ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2298.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2298/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce P. M., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) D. P., 2) T. P. a 3) M. P., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 5 C 215/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2004, č.j. 27 Co 134/2004-46, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.505,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 2. 2004, č.j. 5 C 215/2003-23, uložil žalovaným povinnost vyklidit byt „č. 314/4, nacházející se ve 2. nadzemním podlaží domu č.p. 314 (ulice V.) v k.ú. J.“ (dále „předmětný byt“ nebo „byt“)“, a to první a třetí žalované do 15 dnů po zajištění náhradního bytu a druhé žalované do 15 dnů od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že předmětný byt byl přidělen B. P. (dřívějšímu manželovi první žalované) rozhodnutím o přidělení podnikového bytu ze dne 28. 12. 1981, vydaným jeho tehdejším zaměstnavatelem n.p. S. J., s nímž jmenovaný dne 1. 2. 1982 uzavřel dohodu o odevzdání a převzetí bytu, že z manželství B. P. a první žalované se narodily dvě děti (druhá a třetí žalovaná), že jejich manželství bylo pravomocně rozvedeno ke dni 8. 6. 1991, že dne 31. 10. 2000 uzavřel B. P. a společnost C. E. H., a.s., (která byla v té době vlastníkem předmětného bytu) dohodu o skončení nájmu bytu a že tato společnost uzavřela dne 12. 12. 2000 se žalobcem kupní smlouvu o převodu předmětného bytu do jeho vlastnictví (s účinky vkladu ke dni 13. 12. 2000). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že k předmětnému bytu, který měl charakter bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace, vzniklo B. P. (individuální) právo osobního užívání a že žalované užívaly byt odvozeně - jako příslušnice domácnosti jmenovaného. Neshledal opodstatněnou jejich námitku, že k bytu vzniklo k 1. 1. 1992 podle §871 odst. 1 obč. zák. právo společného nájmu bytu manžely, jež by svědčilo jmenovanému a první žalované, neboť neexistovalo-li před uvedeným datem k bytu jejich právo společného užívání bytu manžely, nemohlo dojít k zákonné transformaci na právo společného nájmu. Rovněž tak nepřisvědčil námitce žalovaných, že na ně přešlo právo nájmu bytu trvalým opuštěním společné domácnosti B. P. (v roce 1996), neboť tomu bránilo ustanovení §709 obč. zák. Soud prvního stupně dovodil, že žaloba je podle §126 obč. zák. důvodná, a proto uložil žalovaným povinnost byt vyklidit. Při úvaze o podmínkách vyklizení postupoval analogicky podle §713 obč. zák., přičemž přihlédl k tomu, že první a třetí žalovaná nemají jinou možnost bydlení, dále také k okolnostem, za jakých žalobce získal k bytu vlastnické právo (tj. že se v roce 1999 do bytu nastěhoval jako druh první žalované), k tomu, že první žalovaná výrazně přispěla k možnosti žalobce byt koupit, když dala souhlas s převedením bytu do jeho vlastnictví; konstatoval též, že následné chování žalobce (který se v roce 2002 odstěhoval ke své přítelkyni) k první žalované je „na hranici dobrých mravů ve smyslu §3 občanského zákoníku“. Z těchto důvodů vázal povinnost první a třetí žalované na zajištění náhradního bytu. Vzhledem k tomu, že druhá žalovaná si sama zajistila vlastní byt, uložil jí povinnost k vyklizení ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 15. 4. 