ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2216.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 2216/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce V. H., proti žalovanému M. T., zastoupenému advokátem, o návrhu žalovaného na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 128/2004, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2005, č.j. 28 Co 401/2005-51, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 21. 11. 2005, č. j. 28 Co 401/2005-51, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 9. 5. 2005, č.j. 8 C 128/2004-40, kterým soud prvního stupně zamítl návrh žalovaného na obnovu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 55/96 a rozhodl o nákladech řízení; odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud - ve shodě se závěrem soudu prvního stupně – zkonstatoval, že návrh na obnovu řízení byl žalovaným podán opožděně, neboť nebyla dodržena tříletá objektivní lhůta pro jeho podání stanovená v §230 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. 1. 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“), která je lhůtou propadnou a jejíž navrácení není přípustné (právní moc rozsudku č.j. 8 C 55/96 – 37, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, nastala dne 20. 8. 1998, návrh na obnovu řízení byl žalovaným podán dne 23. 4. 2004). Námitkami uplatněnými v odvolání týkajícími se doručování v řízení, jehož obnova je navrhována, a pravosti stvrzenek předložených žalovaným jako důkazní prostředek spolu s návrhem na obnovu řízení se odvolací soud nezabýval, neboť nemohly mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí soudu prvního stupně.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný (nezastoupen advokátem) u soudu prvního stupně dne 20. 2. 2006 dovolání.
Usnesením ze dne 23. 2. 2006, č.j. 8 C 128/2004–58, (doručeným dne 11. 4. 2006) vyzval soud prvního stupně dovolatele (žalovaného), aby si ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení zvolil zástupcem pro dovolací řízení advokáta a tuto skutečnost doložil soudu předložením plné moci a ve stejné lhůtě předložil dovolání sepsané advokátem. Současně soud prvního stupně vyzval dovolatele k doplnění dovolání tak, aby z něj bylo zřejmé, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popř. které důkazy by měly být provedeny.
Na základě žádosti dovolatele ustanovil soud prvního stupně usnesením ze dne 31. 5. 2006, č.j. 8 C 128/2004-72, dovolateli zástupcem advokáta JUDr. J. Z. Dne 26. 6. 2006 pak bylo soudu prvního stupně osobně doručeno podání, jímž bylo doplněno dovolání ve smyslu výše uvedeného usnesení (č.l. 74).
Dovolatel v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., tedy od 1. 1. 2001), navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí v celém rozsahu. Požaduje opětovné posouzení řízení vedeného pod sp. zn. 8 C 55/96 i řízení vedeného pod sp. zn. 8 C 128/2004 a namítá, že rozhodoval soud, který k tomu nebyl podle §85 o.s.ř. místně příslušný, neboť v době podání návrhu žalobcem a v průběhu celého řízení byl dovolatel přihlášen k trvalému pobytu na adrese P. O. Dále namítá, že při doručování písemností žalovanému bylo porušeno ustanovení §45b o.s.ř., protože poštovní zásilky byly v ubytovacím zařízení N. 435, kde se dovolatel zdržuje, přebírány zaměstnancem žalobce.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 16. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „zákon č. 30/2000 Sb.“), návrhy na obnovu řízení proti rozhodnutím vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Byl-li rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 č.j. 8 C 55/96-37, jehož se návrh na obnovu řízení týkal, vydán dne 11. 5. 1998, bylo ve věci návrhu na obnovu řízení (správně) jednáno a rozhodováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) tedy, s ohledem na výše uvedené, dovolání projednal a rozhodl o něm podle o.s.ř. ve znění účinném před 1. 1. 2001.
Dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno subjektem k tomu oprávněným, tj. účastníkem řízení (žalovaným), zastoupeným advokátem, jímž bylo dovolání také sepsáno (§241 odst. 1, 2 o.s.ř.) a dovolání směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou včasnosti podaného dovolání.
Ze shora uvedeného vyplývá nezbytnost projednání dovolání a rozhodování o něm podle „dosavadních právních předpisů“, tedy podle o.s.ř. ve znění účinném před 1. 1. 2001, přičemž projednáním a rozhodováním dovolání podle „dosavadních právních předpisů“ se rozumí zejména posuzování podmínek řízení, procesního nástupnictví formou singulární sukcese, zkoumání přípustnosti dovolání nebo vymezení náležitostí písemného vyhotovení rozhodnutí, jakož i posuzování včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001 uveřejněné pod č. 70 v sešitu č. 10 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí mimo jiné dovodil, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému před 1. 1. 2001 nebo vydanému v době od 1. 1. 2001 po řízení provedeném podle občanského soudního řádu, ve znění účinném před tímto datem, lze podat ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (§240 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném před 1. 1. 2001).
