ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2495.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2495/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně E. G., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. M., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp.zn. 5 C 110/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. července 2004, č.j. 27 Co 251/2004-121, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,-Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 9. 2003, č.j. 5 C 110/2003-70, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného a původně též žalované M. C. k bytu v domě čp. 44 v P. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“), určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční, žalovaným uložil byt vyklidit do 15 dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu a žalobkyni uložil zaplatit žalovaným stěhovací náklady ve výši 5.000,- Kč; zamítl žalobu v části, pokud jí bylo požadováno uložení povinnosti k vyklizení vedle žalovaných též všem, kdo s nimi v bytě bydlí, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 1. 7. 2004, č.j. 27 Co 251/2004-121, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalované M. C. tak, že se tento rozsudek zrušuje a řízení se zastavuje; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalobkyně uzavřela dne 23. 8. 2001 s P. f. ČR smlouvu o převodu nemovitosti (předmětného domu) s účinky vkladu vlastnického práva ke dni 20. 10. 2001, že dne 20. 7. 2002 uzavřela manželství, že z tohoto manželství se jí narodil syn (dne 24. 6. 2003), že předmětný dům koupila v rámci veřejné nabídky poté, co žalovaný možnosti jeho koupě nevyužil, že jej kupovala s úmyslem v něm bydlet, že dosud bydlí se svojí rodinou v domě svých rodičů, kteří již nesouhlasí s jejich dalším bydlením, neboť je pro ně neúnosné, že žalovaný uzavřel dne 1. 6. 1981 s O. B. dohodu o užívání předmětného bytu, který mu byl přidělen jako byt podnikový podle §24 zákona č. 41/1964 Sb., že dne 11. 1. 1991 uzavřel manželství se žalovanou M. C., že je v invalidním důchodu, jeho zdravotní stav není příznivý a je pohybově omezen. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalovanému a jeho manželce vzniklo k předmětnému bytu právo společného nájmu (dle §871 odst. 1 a §703 obč.zák.) a že žalobkyně (pronajímatelka) nutně potřebuje tento byt pro sebe, neboť jiný byt nemá a na jejích rodičích nelze požadovat, aby ji i nadále nechávali ve svém domě bydlet, když mají ve svém věku právo na soukromí a nemají povinnost své dceři zajišťovat bydlení. Na základě toho dospěly k závěru, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a) obč.zák. je naplněn. Neshledaly, že by výkon práva žalobkyně byl v rozporu s dobrými mravy, přičemž přihlédly i ke zdravotnímu stavu žalovaného, pro něhož nelze (vzhledem k uspořádání domu) považovat bydlení v předmětném bytě za pohodlné a v přiměřeném náhradním bytě by mohlo být vhodnější. I když stěhování bude pro žalovaného znamenat jistou zátěž, nemůže tato okolnost převážit nad potřebou žalované uspokojit svoji potřebu bydlení v domě, jehož je vlastnicí. Vzhledem k tomu, že manželka žalovaného M. C. v průběhu řízení zemřela, odvolací soud ve vztahu k ní rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost odůvodnil podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a v němž uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v tom, že výkon vlastnického práva žalobkyně je vzhledem k nerespektování jeho životní situace v rozporu s dobrými mravy. Vyjadřuje nesouhlas s odlišným názorem odvolacího soudu a namítá, že jeho rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem. Podle názoru dovolatele je nutno potřebu žalobkyně ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. a) obč.zák. vykládat pouze z objektivního hlediska, nikoliv tedy jen s ohledem na její subjektivní zájem v předmětném bytě bydlet a na její bytovou situaci, ale též s ohledem na bytovou situaci žalovaného, na to, jak dlouho v předmětném bytě bydlí, na jeho snahu předmětný dům koupit a zejména i na jeho zdravotní stav, který je trvale zhoršený, s omezením možnosti pohybu a s bolestmi. Uvádí, že žaloba byla pro jeho manželku značnou zátěží, že prohloubila její psychické obtíže a že se „usoužila k smrti“, což je důkazem nerespektování dobrých mravů. Závěrem vyjadřuje přesvědčení, že s ohledem na jeho zdravotní stav a životní situaci je vlastnické právo žalobkyně natolik oslabeno, že žalobě nelze vyhovět. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně učinil návrh na odklad výkonu napadeného rozhodnutí.
Žalobkyně ve svém dovolacím vyjádření poukázala na okolnosti, za kterých předmětný dům koupila, na to, že žalovaný se nestal jeho vlastníkem v důsledku své nečinnosti, namítla, že jeho potřeby lze zohlednit při zajišťování náhradního bytu a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 1. července 2004, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb., (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním závěru, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a) obč.zák. je naplněn a že výkon práva žalobkyně (dát žalovanému výpověď) není v rozporu s dobrými mravy. I když dovolatel – co do vymezení otázky, s níž spojuje zásadní význam napadeného rozhodnutí a co do obsahu dovolacích námitek – zpochybňuje především právní posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., napadá – prostřednictvím námitky o výkladu pojmu potřeby pronajímatele – též právní závěr o naplněnosti daného výpovědního důvodu.
Judikatura dovolacího soudu (srov. např. rozhodnutí ze dne 22. 12. 1998, sp.zn. 2 Cdon 1246/97, dále rozhodnutí ze dne 18. 12. 2001, sp.zn. 26 Cdo 2357/99 a ze dne 6. 3. 2003, sp.zn. 26 Cdo 617/2002, uveřejněná pod C 917 a C 1758 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 13 a 24) je ustálena v názoru, že výpovědní důvod opírající se o potřebu bytu pro pronajímatele je dán nejen v případech, kdy pronajímatel nemá vlastní byt, ale i tehdy, má-li vlastní byt, chce však realizovat své vlastnické právo a bydlet v bytě, nacházejícím se v domě, jehož je vlastníkem. Dospěl-li tedy v projednávané věci odvolací soud k závěru, že nemá-li žalobkyně se svojí rodinou vlastní byt, je dán výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a) obč.zák., je jeho závěr v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. zejména rozhodnutí uveřejněné pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996) je rovněž ustálena v názoru, že ani v případě, kdy je výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a) obč.zák. dán, nemusí soud mimořádně návrhu na přivolení k výpovědi vyhovět, a to právě s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. Úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, a to s přihlédnutím k okolnostem na straně nájemce, ale i pronajímatele. V citovaném rozhodnutí se jako okolnosti, jež mohou mít při posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. právní význam, uvádí příkladmo zjištěný věk nájemce, jeho zdravotní stav, a důsledky, které by mohla mít pro zdravotní stav nájemce změna prostředí. Při úvaze o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., je však třeba brát v úvahu nejen důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení domáhá ten, který je z bytu vypovídán, ale i rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se domáhá přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena.
Odvolací soud (soud prvního stupně) se v souzené věci aplikací citovaného ustanovení zabýval a dospěl k závěru, že žalobkyni nelze odepřít výkon jejího vlastnického práva. Přihlédl přitom jak k okolnostem na její straně (k naléhavosti její bytové potřeby), tak i na straně žalovaného (jak k jeho zdravotnímu stavu, a to i s ohledem na vybavenost předmětného domu, tak i k možným důsledkům spojeným s jeho přestěhováním do jiného bytu). Dovolatel proti tomu předkládá vlastní (odlišné) hodnocení okolností významných pro posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. Otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, však nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, dále např. usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1491/2003).
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s ustanovením §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. ledna 2006
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu