ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2401.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 2401/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně M. K., zast. advokátem, proti žalované L. L., zast. advokátkou, o určení nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 45/2003-63, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2005, č.j. 28 Co 113/2005-80, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč, do 3 dnů od právní moci rozhodnutí k rukám jejího advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. 5. 2005, č.j. 28 Co 113/2005-80, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 12. 2004, č.j. 8 C 45/2003-63, jímž tento soud určil, že žalobkyně je nájemkyní bytu I. kategorie, sestávajícího z kuchyně a jednoho pokoje s příslušenstvím v 1. patře domu čp. 1184 v P., a dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že na požadovaném určení je dán naléhavý právní zájem ve smyslu ust. §80 písm. c) o.s.ř., neboť bez tohoto určení by bylo právní postavení žalobkyně nejisté.
Dále odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že žalobkyně prokázala splnění zákonných podmínek uvedených v ust. §706 odst. 1 obč. zák. pro přechod práva nájmu bytu po své zemřelé babičce, zejména bylo nepochybně prokázáno trvalé společné soužití žalobkyně s nájemkyní bytu v den její smrti.
S ohledem na uvedené proto odvolací soud rozhodl tak, jak bylo uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 5. 8. 2005 žalovaná napadla výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu s tím, že řízení trpí vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil.
V odůvodnění dovolání dovolatelka zejména uvedla, že soudy obou stupňů se věcí nezabývaly objektivně, porušily tím právo žalované na nestranný soud dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a na základě této vady dospěly k nesprávnému rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud se podle dovolatelky nezabýval jejími argumenty, které zavrhl s poukazem na to, že nenavrhla žádné důkazy, svědci byli věrohodní, aniž by se soud zkoumáním této okolnosti zabýval.
Dovolatelka dále v dovolání uvedla, že odvolací soud nesprávně vykládá pojem společné domácnosti ve smyslu ust. §115 obč. zák., když je toho názoru, že se nevyžaduje, aby osoby společně uhrazovaly náklady na své potřeby, avšak musí jít o trvalé společné soužití v bytě nájemce v den jeho smrti (§706 odst. 1 obč. zák.). Podle dovolatelky je uvedený názor odvolacího soudu i v rozporu s názorem Ústavního soudu zaujatým v rozhodnutí ze dne 23. 6. 2005, podle něhož má toto ustanovení (§706 odst. 1 obč. zák.) ochránit příbuzné, kteří se zemřelým opravdu trvale žili a měli na něj úzkou vazbu, ale nesmí se zneužívat k získání výhodného bydlení s regulovaným nájemným a poškozovat tak vlastnická práva majitelů domů.
Dovolatelka je toho názoru, že z výpovědi svědků a z dědického řízení po zemřelé nájemkyni bytu vyplývá, že žalobkyně neměla s nájemkyní bytu (babičkou) tak úzkou vazbu, jak to vyžaduje zákon, nevěděla, jak se babička jmenuje křestním jménem, v bytě neměla žádné věci, o babičku se nestarala, když byla nemocná, a zdržovala se převážně u svých rodičů.
Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření ze dne 5. 10. 2005 k dovolání zejména uvedla, že dovolatelka v dovolání nekonkretizovala důvody dovolání a tvrzení dovolatelky o tom, že se odvolací soud nezabýval jejími argumenty, je nepodstatné a účelové. Dále žalobkyně ve vyjádření uvedla, že nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť dovoláním napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní právní význam. Otázka přechodu nájmu bytu byla v rozhodnutí odvolacího soudu podřazena povinnosti žalobkyně navrhnout potřebné důkazy; provedené důkazy pak vytvořily jednolitý řetěz faktů, o něž se rozhodnutí obou soudů opírají. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jsou uvedeny provedené důkazy, které nemůže dovolatelka popírat ani ignorovat.
Žalobkyně proto navrhuje, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle ust. §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 a konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátkou a jí bylo dovolání sepsáno.
Dovolací soud se nejprve zabýval tím, zda je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé se řídí ust. §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
V posuzovaném případě není dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť dovoláním napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle ust. §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci podala dovolatelka dovolání mj. z důvodu uvedeného v ust. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. – řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; přehlédla však, že k těmto vadám, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3, 2. věta o.s.ř.); samy o sobě tyto vady, i kdyby jimi řízení trpělo, přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládají.
Dovolatelka dále v dovolání uplatnila způsobilý dovolací důvod, a to že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.)
V dovolání však výslovně neformulovala právní otázku, s níž by spojovala zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Z obsahu dovolání je patrné, že dovolatelka v prvé řadě nesouhlasí se skutkovým zjištěním odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), že se ze strany žalobkyně nejednalo o trvalé společné soužití s nájemkyní v předmětném bytě, tím nebyla splněna jedna z podmínek přechodu nájmu dle ust. 706 odst. 1 obč. zák. Námitky proti uvedeným skutkovým zjištěním pak zakládá na nesouhlasu s provedeným dokazováním ve věci.
Dovolatelka tak přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – a to podle ust. §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V tomto případě, kdy je přípustnost dovolání teprve zvažována podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nemohou proto námitky směřující proti skutkovému stavu věci přípustnost dovolání založit.
Dále lze z obsahu dovolání dovodit, že dovolatelka pokládá za nesprávný výklad, jímž odvolací soud aplikoval ust. §115 obč. zák. upravující společnou domácnost pro účely ust. §706 odst. 1 obč. zák. řešícího přechod nájmu bytu.
U této námitky nelze též shledat, že by tato právní otázka mohla založit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť pojem společné domácnosti je soudní judikaturou jednoznačně vymezen – viz např. rozhodnutí Nejyššího soudu ze dne 30. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1826/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1867/2000. Podle této konstatní judikatury se k přechodu práva nájmu bytu nevyžaduje, aby společná domácnost vedená s nájemcem bytu měla u těchto osob charakter spotřebního společenství, je však třeba, aby soužití v bytě s nájemcem mělo charakter trvalosti. Odvolací soud se od této judikatury ve svém rozhodnutí neodchýlil. Nelze též dospět k závěru, že by tento závěr byl v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, zejména s nálezem ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 8/05, tento nález naopak odkazuje též na prvé výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu. V řízení před soudy obou stupňů bylo zjištěno naplnění podmínek stanovených pro přechod nájmu bytu dle ust. §706 odst. 1 obč. zák.
Pokud dovolatelka napadla dovoláním též výrok rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není proti tomuto výroku dovolání přípustné (§238 až 239 o.s.ř.).
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, a proto rozhodl tak, že dovolání podle ust. §243b odst. 5, 1. věty o.s.ř. a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243 odst. 5, 1. věty, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. tak, že dovolatelce, která po procesní stránce zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, bylo uloženo nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení celkem ve výši 1.025,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, náhradu hotových výdajů dle §13 odst. 1 a s vyhl. č. 177/1996, ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. dubna 2006
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.
předseda senátu