Při posuzování otázky včasnosti dovolání však dovolací soud nemohl opomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001, uveřejněné pod č. 7 v sešitu č. 1 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura, v němž Nejvyšší soud mimo jiné dovodil, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému před 1. lednem 2001 nebo vydanému v době od 1. ledna 2001 po řízení provedeném podle občanského soudního řádu ve znění účinném před tímto datem lze podat ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (§240 odst. 1 o.s.ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001). Dovolání podané účastníkem po uplynutí lhůty však nelze odmítnout jako opožděné, dodržel-li účastník lhůtu, kterou mu k podání tohoto opravného prostředku v písemném vyhotovení rozhodnutí nesprávně vymezil odvolací soud. Současně dovolací soud nepřehlédl, že v písemném vyhotovení napadeného usnesení byli účastníci poučeni, že „proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 4“.
Žalovaný podal dovolání sice po marném uplynutí jednoměsíční dovolací lhůty (ve smyslu §240 odst. 1 věty první o.s.ř.), avšak – ve shodě s poučením, jehož se mu dostalo v písemném vyhotovení napadeného usnesení – ve dvouměsíční lhůtě od jeho doručení (napadené usnesení mu bylo doručeno dne 19. 12. 2005 a dovolání doručil k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 osobně v pondělí 20. 2. 2006). S přihlédnutím ke shora uvedenému právnímu závěru o včasnosti dovolání, které bylo podáno podle nesprávného poučení odvolacího soudu ve dvouměsíční lhůtě od doručení napadeného rozhodnutí, lze dovolání žalovaného pokládat za dovolání včas podané.
Následně se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení je upravena ustanoveními §237, §238a a §239 o.s.ř. Dovolatel se mýlí, dovozuje-li přípustnost dovolání z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť toto ustanovení ve znění účinném před 1. 1. 2001 upravuje podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, nikoliv tedy proti usnesení.
V posuzované věci nelze dovodit přípustnost dovolání žalovaného z ustanovení §238a o.s.ř., neboť napadené usnesení odvolacího soudu není usnesením měnícím (ve smyslu §238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) a nelze jej podřadit ani žádnému z usnesení vyjmenovaných v §238a odst. 1 písm. b) až písm. f) o.s.ř.
Dovolání žalovaného není přípustné ani podle ustanovení §239 o.s.ř. Toto ustanovení totiž podmiňuje přípustnost dovolání tím, že musí jít o potvrzující rozhodnutí ve věci samé, a to jak v případě, kdy přípustnost dovolání založí svým rozhodnutím odvolací soud (odstavec 1), tak také v případě, posuzuje-li ji (za podmínek stanovených v odstavci druhém) soud dovolací. Pojmem „věc sama” se rozumí předmět, pro nějž se soudní řízení vede. Jde-li o spor mezi účastníky, kteří proti sobě stojí v postavení žalobce a žalovaného, je za věc samu považován nárok uplatněný žalobou, o němž má být v řízení věcně rozhodnuto. Rozhodnutí o obnově řízení však věc samu v tomto smyslu neřeší, neboť případné povolení obnovy řízení může přivodit pro účastníka řízení jen procesní právo, aby byla znovu projednána věc, o níž již bylo rozhodnuto. V posuzovaném případě je „věcí samou“ žalobcem uplatněný požadavek na „zaplacení částky 5.964,- Kč, s příslušenstvím“, o němž bylo rozhodnuto dne 11. 5. 1998 rozsudkem č.j. 8 C 55/96-37 vydaným v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 55/96. Napadené usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení, proto není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, v sešitě 10, pod pořadovým číslem 61).
Není-li přípustnost dovolání dána podle §238a o.s.ř. ani podle §239 o.s.ř., zbývá posoudit, zda řízení není postiženo některou z vad uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. Zkoumáním obsahu spisu však dovolací soud žádnou z vad řízení uvedených v ust. §237 odst. 1 o.s.ř. neshledal.
Namítá-li dovolatel, že v řízení rozhodoval soud místně nepříslušný a že bylo porušeno ust. §45b o.s.ř., neboť poštovní zásilky v ubytovacím zařízení N. 435 přebíral zaměstnanec žalobce, nejedná se o námitky způsobilé založit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 o.s.ř. Z obsahu spisu i z obsahu dovolání totiž vyplývá, že dovolatelem namítané vady se netýkají řízení vedeného pod sp. zn. 8 C 128/2004, tedy řízení o návrhu na obnovu řízení, v němž bylo vydáno dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž řízení vedeného pod sp. zn. 8 C 55/96, tedy řízení, o jehož obnovu žalovaný usiloval. V tomto dovolacím řízení lze však přezkoumávat pouze řízení o návrhu na obnovu, nikoli řízení, jehož obnova je navrhována (avšak nebyla dosud pravomocně povolena).
Jelikož dovolání není přípustné podle žádného z citovaných ustanovení, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 4 o.s.ř. a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první o.s.ř. (per analogiam), neboť žalovaný, jenž podáním nepřípustného dovolání zavinil jeho odmítnutí, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobci v souvislosti s dovolacím řízením účelně vynaložené náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. října 2006
JUDr. Robert W a l t r , v. r.
předseda senátu