ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2619.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 2619/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce P. H., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) L. Ž., 2) I. Ž., a 3) M. Ž., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 110 C 71/2005, o dovolání první žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. dubna 2006, č. j. 42 Co 170/2006-64, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. První žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a druhým a třetím žalovaným nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. února 2006, č. j. 110 C 71/2005-48, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu (o menší podlahové ploše než je byt vyklizovaný) „byt č. 10 o velikosti kuchyně a tří pokojů s příslušenstvím v H. – P. na u. D. t. 1103/75 ve 4. podlaží“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. dubna 2006, č. j. 42 Co 170/2006-64, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil povinnost vyklidit předmětný byt do patnácti dnů od právní moci rozsudku. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – vzal z provedených důkazů především za zjištěno, že k žalobci (výlučnému nájemci předmětného bytu) se v červenci 1995 přistěhovala první žalovaná se svými syny (druhým a třetím žalovaným), že v té době byla první žalovaná ještě vdaná, že její manželství s Bruno Žídkem bylo následně rozvedeno, že žalobce a první žalovaná spolu žili v druhovském poměru a vedli společnou domácnost, že první žalovaná a její bývalý manžel jsou doposud společnými nájemci družstevního bytu č. 18, o velikosti 3+1, v O. – H., U h. 1541/58 (dále je „družstevní byt“) a rovněž společnými členy družstva SBD V. (jejich právo společného nájmu družstevního bytu nebylo dosud zrušeno) a že družstevní byt nyní užívá bývalý manžel první žalované se svou přítelkyní. Poté také zjistil, že vztah žalobce a první žalované byl ukončen v druhé polovině roku 2004 v důsledku nadměrných návštěv první žalované u jejího otce a především v důsledku známosti žalobce s jinou ženou, že od ledna 2005 spolu nevedou společnou domácnost a v předmětném bytě bydlí odděleně, že žalobce nesouhlasí s dalším bydlením žalovaných v bytě a že je vyzval, aby byt vyklidili. Na tomto skutkovém základě odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu (od doby odvolání souhlasu žalobce s jejich dalším bydlením v bytě) a že za této situace se žalobce právem domáhá ochrany ve smyslu §126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění /a ve znění do 30. března 2006/ (dále jen „obč. zák.“). Shodně se soudem prvního stupně zaujal rovněž názor, že vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu lze výjimečně vázat za použití §3 odst. 1 obč. zák. na zajištění bytové náhrady. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že – vzhledem ke zjištěným skutečnostem – nelze v tomto případě vyklizovací povinnost žalovaných vázat (za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.) na zajištění bytové náhrady. V této souvislosti konstatoval, že pro posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. nejsou právně významné okolnosti, pro něž žalobce odvolal souhlas s bydlením žalovaných v předmětném bytě, a že naopak právně významné je skutkové zjištění, že první žalované a jejímu bývalému manželovi dosud svědčí právo společného nájmu k družstevnímu bytu. Podle názoru odvolacího soud je tudíž pouze na ní, aby si s bývalým manželem vypořádala „doposud nevyřešený nájemní vztah k družstevnímu bytu s případným nárokem na zajištění náhradního bytu, který je dán dle §712 odst. 3 věty druhé obč. zák.“. Zejména s přihlédnutím k uvedené okolnosti odvolací soud neshledal žádné důvody pro to, aby se ochrana žalobcova práva „jakýmkoliv způsobem podmínila či odložila“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala první žalovaná – nezastoupena advokátem – dovolání, které následně doplnila podáním sepsaným ustanoveným advokátem. Jeho přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání vyjádřila nesouhlas s názorem, že v dané věci není dán důvod pro to, aby vyklizení bylo za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. vázáno na zajištění náhradního bytu; naopak se ztotožnila s právními názory, které při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. přijal soud prvního stupně. V dovolání podrobně popsala okolnosti, za kterých odešla z družstevního bytu a přestěhovala se k žalobci, dále průběh soužití s žalobcem a příčiny rozchodu, a odvolacímu soudu vytkla, že „nepřihlédl, za jakých okolností se do bytu nastěhovala, že se nejednalo o svévolné obsazení bytu, ale na základě vzájemných citových vztahů k žalobci“. Podle názoru dovolatelky tak odvolací soud „nesprávně vyložil ustanovení §3 obč. zák.“ a nepřihlédl k tomu, „za jakých (okolností) došlo k soužití mezi účastníky a jaké byly důvody skončení soužití“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a vyvracel tvrzení první žalované, jimiž odůvodňovala svůj požadavek na zajištění bytové náhrady.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Současně neopomenul, že žalovaní mají v daném řízení postavení nerozlučných společníků. Proto – s přihlédnutím k ustanovení §91 odst. 2 o.s.ř. – platí, že podal-li dovolání jeden z nerozlučných společníků (ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o.s.ř.), vztahuje se dovolání na všechny společníky a dovolací soud bude postupovat tak, jako by dovolání podali všichni (ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Ve smyslu §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Zde je zapotřebí připomenout, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). Přitom nelze opomenout, že již v rozhodnutí ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. 3 Cdon 102/96, uveřejněném pod č. 305 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura (a dále např. v rozsudku ze dne 1. června 2001, sp. zn. 26 Cdo 365/2000, uveřejněném po C 549 ve svazku 6 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu), Nejvyšší soud České republiky dovodil, že vyslovil-li soud ve výroku rozhodnutí v souladu s jeho odůvodněním povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady rozhodnuto; opravný prostředek, jímž se žalovaný domáhá, aby vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno bylo, proto není možné posoudit jako podaný proti neexistujícímu výroku.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy v části, v níž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaných vyklidit předmětný byt do patnácti dnů od právní moci rozsudku, rozhodnutím, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, proti němuž je dovolání přípustné podle výše citovaného ustanovení, tj. podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Zbývá dodat, že dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – směřuje pouze proti uvedenému měnícímu výroku; proti výroku týkajícímu se vyklizovací povinnosti dovolání evidentně nesměřuje. Usoudí-li však dovolací soud, že závěr týkající se bytové náhrady pro žalované je nesprávný a dovolání je proto důvodné, neobstojí (protože nemůže samostatně nabýt právní moci) rozhodnutí ani v části týkající se samotné povinnosti byt vyklidit, a musí být proto zrušeno (§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) jako celek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 59 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o posouzení správnosti právního závěru, že vyklizovací povinnost žalovaných z bytu nelze – vzhledem ke zjištěným skutečnostem – vázat za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. na zajištění bytové náhrady.
