a odst. 1 a 2 o.s.ř. k otázce vzniku a trvání nájemního práva žalovaných ke spornému bytu a dále k tvrzenému přechodu na zletilé syny žalovaných, dospěl k závěru, že odvolání žalované nebylo podáno důvodně. Dle odvolacího soudu žalovaní před soudem prvního stupně nijak nezpochybňovali skutečnost, že jsou nadále nájemci sporného bytu, naopak jí činili nespornou. Teprve v rámci odvolacího řízení změnili svá tvrzení, když uvedli, že byt na podzim roku 2002 trvale opustili a přestěhovali se do rodinného domu, v důsledku čehož nemohou být ve sporu pasivně legitimovaní, neboť nájemní právo přešlo dle ust. §706 odst. 1 ve spojení s ust. §708 obč. zák., na jejich syny. Odvolací soud poté, co doplnil v tomto směru dokazování dospěl k závěru, že žalovaným se nepodařilo dostatečným způsobem v řízení prokázat, že na podzim roku 2002 trvale opustili společnou domácnost s úmyslem se do ní již nevracet a současně, že trvale opustili společnou domácnost, vedenou se svými syny, v důsledku čehož na tyto na podzim roku 2002 přešlo nájemní právo ve smyslu ust. §706 odst. 1 a §708 obč. zák. Odvolací soud považoval tvrzení žalovaných za spekulativní, směřující k vyloučení účinků podané výpovědi. Pouhé přestěhování žalovaných do rodinného domu bez úmyslu byt trvale opustit, nemá za následek přechod práva nájmu na třetí osoby. Jelikož zánik práva nájmu k jinému období netvrdili a ani neprokazovali, vyšel odvolací soud z toho, že žalovaným i nadále nájemní právo ke spornému bytu svědčí a jsou tak ve sporu pasivně legitimovanými. Ztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně, že existuje nájemní právo obou žalovaných ke spornému bytu, když žalovaná fakticky pobývala v rodinném domě ve S. H. a žalovaný v bytě v P. Popsané soužití žalovaných vykazovalo znaky soužití společného, byť se nejednalo o každodenní společné bydlení. Úmyslem žalovaných nebylo soužití ve společné domácnosti ukončit, žalované proto nemohlo zaniknout nájemní právo ke spornému bytu a koncentrovat se pouze na nájemní právo žalovaného. Odvolací soud se rovněž shodl se soudem prvního stupně v názoru, že na žalovaných lze spravedlivě požadovat, aby nadále užívali pouze jeden byt, a to rodinný dům, ke kterému jim svědčí spoluvlastnické právo, a který je nadstandardní novostavbou jak svým vybavením, tak i svou velikostí. Žalovaná není vázána místem výkonu práce mimo obec, kde se rodinný dům nachází, žalovaný sice po určitou dobu vykonával funkci likvidátora v pražských státních podnicích, ale i v podnicích mimo P., přičemž do všech míst výkonu práce dojížděl osobním autem. Nelze proto dle odvolacího soudu dospět k závěru, že je nucen ve sporném bytě setrvat z pracovních důvodů. Dle odvolacího soudu nebylo v řízení ani žádným způsobem prokázáno, že by další bydlení žalovaného v předmětném bytě odůvodňoval jeho zdravotní stav či jiné podstatné okolnosti. Vzdálenost z obce S. h. do P. nebrání ani rodinným příslušníkům žalovaných nadále vykonávat zaměstnání v P. Odvolací soud rovněž neshledal ze strany žalobců jednání, jež by bylo v rozporu s ust. §3 odst. 1 obč. zák.
Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné v celém rozsahu potvrdil.