2004, č.j. 27 Co 134/2004-46, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně věcně správným a konstatoval, že rozvodem manželství B. P. a první žalované zanikl právní důvod užívání bytu žalovaných a jejich právní postavení se řídilo ustanovením §187 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991. Přisvědčil soudu prvního stupně, pokud vázal povinnost první a třetí žalované na zajištění náhradního bytu, a uvedl, že jejich vyklizovací povinnost je třeba za analogického použití ustanovení §712 obč. zák. vázat na zajištění bytové náhrady, neboť i po rozvodu manželství s uživatelem bytu měly právo v bytě bydlet až do přidělení náhradního bytu a skutečnost, že se žalobce stal vlastníkem předmětného bytu, nemůže jít k jejich tíži a zbavit je jejich práva na náhradní byt. Žalobce přitom neprokázal, že by poskytnutí náhradního bytu první a třetí žalované bylo v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud shledal správným i výrok, jímž byla druhé žalované stanovena povinnost vyklidit byt do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost neodůvodnil odkazem na příslušné zákonné ustanovení a v němž vyjádřil názor, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukazuje na to, že ustanovení §187 odst. 1 obč. zák. před novelou (z něhož odvolací soud vycházel) přiznávalo osobám v něm uvedeným právo na náhradní byt jen tehdy, nestačilo-li poskytnout náhradní ubytování a že i nyní platné ustanovení §713 odst. 1 obč. zák. připouští též zajištění pouhého náhradního ubytování. Odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) vytýká, že nezohlednil skutečnost, že žalobce žil po nějaký čas v bytě, který již byl jeho vlastnictvím, s první žalovanou jako druh a družka. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že skutečnost, že se stal vlastníkem bytu, nemůže jít k tíží první a třetí žalované a nemůže je zbavit jejich práva na náhradní byt. Tato úvaha (uvádí se v dovolání) by byla na místě tehdy, kdyby žalované své právo (ode dne 8. 6. 1991 stále) odvozovaly z ustanovení §187 odst. 1 obč. zák., resp. ustanovení §713 odst. 1 obč. zák., tj. kdyby ke změnám došlo výlučně jen na straně pronajímatele – rozdělení domu na jednotky dle zákona o vlastnictví bytu a nabytí jednotky žalobcem. Tak tomu však v dané věci nebylo, neboť žalované své právo v bytě bydlet „nově odvozovaly od (quasirodinnného) vztahu první žalované a žalobce“ a „nesetrvávaly v bytě jakožto bývalá manželka a dcery posledního nájemce bytu, nýbrž coby družka nového vlastníka jednotky a družčiny dcery“. V tomto období (uvádí se v dovolání) bylo právo žalovaných užívat byt odvozeno od souhlasu žalobce jako vlastníka bytu a druha první žalované, a pokud žalobce tento svůj souhlas později odvolal, neobnovil se předcházející právní stav, tzn. že se žalované nevrátily do dřívějšího „právního postavení bývalé manželky a dcer posledního nájemce bytu“. Dovolatel má za to, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam, protože „judikatura se dosud nezabývala osudem práva na bytovou náhradu (resp. práva nevystěhovat se z bytu před zajištěním bytové náhrady) – ať vyplývá ze zákona či z rozsudku – v případě pozdějšího vzniku nového oprávnění (nového titulu) téže osoby užívat byt (a v případě), že ještě později jí tento nový titul zanikne“. Dovozuje, že v dané věci nelze poukazovat na práva z bývalého ustanovení §187 odst. 1 obč. zák. ani z ustanovení §713 odst. 1 obč. zák. a že rovněž tak nemůže dojít k obnovení práva na bytovou náhradu např. tehdy, stane-li se osoba, jíž toto právo svědčí, vlastníkem nemovitosti a následně své vlastnické právo pozbude, nebo tehdy, stane-li se bývalý nájemce vlastníkem bytu a jeho vlastnické právo později zanikne, jakož i v jiných případech, které popisuje. Závěrem dovolatel namítá, že napadený rozsudek nepřihlíží k tomu, že uhradil před nabytím bytu do vlastnictví dluh na nájemném a že nemá jinou možnost bydlení, kteréžto okolnosti měly – s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. – vést k aplikaci §713 odst. 1 věty třetí obč. zák.
Žalované ve svém dovolacím vyjádření vysvětlovaly příčiny vzniku dluhu na nájemném, poukazovaly na to, že nevznikl jejich zaviněním, jakož i na důvody, pro které nemohla první žalovaná byt koupit, a souhlasila proto s jeho převodem do vlastnictví žalobce. Dále namítly, že se žalobce do bytu nastěhoval toliko na základě vůle první žalované a získal byt do vlastnictví a vyjádřily přesvědčení, že v bytě bydlí oprávněně. Ztotožnily se s napadeným rozsudkem a navrhly, aby dovolání bylo zamítnuto, bude-li shledáno přípustným.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 15. dubna 2004, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb., (dále jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji zřejmě dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a odůvodnění dovolání lze spojovat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s řešením otázky, zda první a třetí žalované, (bývalé) manželce a dceři nájemce služebního bytu (dále „žalované“), svědčí právo užívat předmětný byt do zajištění bytové náhrady, jehož výkon je žalobce jako nový vlastník tohoto bytu povinen strpět, jak dovodily soudy obou stupňů. Dovolací soud shledává pro řešení této otázky podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání přípustným.
Dovoláním nebyl zpochybněn právní závěr, že předmětný byt byl v době do 31. 12. 1991 bytem podnikovým, jehož uživatelem (do 31. 12. 1991) a posléze nájemcem (od 1. 1. 1992) byl tehdejší manžel první žalované B. P., jehož právo nájmu zaniklo dohodou o skončení nájmu ze dne 31. 10. 2000, uzavřenou s tehdejším vlastníkem bytu, společností C. E. H., a.s. Rovněž tak nebyl zpochybněn právní závěr, že rozvodem manželství jmenovaného a první žalované (ke dni 8. 6. 1991) odpadl žalovaným právní důvod bydlení opírající se o rodinněprávní vztah k uživateli předmětného bytu a že poté užívaly byt na základě práva vyplývajícího z ustanovení §187 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 (dále „obč. zák. před novelou“). Dovolací soud proto z uvedených závěrů vychází, stejně tak jako ze skutkových zjištění, že žalobce se do předmětného bytu nastěhoval v roce 1999 jako druh první žalované a že na něho společnost C. E. H., a.s. převedla vlastnické právo k předmětnému bytu (s účinky vkladu ke dni 13. 12. 2000).
Podle názoru dovolatele měla posléze uvedená skutečnost právní následky na postavení žalovaných, a to v tom směru, že nabytím jeho vlastnického práva k předmětnému bytu zanikl žalovaným právní důvod užívání bytu, opírající se o ustanovení §187 odst. 1 obč. zák. před novelou a posléze o ustanovení §713 odst. 1 obč. zák. a žalované „nově“ odvozovaly svoje právo v bytě bydlet od jeho souhlasu jako vlastníka bytu a druha první žalované.
Judikatura dovolacího soudu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2481/99, uveřejněný pod C 869 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 12, a pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002 (dále „R 31/2002“), rozsudek ze dne 26. 8. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2658/2000, uveřejněný pod C 1364 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 19] je ustálena v názoru, že právo užívat byt do zajištění bytové náhrady svědčící rozvedenému manželovi, jemuž byla pravomocným soudním rozhodnutím vydaným v řízení o zrušení práva společného nájmu bytu manžely uložena povinnost byt vyklidit, se váže k bytu, z nějž je vyklizován, nikoli k osobě druhého z rozvedených manželů, který byl určen výlučným nájemcem bytu. Z odůvodnění rozhodnutí R 31/2002 (jakož i např. z rozsudku ze dne 31. 5. 2004, sp.zn. 32 Odo 1109/2003, uveřejněného pod C 2790 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 30) dále vyplývá, že v situaci, kdy nájemní poměr výlučného nájemce bytu zaniká, aniž právo nájmu přechází ze zákona na jinou osobu, dochází z hmotněprávního hlediska k tomu, že pronajímatel (zpravidla vlastník) vstupuje zpět do práv k věci (zde - ve smyslu §118 odst. 2 obč. zák. - bytu), kterou předtím přenechal nájemci. Tím na pronajímatele současně přecházejí i omezení, jimiž bylo právo nájmu (případně právo byt užívat) za trvání nájemního poměru podle soudního rozhodnutí zatíženo.
