ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2576.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 2576/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně G. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. P., zastoupenému advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 38/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. února 2005 (správně 10. února 2006), č. j. 26 Co 284/2005-178, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. února 2005 (správně 10. února 2006), č. j. 26 Co 284/2005-178, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných JUDr. J. P. a JUDr. L. P. (dále též jen „původní žalovaní“) k „bytu č. 9, v 5. nadzemním podlaží domu č. 55 v B, sestávajícímu ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“).
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 15. srpna 1997, č. j. 43 C 38/95-68, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 19. dubna 1999, č. j. 44 Co 7/98-89, citovaný (v pořadí první) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Následně na návrh žalobkyně soud prvního stupně usnesením ze dne 22. listopadu 1999, č. j. 43 C 38/95-105, připustil, aby do řízení na straně žalovaných přistoupil jako další účastník řízení J. P. ml., syn původního žalovaného JUDr. J. P. (dále též jen „žalovaný“).
Poté soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 21. listopadu 2000, č. j. 43 C 38/95-126, vůči žalovanému žalobě vyhověl a přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného k předmětnému bytu, určil, že nájemní poměr žalovaného skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty počínající prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku a žalovanému uložil povinnost byt vyklidit do patnácti dnů od uplynutí výpovědní lhůty (výrok I.); vůči původním žalovaným žalobu zamítl (výrok II.). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků (výroky III. a IV.).
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 23. května 2003, č. j. 26 Co 232/2001-146, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. změnil tak, že žalobu (vůči žalovanému) zamítl; změnil jej rovněž ve výroku III. o nákladech řízení v poměru mezi žalobkyní a žalovaným a rozhodl o nákladech odvolacího řízení těchto účastníků.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 16. prosince 2004, č. j. 26 Cdo 113/2004-159, napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté odvolací soud rozsudkem ze dne 10. února 2005 (správně 10. února 2006), č. j. 26 Co 284/2005-178, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. změnil tak, že žalobu (vůči žalovanému) opětovně zamítl; citovaný rozsudek změnil rovněž ve výroku III. o nákladech řízení v poměru mezi žalobkyní a žalovaným a rozhodl o nákladech odvolacího řízení těchto účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů především za zjištěno, že původní žalovaní jako nájemci provedli v předmětném bytě bez souhlasu pronajímatelky v souvislosti s očekávaným narozením dcery v roce 1994 úpravy – zaslepili dveřní otvor v koupelně, vyměnili starší kamna za nová, nová kamna zaústili do nevyvložkovaného komína a v souvislosti se změnou dispozice kuchyně a dětského pokoje provedli úpravy na vodoinstalaci. Poté zjistily, že z tohoto důvodu dala žalobkyně původním žalovaným výpověď z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění do 30. března 2006/ (dále jen „obč. zák.“). Dále mimo jiné zjistily, že původní žalovaní se z předmětného bytu odstěhovali, že v bytě zůstal bydlet žalovaný a že dopisem ze dne 10. června 1999 původní žalovaní žalobkyni sdělili, že trvale opustili společnou domácnost, kterou vedli se synem J. P. (žalovaným), který zůstal bydlet v bytě sám. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že provedením podstatných změn v předmětném bytě původní žalovaní jako nájemci bytu porušili povinnosti vyplývající z nájemního vztahu a že toto porušení lze kvalifikovat jako hrubé porušení povinností vyplývajících pro nájemce z nájmu bytu ve smyslu §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. Dále také dovodil, že v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti původními žalovanými přešel nájem bytu na žalovaného (podle §706 odst. 1 ve spojení s ustanovením §708 obč. zák.) a že současně přešla na žalovaného rovněž práva a povinnosti vyplývající z uplatněné výpovědi z nájmu bytu. Za této situace žalobě vůči žalovanému vyhověl. Naproti tomu odvolací soud dovodil, že jsou zde dány důvody, pro něž je namístě podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práva žalobkyně odepřít, byť jinak byla žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu bytu podána důvodně; proto žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu zamítl. Přitom přihlédl především k tomu, že k neodsouhlaseným stavebním úpravám došlo „v období před podáním žaloby (před 7. 2. 1995), a to za existence nájemního vztahu právních předchůdců žalovaného“. V této souvislosti dodal, že „výpovědní důvod byl tedy naplněn dávno předtím, než se žalovaný stal v roce 1999 nájemcem předmětného bytu (po odstěhování jeho rodičů v lednu 1999)“, z čehož vyplývá, že „výpovědní důvod neměl původ v chování žalovaného“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení „237 odst. 1 písm. a), respektive §238 odst. 1 písm. a) ve znění před 1. lednem 2001“. Zpochybnila v něm správnost právního závěru, že v projednávané věci jsou dány důvody, pro něž je namístě podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon jejího práva odepřít, přestože výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. byl v daném případě naplněn. Podle jejího názoru by bylo „v hrubém rozporu s dobrými mravy, aby žalovaný na její úkor se všemi výhodami ve vztahu k chráněnému nájmu zůstal i nadále nájemcem … jen proto, že povinnosti z nájemní smlouvy porušil jeho otec se svou manželkou jako právní předchůdci v nájmu bytu“. Namítla, že je „zcela neuvěřitelné, že mimo jiné prodloužení plynové přípojky provedené zcela amatérským způsobem, neoprávněnou osobou, bez revizní zprávy, což může být charakterizováno jako obecné ohrožení, by vlastně nemělo být dle názoru odvolacího soudu vůbec sankcionováno, neboť výpovědní důvod byl naplněn dávno předtím, než se žalovaný stal nájemcem“. V této souvislosti označila rozsudek odvolacího soudu za „obecně nebezpečný“, uvedla, že v něm odvolací soud „věnuje zdůvodnění s dobrými mravy velmi malou pozornost, vezme-li se v úvahu, jak významným je jeho rozhodnutí obecně“, a zdůraznila, že „ne přičiněním žalobkyně trvá řízení více jak 10 let“. Podle názoru dovolatelky by dobrým mravům odporovalo, „aby si tito (tj. původní žalovaní) z bytu sebou odnesli svou odpovědnost za hrubé porušení nájemní smlouvy, zatímco právo pokračovat v nájmu bytu zcela čisté a ničím nezatížené zanechali svému zletilému synovi“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací řešil nejprve otázku, zda o dovolání má rozhodnout podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nebo podle občanského soudního řádu ve znění po uvedené novele. Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že soud prvního stupně vydal své (v pořadí druhé) rozhodnutí 21. listopadu 2000. Odvolací soud sice o odvolání žalovaného proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl (po zrušení svého rozsudku ze dne 23. května 2003, č. j. 26 Co 232/2001-146, rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2004, č. j. 26 Cdo 113/2004-159) až dne 10. února 2006, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. je musel projednat podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před 1. lednem 2001. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (podle občanského soudního řádu ve znění před 1. lednem 2001), dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. – dále jen „o.s.ř.“ (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.).
Dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Poté se zabýval otázkou včasnosti podaného dovolání.