Dovoláním ze dne 24.6.2005, daným k poštovní přepravě dne 24.6.2005 a doručeným soudu prvního stupně dne 28.6.2005, napadli žalovaní výše uvedené rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že přípustností dovolání se přímo nezabývali a jako dovolací důvod označili ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
V dovolání žalovaní zejména uvedli, že za podstatu celého sporu považují rozhodování soudů o tom, kde vedli svoji společnou domácnost, zda v pražském bytě nebo v domě, který vlastní ve S. H. a zda tedy v důsledku jejich jednání mohlo dojít k opuštění domácnosti ve smyslu ust. §706 odst. 1 a §708 obč. zák. Považují za nelogický závěr odvolacího soudu, že za situace, kdy žalovaná fakticky pobývala v domě ve S. H. a žalovaný v bytě v P., vykazovalo jejich soužití znaky společného soužití a nebylo úmyslem žalovaných soužití ve společné domácnosti ukončit. Dle dovolatelů, konstantní praxe je toho názoru, že lze vést jen jednu společnou domácnost. Společná domácnost se mohla odvíjet na S. h. a nikoli v P., protože stejně tak často, jako žalovaná jezdila do P., jezdil žalovaný do S. H. Soud opomenul hodnotit zásadní důkaz, zmíněný svědkem S. a to, že žalovaná kandidovala do obecního zastupitelstva ve S. H. Jelikož ke kandidatuře je třeba trvalý pobyt v místě, kde občan kandiduje, a nejde pouze o formální přihlášení se, je dle dovolatelů zjevné, že žalovaná ve S. H. musela bydlet, vedena úmyslem tam bydlet a že tedy měla-li vést společnou domácnost s žalovaným, nemohla ji vést v P., ale ve S. H. Dle dovolatelů žalovaný zcela věrohodně vysvětlil, proč v kritickém období pobýval v P. a vysvětlil svoji vázanost na výkon funkce auditora. Dále uvedli, že pokud bylo v daném případě naplněno ust. §115 obč. zák., pak pro závěr, že tato domácnost byla vedena ve sporném bytě, není sebemenší podpora. Jsou toho názoru, že chybí jasné vymezení pojmů společné domácnosti a jejího přenesení ve vztahu k opuštění této s ohledem na ust. §708 obč. zák. Dle dovolatelů nejde o hodnocení skutkového stavu, které by nemohlo být předmětem dovolání, nýbrž o posouzení způsobu směřujícímu k průkazu opuštění společné domácnosti. Dovolatelé na závěr požádali o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a navrhli, aby soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu rozhodnutí.
Žalobci ve svém vyjádření uvedli, že pokud dovolatelé podávají dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., pak toto ustanovení se dovolacích důvodů netýká. Jsou toho názoru, že dovoláním napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam a není proto přípustné. Dle žalobců lze z dovolání dovodit dovolací důvod dle ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale není jim zřejmé, v čem má být „právní posouzení způsobu směřujícího k průkazu opuštění společné domácnosti“ nesprávné. Žalobci toto nepovažují za právní posouzení věci, na němž spočívá napadené rozhodnutí. Ztotožňují se závěrem odvolacího soudu, dle kterého žalovaní neprokázali trvalé opuštění společné domácnosti a dle kterého je výpovědní důvod vůči žalovaným dán. Z argumentace žalovaných ohledně vedení společné domácnosti pak dle žalobců vyplývá jednoznačné nepochopení tohoto institutu. Je nepochybně možné, aby osoby vedoucí společnou domácnost v rámci této společné domácnosti užívali více bytů či domů, a to při zachování znaků společné domácnosti bez ohledu na míru podílu jednotlivých osob na užívání jednotlivých objektů. Žalobci rovněž nepovažují za „nepatřičnou“ skutečnost, zda se žalovaní považovali či nepovažovali za nájemce bytu, neboť při posuzování naplnění znaků opuštění společné domácnosti je úmysl osoby společnou domácnost opouštějící základním znakem pro opuštění společné domácnosti. Nesdílí rovněž názor žalovaných, že pojmy společné domácnosti a „jejího přenesení ve vztahu k opuštění této“ nejsou v judikatuře a právních předpisech dostatečně jasně vymezeny. Výklad těchto pojmů je v praxi konstantní a v souladu s výkladem obsaženým v napadeném rozhodnutí. Žalobci nesouhlasí s odkladem vykonatelnosti rozhodnutí, neboť se dle jejich názoru jedná ze strany žalovaných pouze o pokus dále omezit vlastnické právo žalobců k předmětnému bytu a jeho užíváním bez právního důvodu se na úkor žalobců bezdůvodně obohatit. Tvrzení žalovaných, že „žalovaní řádně platí i v této době nájem a všechny poplatky spojené s užíváním bytu“, působí dle žalobců komicky, neboť sotva lze v podání datovaném 24.6.2005 prokazovat, že jsem byt, v němž jsem vedl společnou domácnost, opustil v roce 2002 a že tedy nejsem nájemcem tohoto bytu, a zároveň ve stejném dokumentu tvrdit, že řádně platím za předmětný byt nájem. Žalobci proto navrhli, aby soud dovolání žalovaných zamítl a přiznal jim náhradu nákladů řízení včetně DPH.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobami k tomu oprávněnými, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o.s.ř.
O odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí dovolací soud nerozhodoval.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Proti ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle ust. §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c)) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelé obsahově vymezili, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelé napadli, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnili.
V projednávané věci lze z obsahu dovolání dovodit, že dovolatelé v první řadě nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu ohledně skutkového zjištění, kde vedli společnou domácnost, zda v předmětném bytě anebo v domě ve S. H. a zda tedy v důsledku jejich jednání mohlo dojít k opuštění domácnosti ve smyslu ust. §706 odst. 1 a §708 obč. zák. Dovolatelé ve svém dovolání tak v první řadě zpochybňují skutkový stav, na jehož základě dovolací soud dospěl k závěru, že dovolatelé vedli v předmětném bytě společnou domácnost a že oběma žalovaným nadále svědčí nájemní právo ke spornému bytu a teprve následně zpochybňují právní důsledky tohoto skutkového stavu (právní posouzení). Svůj nesouhlas se závěrem odvolacího soudu zakládají na nesouhlasu s provedeným dokazováním ve věci, když toto považují za neúplné. Skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle ust. §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, kdy je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelé především zpochybňují správnost (úplnost) skutkových zjištění soudů obou stupňů a pro účely posouzení věci podle §708 a §706 odst. 1 obč.zák. nabízí vlastní skutkový stav, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř.
Z obsahu dovolání lze dále dovodit, že dovolatelé spatřují zásadní právní význam napadeného rozhodnutí rovněž v neexistenci jasného vymezení pojmu „společná domácnost“ a její opuštění či přenesení. Ani tato námitka dovolatelů pak dle dovolacího soudu nemůže založit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř., neboť dovolateli uvedené pojmy jsou soudní judikaturou jednoznačně vymezeny – k pojmu „společná domácnost“ viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.4.1997, sp. zn. 2 Cdon 1826/96, ze dne 29.8.2000, sp. zn. 26 Cdo 622/99, ze dne 14.2.2001, sp. zn. 26 Cdo 557/99, ze dne 27.3.2002, sp. zn. 26 Cdo 679/2000, k pojmu „opuštění společné domácnosti“ viz např. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, č. 34, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.1999, sp.zn. 2 Cdon 1980/97, uveřejněné pod č. 37 v sešitě č. 4 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura, ze dne 24.7.2002, sp. zn. 26 Cdo 396/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 19, C 1334.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaných proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, a proto rozhodl tak, že dovolání podle ust. §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., tak, že dovolatelé, kteří po procesní stránce zavinili, že dovolání bylo odmítnuto, jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně částku 1.140,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §17 odst. 2, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů), a dále náhradu hotových výdajů ve výši 2 x 75,- Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a 19% DPH ve výši 245,- Kč dle §137 odst. 3 o.s.ř.,ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 4. ledna 2006
JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.
předseda senátu