Dovolací soud je toho názoru, že z uvedených právních závěrů lze vycházet i v případě práva na bydlení svědčícího rozvedenému manželovi nájemce služebního bytu vyplývajícího z ustanovení §713 odst. 1 obč. zák., neboť u služebních bytů je vyloučen vznik práva společného nájmu bytu manžely (srov. §709 obč. zák.) a právě proto je právní postavení rozvedeného manžela chráněno speciální úpravou obsaženou v §713 odst. 1 obč. zák. (obdobně to platí i pro další osoby zde vyjmenované).
Osobou povinnou strpět výkon práva rozvedené manželky (dětí) nájemce služebního bytu v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady byl jak nájemce služebního bytu (po dobu trvání svého nájemního práva), tak i pronajímatel, tj. vlastník domu, resp. bytu, neboť oběma svědčila aktivní legitimace k žalobě na vyklizení rozvedené manželky (dítěte) nájemce bytu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 774/2000, uveřejněný pod C 15 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 1).
Právo rozvedené manželky (dítěte) nájemce služebního bytu v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady nezaniklo ani v důsledku zániku nájemního vztahu nájemce, neboť zatěžovalo pronajímatele, ani v důsledku změn ve vlastnických vztazích k domu (bytu). Právním následkem změny vlastnictví k pronajaté věci je přechod práv a povinností pronajímatele na nabyvatele této věci (§680 odst. 2 obč. zák.). Jde o zvláštní případ právního nástupnictví (sukcese), k němuž dochází přímo ze zákona (ex lege). Nabyvatel pronajaté věci vstupuje do původního nájemního vztahu se všemi jeho základními obsahovými atributy, jakými jsou zejména předmět nájmu a práva a povinnosti subjektů daného právního vztahu, vyplývající ze zákona, resp. z nájemní smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 863/97, uveřejněný pod č. 84 v časopisu Soudní judikatura 11/1997). Na nabyvatele bytového domu přechází rovněž povinnost předchozího pronajímatele strpět výkon práva v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady podle §713 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 26 Cdo 493/2001, uveřejněný pod C 1411 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 20).
Z uvedeného vyplývá, že je správný právní závěr odvolacího soudu, že právo v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady svědčící žalovaným nezaniklo v důsledku nabytí vlastnického práva žalobce k předmětnému bytu. Okolnost, že žalobce nebyl prvním právním nástupcem původního pronajímatele, není v tomto směru rozhodná, neboť omezení vyplývající z ustanovení §713 odst. 1 obč. zák. přešla z původního pronajímatele na právního předchůdce žalobce a z něho na žalobce. Ostatně okolnost, že žalované v bytě bydlí jako příslušnice domácnosti bývalého nájemce služebního bytu, byla žalobci nepochybně při koupi předmětného bytu známa. Na právu žalovaných v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady nemohla ničeho změnit ani skutečnost, že žalobce (již coby vlastník bytu) a první žalovaná žili po určitou dobu v bytě jako druh a družka, když s existencí takovéhoto vztahu zákon nespojuje žádné právní důsledky na právo žalovaných.
Pokud pak dovolatel zpochybňuje nárok žalovaných na bytovou náhradu poukazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud opakovaně (srov. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále např. usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, a ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi. Pro úplnost lze dodat, že soud prvního stupně (z jehož závěrů vycházel i soud odvolací) se otázkou aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. zabýval a neshledal, že by výkon práva žalovaných byl s uvedeným ustanovením v rozporu.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v mezích otevřených dovolacímu přezkumu správný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 2 věty před středníkem zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal procesně neúspěšného žalobce k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovaným vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 2.280,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 3 x 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, mohou oprávněné podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 10. ledna 2006
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.
předsedkyně senátu