Ustálená soudní praxe dovodila, že v případech, kdy jde o odvozený právní důvod bydlení opírající se o souhlas nájemce bytu či vlastníka domu s užíváním bytu určitou osobou (jako tomu bylo v souzené věci), zaniká takovýto právní důvod bydlení odvoláním souhlasu nájemce, resp. vlastníka s jeho dalším bydlením (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2002, sp. zn. 26 Cdo 718/2002, uveřejněné pod C 1252 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2005, sp. zn. 26 Cdo 1009/2004). Povinnost takovéto osoby k vyklizení nelze vázat za použití analogie (§853 obč. zák.) na zajištění bytové náhrady (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1660/99, a ze dne 29. května 2002, sp. zn. 28 Cdo 492/2002, uveřejněné pod C 320 a C 1267 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3 a svazek 18).
V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od názoru, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§126 odst. 1 obč. zák.) domáhajícího se vyklizení místností, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva. Při úvaze o tom, zda vyklizení místností sloužících vyklizované osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady (a to i ve formě náhradního bytu podle §712 odst. 2 věty první obč. zák.), nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněný pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). Rovněž v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. K uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že má-li být pro rozpor s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.) odepřen výkon práva na bezprostřední vyklizení bytu tak, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady, musí být přesvědčivě doloženo, že skutková zjištění dovolují závěr, že výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy skutečně je. Takový závěr musí být odůvodněn jak závažnými důvody na straně toho, kdo má byt vyklidit (např. jeho rodinnými a sociálními poměry, délkou užívání bytu apod.), tak na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, (tedy doložením, že na něm lze spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva takto podmínila a odložila). Přitom ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. lze aplikovat buď tak, že se vyklizení podmíní zajištěním bytové náhrady, anebo se realizace žalobcova práva odloží stanovením delší lhůty k vyklizení (srov. rozsudek ze dne 12. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 3050/2000). Od uvedené judikatury se dovolací soud neodklání ani v posuzovaném případě.
Dovolací soud zastává názor, že při posouzení otázky, zda povinnost žalovaných k vyklizení bytu lze za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. vázat na zajištění bytové náhrady, odvolací soud z uvedené judikatury vycházel – připustil totiž výjimečnou možnost vázat vyklizení na zajištění bytové náhrady za použití citovaného ustanovení. Přitom přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem a řádně se s nimi vypořádal. Nedopustil se ani žádného pochybení, jestliže při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. přiznal rozhodující význam skutečnosti, že první žalované a jejímu bývalému manželovi stále svědčí právo společného nájmu družstevnímu bytu; s přihlédnutím k této okolnosti je skutečně pouze na ní, aby si s bývalým manželem vypořádala dosud nevyřešený nájemní vztah k družstevnímu bytu a zajistila si tak možnost bydlení vyřešením tohoto právního vztahu a nikoli na úkor žalobce, v jehož (nájemním) bytě bydlela pouze s jeho souhlasem (jiný právní důvod k užívání předmětného bytu neměla). S odvolacím soudem tak lze souhlasit v názoru, že za této situace nelze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva jakýmkoliv způsobem podmínila či odložila. Nelze tudíž odvolacímu soudu úspěšně vytýkat nesprávnost závěru, že zjištěné okolnosti případu a poměry účastníků neodůvodňují vázat vyklizení žalovaných na zajištění bytové náhrady.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal první žalovanou, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.900,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. srpna 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. srpna 2006). Ve vztahu mezi žalobcem a druhým a třetím žalovaným bylo rozhodnuto, že žádný z těchto účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení; přitom bylo přihlédnuto k tomu, že žalobci uvedené náklady vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které podala pouze první žalovaná.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 5. prosince 2006
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu