ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2177.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 2177/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně Městské části P. proti žalovaným 1) B. J. a 2) J. J., oba zastoupeni advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 47 C 41/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22.3.2005, č. j. 30 Co 567/2004-51, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodního soudu pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 14.9.2004, č.j. 47 C 41/2004-21, zamítl žalobu, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 66 o velikosti 2+1, I. kategorie, v 5. patře domu č.p. 1952 v ulici P. č. 22 v P., katastrální území Ch., kterou dala žalobkyně žalovaným, podle níž nájemní poměr k tomuto bytu skončí uplynutím tříměsíční lhůty, která počne běžet 1. dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku a žalovaní byt vyklidí a vyklizený předají žalobkyni do 15 dnů od uplynutí výpovědní lhůty a zajištění přístřeší.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.3.2005 č.j. 30 Co 567/2004-51 změnil uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 tak, že žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu výše specifikovaného bytu vyhověl, a dále rozhodl, že nájem bytu skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvního dne následujícího po právní moci rozsudku, a že žalovaní jsou povinni byt vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat po skončení nájmu do 15 dnů po té, co jim bude zajištěn náhradní byt o menší podlahové ploše, nižší kvalitě a méně vybavený, popř. i mimo obec, než je byt vyklizovaný, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud v odůvodnění zejména uvedl, že přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vyhlášení (§212 a §212a o.s.ř.), a poté co přihlédl k námitkám žalovaných a řízení doplnil provedením dalších důkazů ve smyslu ust. §213 odst. 2 o.s.ř., shledal odvolání žalobkyně důvodným. Jelikož žalovaní nezpochybňovali existenci dluhu na nájemném, tedy naplnění výpovědního důvodu podle ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., zůstalo spornou otázkou pouze to, zda na straně žalovaných v rozhodné době byly a jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu ust. §3 odst. 1 obč. zák., pro které by byl výkon práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy. Po provedeném dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně ne zcela přesně a správně zjistil skutkový stav věci. Ztotožnil se s jeho závěry ohledně naplnění výpovědního důvodu žalovanými, kteří na nájemném sami neplatili a neplatí ničeho krom příspěvku na bydlení. Za nepřesný ovšem považoval závěr o tom, jakou částku mají žalovaní měsíčně k dispozici a v tomto směru přisvědčil žalobkyni, která prostředky žalovaných správně sumarizovala v odvolání, když přivýdělek žalované vztáhnul jen k období do 7/2004. Dle odvolacího soudu nelze v daném případě souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že žalobě není možno s ohledem na ust. §3 odst. 1 obč. zák. vyhovět. Žalobkyně nikterak nezavinila vzniklou situaci. Na její straně nelze najít žádný důvod, pro který by bylo možno výkon práva na přivolení k výpovědi z nájmu bytu shledat v rozporu s dobrými mravy. Nelze přehlédnout, že žalovaní nehradili nájem ani částečně, ačkoli dnes vyžijí i s exekučními srážkami. Žalovaní kromě objektivně daného nepříznivého zdravotního stavu mají svůj podíl na tom, že nájemné hrazeno nebylo a musí za to nést odpovědnost. Jejich příjem přesahující 13.000,- Kč jim dle odvolacího soudu dovoluje hradit nájemné a poplatky za služby alespoň zčásti. Žalovaní však zcela rezignovali na své povinnosti, což není dle odvolacího soudu omluvitelné ani jejich nepříznivou zdravotní a sociální situací. Odvolací soud uzavřel, že pokud by nebylo k výpovědi z nájmu přivoleno, žalovaní by evidentně nadále žili v nájemním bytě bez jakýchkoli úhrad (kromě prováděných exekucí), což by naopak bylo možno hodnotit jako zneužití práva nájmu z jejich strany. Co se týká přiznané bytové náhrady, je odvolací soud s ohledem na skutečnost, že žalovaní nejsou rodinou s nezletilými dětmi toho názoru, že jim nelze podle ust. §712 odst. 5 obč. zák. přiznat bytovou náhradu. Bytovou náhradu jim ovšem přiznal s přihlédnutím k ust. §3 odst. 1 obč. zák., a to vzhledem k výjimečnosti zdravotních poměrů žalovaných, když zvolil náhradní byt (a ne ubytování) proto, aby bylo žalovaným umožněno zajistit lidsky důstojné bydlení právě s ohledem na jejich zdravotní postižení. Žalovaní ovšem musí strpět, že náhradní byt může být méně kvalitní, méně vybavený, menší, popř. v jiné obci, než je byt vyklizovaný, což je vyjádřením skutečnosti, že žalovaní ne zcela bez své viny hrubě a dlouhodobě porušovali a nadále porušují své základní povinnosti nájemců.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, jak je uvedeno výše.