Ze shora uvedeného vyplývá, že v dovolacím řízení nelze postupovat podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb.; přitom „dosavadní právní předpisy“ je zapotřebí aplikovat nejen při zkoumání přípustnosti a důvodnosti dovolání, nýbrž rovněž při posuzování včasnosti dovolání. Ke stejnému závěru, jde-li o posuzování otázky včasnosti dovolání v těchto případech, dospěl Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněném pod č. 70 v sešitě č. 10 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 81 v sešitě č. 6 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). V citovaném rozhodnutí totiž mimo jiné dovodil, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému před 1. lednem 2001 nebo vydanému v době od 1. ledna 2001 po řízení provedeném podle občanského soudního řádu, ve znění účinném před tímto datem, lze podat ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (§240 odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Při zkoumání otázky včasnosti dovolání však dovolací soud nepřehlédl, že v písemném vyhotovení napadeného rozsudku byli účastníci poučeni mimo jiné i tak, že „dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Brně“. Zbývá dodat, že žalobkyně podala dovolání sice po marném uplynutí jednoměsíční dovolací lhůty (ve smyslu §240 odst. 1 věty první o.s.ř.), avšak – ve shodě s poučením, jehož se jí dostalo v písemném vyhotovení napadeného rozsudku – ve dvouměsíční lhůtě od jeho doručení (napadený rozsudek byl doručen právnímu zástupci žalobkyně do vlastních rukou dne 12. května 2006 a dovolání podala osobně u soudu prvního stupně dne 16. června 2006). S přihlédnutím k právnímu závěru o včasnosti dovolání, které bylo podáno podle nesprávného poučení odvolacího soudu ve dvouměsíční lhůtě od doručení napadeného rozhodnutí, obsaženého v usnesení Nejvyššího soudu České republiky (velkého senátu obchodního kolegia) ze dne 17. prosince 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001, jde však o dovolání včasné.
Dovolání je podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Napadený rozsudek byl proto podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v celém rozsahu, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněnými dovolacími důvody i jejich obsahovou konkretizací. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §237 odst. 1 o.s.ř. a k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. a/ a b/ o.s.ř.); zmíněné vady však namítány nebyly a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.
Podle §241 odst. 3 o.s.ř. lze dovolání podat jen pro některý z důvodů uvedených v citovaném ustanovení pod písm. a) až d) o.s.ř. Dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o odpověď na otázku, zda uplatněnou výpověď z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. lze – z důvodů uvedených odvolacím soudem – posoudit jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
Ustálená soudní praxe dosud nezaznamenala odklon od názoru, že rovněž v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura/).
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Soudní praxe je rovněž ustálena v názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít o rodinné a sociální poměry vyklizovaného, délku doby, po níž vyklizovaný v bytě bydlí apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá (pronajímatele) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura; je tedy třeba brát v úvahu nejen důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení domáhá ten, který je z bytu vypovídán, ale i rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi nájmu bytu domáhá. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) odepřena. Při úvaze, zda výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), přihlíží soud též k době, která uplynula od porušení povinností zakládajících výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněný pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.
V projednávané věci dospěly soudy obou stupňů k právnímu závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. je naplněn. Zbývá dodat, že správnost tohoto právního závěru (prospívajícího dovolatelce) nebyla dovoláním zpochybněna. Zatímco soud prvního stupně na základě uvedeného závěru žalobě vyhověl, aniž se zabýval posouzením rozporu výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.), odvolací soud dovodil, že uplatněná výpověď z nájmu bytu je – zejména vzhledem ke skutečnosti, že výpovědní důvod neměl původ v chování žalovaného, jelikož byl naplněn už za existence nájemního vztahu právních předchůdců žalovaného – v rozporu s dobrými mravy, a proto žalobu v konečném důsledku zamítl. Nezabýval se však, a to v rozporu s citovanou judikaturou, právně významnými okolnostmi na straně žalobkyně, tj. vůbec neposoudil, zda lze – vzhledem k okolnostem případu – právě po žalobkyni spravedlivě požadovat, aby jí byla ochrana jejího práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) odepřena, a ani dalšími okolnostmi významnými pro posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. na straně obou účastníků řízení (které navíc ani nezjišťoval). Přitom nelze opomenout, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány (§120 odst. 2 o.s.ř.).
Lze uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné a tudíž nesprávné. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. tak žalobkyně uplatnila opodstatněně.
Rozsudek odvolacího soudu není tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., obsahově konkretizovaného dovolacími námitkami žalobkyně, ve smyslu ustanovení §243b odst. 1 věty před středníkem o.s.ř. správný. Dovolací soud jej proto podle §243b odst. 1 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a podle §243b odst. 2 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Bude-li zapotřebí pro účely posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. provádět další dokazování, odvolací soud nepřehlédne, že Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 24. března 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněném pod č. 30 v sešitě č. 5 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že je-li ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. listopadu 2006
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu