ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2633.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 2633/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně M. B., zast. advokátem, proti žalovanému MVDr. D. B., zast. advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 18 C 142/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 3. 2005, čj. 56 Co 90/2004-161, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 1.025,- Kč k rukám jejího advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 8. 12. 2003, čj. 18 C 142/2001-118, zamítl návrh žalobkyně, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu I. kategorie, o velikosti 3 + 1 s příslušenstvím, nacházejícího se ve 2. nadzemním podlaží domu v K. V., v ulici K L. 229/32 (výrok I.), a žalovanému uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni ve lhůtě do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.); soud prvního stupně dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Krajský soud v Plzni na základě odvolání žalovaného proti výrokům II. a III. rozsudku soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 3. 2005, čj. 56 Co 90/2004-161, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. a výrok III. změnil tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů za řízení před soudem prvního stupně; odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že žalobkyně se domáhála ochrany svého vlastnického práva dle ust. §126 obč. zák. proti žalovanému, který bez právního důvodu užívá předmětný byt. Obrana žalovaného spočívala v tom, že se do bytu, který je v rodinném domku, nastěhoval v roce 1991 na základě dohody s rodiči, kteří byli v té době vlastníky domku, a tím mu vzniklo právo užívání bytu, které se podle §871 obč. zák. dnem 1. 1. 1992 transformovalo na nájem bytu.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku dále uvedl, že žalovaný nepředložil k důkazu žádnou listinu, jejíž obsah by osvědčoval ujednání žalovaného a rodičů o užívání předmětného bytu a netvrdil a ani neprokazoval, že by po uvolnění předmětného bytu v roce 1991 rodiče žalovaného podle ust. §23 zák. č. 41/1964 Sb. v zákonem stanovené lhůtě příslušnému orgánu oznámili, že ve volném bytě ubytují ženatého syna (žalovaného) a vytvořili tak právní předpoklady pro založení práva osobního užívání bytu ve smyslu §152 a násl. a §390 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1991. Z ust. §23 odst. 2 zák. č. 41/1964 Sb. nelze dovozovat, že by vlastník rodinného domu musel v souvislosti s ubytováním svého dítěte (ženatého či vdaného) založit trvalý užívací vztah; děti vlastníka rodinného domku v něm mohly, jak je tomu v souzené věci, bydlet na základě rodinněprávního vztahu. Právní důvod bydlení dětí pak zanikal se zánikem vlastnictví rodičů k domku. Z výpovědi rodičů žalovaného vyplývá, že neměli v úmyslu založit v roce 1991 pro žalovaného osobní užívání předmětného bytu v jejich domku dle ust. §152 a násl. tehdy platného občanského zákoníku, a taktéž z jejich výpovědi, popř. výpovědi žalovaného, nevyplývá, že by se dohodli na dočasném užívání nemovitosti dle ust. §397 tehdy platného obč. zákoníku.
Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalovanému k předmětnému bytu nevzniklo v roce 1991 právo osobního užívání bytu, které by se k 1. 1. 1992 transformovalo na nájem. Žalovaný proto užívá byt bez právního důvodu a žalobkyně se právem podle ust. §126 obč. zák. domáhá ochrany vlastnického práva.
Odvolací soud proto rozhodl tak, jak bylo uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 7. 6. 2005 napadl žalovaný výše uvedený rozsudek odvolacího soudu a uvedl, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. a bylo podáno z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
V odůvodnění dovolání žalovaný zejména uvedl, že žalobkyně vstoupila do práv původních vlastníků (rodičů účastníků) v roce 1999 na základě darovací smlouvy ze dne 10. 3. 1999. Podle čl. III. smlouvy byla obdarovaná srozuměna s tím, že část přízemí domu je v nájmu MVDr. D. B., bratra žalobkyně, jako veterinární ordinace a v 1. poschodí domu jmenovaný užívá byt 1 + 3 s příslušenstvím, a žalobkyně se zavázala tento nájem neměnit po dobu 10 let, a to co do rozsahu pronajatých bytových a nebytových prostor a užívání těchto prostor „bude dáno uzavřenou nájemní smlouvou“.