Dovoláním ze dne 22.6.2005, doručeným soudu prvního stupně dne 29.6.2005, napadli žalovaní rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že přípustnost dovozují z ust. §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a dovolací důvod spatřují v ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
V dovolání odvolacímu soudu zejména vytkli nesprávné právní posouzení věci, konkrétně aplikaci ust. §3 odst. 1 obč. zák. Dovolatelé jsou toho názoru, že na jejich straně jsou důvody, pro které je třeba shledat výkon práva na přivolení k výpovědi z nájmu bytu v rozporu s dobrými mravy. Uvedli, že jsou již téměř 30 let invalidní vozíčkáři a tento objektivně nepříznivý zdravotní stav nemohou vlastními silami nikterak ovlivnit. Starají se o syna B. (nar.1986), který navštěvuje 2. ročník SOU. Užívají byt v domě určeném pro zdravotně postižené osoby a na rozdíl od jiných domácností, kde je postižen jen jeden z členů domácnosti a ostatní jsou plně výdělečně činnými, u nich není žádná osoba, která by dosahovala alespoň průměrných příjmů. Dovolatelé dále nesouhlasí s tím, že by zcela rezignovali na své povinnosti vyplývající z nájmu. V dovolání předložili přehled předpisů a plateb nájemného za období od roku 1997 do 5/2005, z něhož je zřejmé, že se snažili v rámci svých finančních možností nájemné platit. Na konci roku 1999 prodali cenné movité věci, které vlastnili, a doplatili dluh v částce 84.574,- Kč. V roce 2001 a 2002 se snažili platit alespoň částečně, následně však neměli dostatek finančních prostředků. Dále dovolatelé v dovolání předložili přehled veškerých příjmů a výdajů za období, kdy dluh vznikl, tj. od 1.1.1999 do 30.5.2005. Výpočty dospěli k závěru, že pokud by dostáli své povinnosti tak, jak je jim odvolacím soudem vytýkáno, a hradili nájemné v žalobkyní požadované výši, nebyli by schopni se uživit, protože za 485,- Kč měsíčně, které by jim zbyly, by nenakoupili ani základní potraviny. Dovolatelé rovněž uvedli, že si jsou vědomi své tíživé situace, ale není v jejich silách ji nikterak změnit. Přestože se snaží, nemohou najít žádné zaměstnání, stejně tak nemohou ovlivnit minimální růst výše svých invalidních důchodů ve vztahu k prudce se zvyšujícímu nájemnému. Ve vztahu k pronajímateli jsou postaveni na stejnou úroveň, jako osoby bez zdravotního postižení, které však mohou, na rozdíl od nich, svým rozhodnutím svoji sociální situaci změnit. Rozhodnutí odvolacího soudu považují za rozporné s dobrými mravy, protože svoji sociální situaci nijak nezavinili. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že pokud by nebylo k výpovědi přivoleno, jednalo by se z jejich strany o zneužití práva nájmu. Dle dovolatelů k takovému zneužití práva nájmu může dojít pouze u osob, které disponují dostatečnými finančními prostředky, a přesto nájem neplatí, případně které mají možnost finanční prostředky získat. S ohledem na svůj zdravotní stav nepovažují rozhodnutí, v jehož důsledku by mohli být vyklizeni mimo město P., do bytu menšího než je 2+1 a nedostatečně vybaveného pro potřeby vozíčkářů, za zajištění lidsky důstojného bydlení. Navrhli proto, aby dovolací soud odložil vykonatelnost rozhodnutí odvolacího soudu a poté jeho rozhodnutí zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání podrobně rozebrala přehled příjmů a výdajů žalovaných, tak jak je uvedli v dovolání a porovnala se svými údaji, když dle jejího názoru, částky uvedené dovolateli neodpovídají skutečnosti. V konečném porovnání výdajů a příjmů zbyla dovolatelům dle výpočtů žalobkyně částka 894.833,- Kč, tj. 11.621,- Kč měsíčně. Ale i tuto měsíční vypočtenou částku považuje za spekulativní, neboť snižuje celkové příjmy žalovaných o zaplacené nájemné včetně poukázaných příspěvků na bydlení a na bezbariérový byt a teprve takto sníženou částku porovnává s výdaji žalovaných včetně nájemného. Jinak by zůstala výsledná částka 1.061.891,- Kč, tj. měsíčně 13.830,- Kč pro tři osoby, z které je již možné zaplatit nájemné, stravu a ošacení pro tři osoby. Dle žalobkyně nejsou dovolatelé při svých příjmech sociálně potřebnými osobami, o čem svědčí i ta skutečnost, že přídavek na dítě byl jejich již zletilému synovi přiznán jen v nejnižší sazbě 349,- Kč. Dovolatelé bydlí v nadstandardním bytě, co do jeho velikosti, když jejich byt má výměru okolo 115,9 m2. Platí za něj regulované nájemné ve výši 29,53 Kč měsíčně na m2, přitom v ostatních bytech, tj. domech bez zvláštního určení je sazba 35,29 Kč na m2. Dle žalobkyně pokud žalovaní na nájemné v takto velkém bytě nemají, mohli již dávno požádat o výměnu bytu za menší, levnější a bylo by jim vyhověno. Dluh na nájemném činil ke dni podání vyjádření dle žalobkyně 465.305,- Kč, když za důležité považuje nejen to, že dovolatelé nájemné neplatí, ale ani v budoucnu dle jejich vyjádření platit nehodlají. Žalobkyně dále namítla, že není zcela pravdou, že dovolatelé si svou sociální situaci nezavinili. Např. exekuční srážky z důchodu žalovaných jsou zcela z jejich viny. Srážky na dlužné nájemné probíhají totiž dle žalobkyně až od 5/2005, předtím se jednalo o srážky na dluh starší ve prospěch jiných oprávněných subjektů, stejně tak platby finančnímu úřadu a Pražské správě sociálního zabezpečení. Žalobkyně nepovažuje rozhodnutí odvolacího soudu za rozporné s dobrými mravy, neboť žalovaným zůstalo zachováno lidsky důstojné bydlení. Rozpor s dobrými mravy nevidí ani ve skutečnosti, že náhradní byt může být méně kvalitní, méně vybavený, menší, popř. i v jiné obci než je byt vyklizovaný. Žalobkyně dále uvedla, že nehodlá žalovaným ublížit a hodlá jim zajistit náhradní byt vhodný i pro vozíčkáře, který bude sice menší, ale zato levnější. Na závěr svého vyjádření uvedla, že v domě, kde dovolatelé bydlí je jen 9 domácností se zdravými rodinnými příslušníky, kteří vydělávají a dotují invalidní členy rodiny, ostatních 15 domácností jsou pouze zvlášť tělesně postižení invalidé s dětmi či starobními důchodci v rodině a i tito řádně platí. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání žalovaných zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátkou ve smyslu ust. §241 odst. 1 a 4 o.s.ř.
O odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí nebylo dovolacím soudem rozhodováno.
V posuzovaném případě je dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3, první věty o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením. K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnostní vady), popř. k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dovolací soud, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 2 , druhá věta o.s.ř.). Tzv. zmatečnostní vady nebyly v dovolání uplatněny a jejich existenci soud neshledal.
V dovolání dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), konkrétně na nesprávné aplikaci ust. §3 odst. 1 obč. zák. na zjištěný skutkový stav.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu (jen s přivolením soudu), jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.
Soudní praxe je ustálena v názoru, že i v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., nemusí soud návrhu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 1081/97, uveřejněný pod č. 68 v časopise Soudní judikatura č. 7/1997; ze dne 9.8.1999, sp. zn. 26 Cdo 1979/98; ze dne 27.10.1999, sp.zn. 26 Cdo 457/98 a ze dne 17.4.2001, sp. zn. 26 Cdo 2135/2000).
Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., podle kterého výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.12.2002, sp.zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné pod č. 53 v časopise Soudní judikatura 4/2003). Pro použití „dobrých mravů“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu.
Soudní praxe je ustálena rovněž v názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ust. §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu domáhá, tedy pronajímatele. Odpovídající úsudek soudu tu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními, jež dovolují závěr, že výkon práva dát výpověď z nájmu bytu konkrétnímu nájemci je s dobrými mravy skutečně v rozporu, a to i s přihlédnutím k okolnostem na straně pronajímatele (rozhodnutí uveřejněné pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996). Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné.
V projednávané věci odvolací soud dospěl na základě jím doplněného skutkového stavu k právnímu závěru, že uplatněný výpovědní důvod dle ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. byl ke dni dání výpovědi naplněn, a podmínky pro přivolení k výpovědi z nájmu bytu byly splněny, což dovolatelé svým dovoláním ani nezpochybňovali. Stejně tak jako soud prvního stupně i odvolací soud proto především zkoumal, zda jsou v daném případě dány okolnosti pro použití ust. §3 odst. 1 obč. zák.
Odvolací soud při aplikaci ust. §3 odst. 1 obč. zák. na straně žalovaných přihlédl zejména k jejich objektivně nepříznivému zdravotnímu stavu (že jsou oba invalidní důchodci, vozíčkáři), k jejich rodinným poměrům (mají zletilého nezaopatřeného syna, který studuje 2. ročník SOU). Dále zohlednil celkovou výši dluhu na nájemném a službách spojených s užíváním bytu (k 12/2004 to byla částka 422.219,- Kč bez poplatku z prodlení), společný měsíční příjem žalovaných (ve výši přesahující 13.000,- Kč, který je tvořen invalidním důchodem žalovaného ve výši 6.685,- Kč, po odečtení exekuční srážky ve výši 5.299,- Kč, invalidním důchodem žalované ve výši 6.371,- Kč, po odečtení exekuční srážky ve výši 5.121,- Kč, dále 2x příspěvkem na zvýšené výdaje v souvislosti s používáním kompenzačních pomůcek – od 1/2004 – 9/2004 v celkové výši 400,- Kč měsíčně, 2 x ročním příspěvkem na dopravu ve výši 6.000,- Kč, tj. celkově měsíčně 1000,- Kč, sociální podporou pro žalovanou ve výši 450,- Kč měsíčně – od 1/2004 - 7/2004, přídavkem na dítě ve výši 686,- Kč měsíčně) a skutečnost, že nájemné nehradili ani částečně, ačkoli jejich měsíční příjem jim dovoluje hradit nájemné a poplatky za služby alespoň zčásti. Přihlédl rovněž k tomu, že dovolatelé zcela rezignovali na své povinnosti nájemců, když na byt platí jen formou exekučních srážek a příspěvku na bydlení v celkové výši 400,- Kč, který je přímo poukazován správci nemovitosti. Dále vzal v úvahu, že nájem včetně záloh na služby do 12/2004 činil 7.380,- (po odečtení příspěvku na bydlení 400,- Kč ve výši 6.980,-) a že výše měsíčních záloh za elektřinu v rámci inkasa byla předepsána ve výši 1.780,- Kč měsíčně. Odvolací soud se rovněž zabýval i okolnostmi na straně žalobkyně, tedy zda lze po žalobkyni spravedlivě požadovat, aby jí byla ochrana jejího práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Dospěl k závěru, že žalobkyně nikterak vzniklou situaci nezavinila a neshledal na její straně žádný důvod, pro který by bylo možno výkon práva na přivolení k výpovědi z nájmu bytu shledat v rozporu s dobrými mravy. Přihlédl i k tomu, že žalobkyně chtěla pomoci žalovaným zajistit náhradní ubytování. Dovolací soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že za dané situace, kdy žalovaní neplatí dobrovolně, i přes svůj stálý měsíční příjem, ani v minimální výši nájemné za byt zvláštního určení o nadstandardní velikosti 115,9 m2, nevyužili možnosti výměny předmětného bytu za menší byt a tudíž i levnější, na nájemném dluží více než 420.000,- Kč, nelze výkon práva žalobkyně, která nikterak nezavinila vzniklou situaci a která žalovaným sama nabízela jinou alternativu bydlení, považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy.
Dovolací soud pokládá za správný i závěr odvolacího soudu týkající se poskytnuté bytové náhrady žalovaným, a to ve formě náhradního bytu menší podlahové plochy, nižší kvality a menší vybavenosti, popř. i mimo obec, než je byt vyklizovaný. Jak vyplynulo z dovolání, žalovaní tuto formu bytové náhrady nepovažují za zajištění lidsky důstojného bydlení. Nutno ovšem uvést, že s ohledem na to, že žalovaným skončí nájemní vztah k předmětnému bytu z důvodu uvedeného v ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., je v takovémto případě vyklizovanému nájemci poskytováno pouze přístřeší (ust. §712 odst. 5 obč. zák.). Náhradní ubytování či náhradní byt by dle ust §712 odst. 5 obč. zák. přicházel v úvahu jedině za situace, kdyby se jednalo o rodinu s nezletilými dětmi a současně by zde existovaly důvody zvláštního zřetele hodné pro vázání vyklizení bytu na náhradní ubytování, případně náhradní byt. V daném případě žalovaní nejsou rodinou s nezletilými dětmi, neboť jejich syn je již zletilý, a poskytnutí bytové náhrady ve formě náhradního bytu či ubytování, proto podle ust. §712 odst. 5 obč. zák. není možné. Odvolací soud proto byl oprávněn vázat vyklizení předmětného bytu na poskytnutí přístřeší, přesto s ohledem na ust. §3 odst. 1 obč. zák., zohlednil zejména zdravotní postižení žalovaných a bytovou náhradu ve formě náhradního bytu jim přiznal. To, že náhradní byt přiznal v podobě bytu menšího, méně vybaveného, případně mimo obec, ve které je dosavadní byt žalovaných, je třeba považovat za zcela přiměřené a odpovídající dané situaci. Otázku, zda náhradní byt bude způsobilý zajistit žalovaným lidsky důstojné bydlení, nelze posuzovat abstraktně, nýbrž teprve ve vztahu ke konkrétní bytové náhradě, která bude žalovaným zajištěna.
Nejvyšší soud proto podle ust. §243b odst. 2 o.s.ř. rozhodl tak, že dovolání jako nedůvodné zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., s ohledem na úspěch ve věci a na to, že žalobkyni podle spisu žádné náklady v tomto řízení nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. ledna 2006
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.
předseda senátu