Dovolatel dále považuje použití ust. §23 odst. 2 zák. č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, pro vydání rozsudku v roce 2005 za nepřiměřené. V daném případě, kdy se v té době jednalo o dům patřící do soukromého vlastnictví, rozhodoval o přidělení a užívání bytu místní národní výbor a vlastník musel toto rozhodnutí respektovat. Tato právní úprava byla novelami občanského zákoníku, a to zákony č. 187/1990 Sb., č. 105/1990 Sb. a č. 116/1990 Sb. zrušena, a proto přidělení bytu orgánem státní správy se již v roce 1991 neprovádělo.
Dovolatel je dále toho názoru, že i kdyby mu nevzniklo právo nájmu, vzniklo mu právo bydlení, které bylo odvozováno od příbuzenského vztahu. O právním vztahu žalovaného k předmětnému bytu svědčí darovací smlouva, která nebyla soudy zhodnocena a nebyly z ní vyvozeny právní závěry. Dále dovolatel zastává stanovisko, že minimálně od roku 1990 vykonával své právo bydlení a minimálně do roku 2000 toto právo vykonával v dobré víře, a proto mu vznikl řádný nájem, i když nebyla sepsána písemná nájemní smlouva. Nájemní vztah trval nejméně 10 let, a tudíž bylo toto právo vydrženo a tím vzniklo věcné břemeno ve prospěch žalovaného, které trvá dosud.
Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že se soudy dále nezabývaly dostatečně otázkou dobrých mravů a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 131/96 a nález Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 114/99, protože ust. §3 odst. 1 obč. zák. lze použít jen na výkon existujících práv a povinností a právo bydlení žalovaného existovalo. Dále soudy při posuzování dobrých mravů nebraly v úvahu, že žalovaný provedl veškeré úpravy bytu vlastním nákladem, zhodnotil celý dům, platil služby související s nájmem, předložil žalobkyni návrh nájemní smlouvy s regulovaným nájemným, respektoval darování celého domu žalobkyni, ačkoli měl po stránce etické právo na polovinu domu, poskytl rodičům půjčku 314.000,- Kč a žalobkyně odmítá uzavřít nájemní smlouvu s regulovaným nájemným.
Vzhledem k tomu, že soudy „samotný výkon práva žalovaného z pohledu dobrých mravů nezhodnotily“, je dovolatel toho názoru, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí a podle ust. §243b odst. 3 o.s.ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V podání ze dne 29. 6. 2005 se k dovolání vyjádřila žalobkyně. Ve vyjádření zejména uvedla, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné, neboť nejde o věc zásadního právního významu, ale spočívá v rovině důkazní. Dále ve vyjádření polemizovala s tvrzeními žalovaného týkajícími se oprav v bytě, placení služeb, půjčky rodičům, tržního nájemného a návrhu nájemní smlouvy a odkazovala na finanční poměry žalovaného.
Žalobkyně pokládá návrh na odložení vykonatelnosti rozhodnutí za irelevantní, neboť žalovaný byt zdevastoval, vyklidil a předal žalobkyni ve stavu nezpůsobilém užívání. Dále navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení.
K vyjádření žalobkyně se v podání ze dne 29. 9. 2005 vyjádřil žalovaný a ve vyjádření označil tvrzení žalobkyně za nepravdivá a zkreslená a uváděl svůj náhled na sporné skutečnosti. Je toho názoru, že soudy nevzaly v úvahu ust. §3 odst. 1 obč. zák. o dobrých mravech, a že výkonu vlastnického práva bylo zneužito, a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§240 odst. 1, §241a odst 1 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. V dovolání dovolatel vycházel z toho, že dovolání může být v dané věci přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že soud prvního stupně ve svém dalším rozhodnutí ze dne 8. 12. 2003, čj. 18 C 142/2001-118, byť rozhodl jinak, než ve svém dřívějším rozhodnutí ze dne 24. 4. 2002, čj. 18 C 142/2001-35, (a to o žalobě na vyklizení předmětného bytu – výrok II. rozsudku soudu prvního stupně) nebyl při svém rozhodování vázán právním názorem odvolacího soudu, neboť v jeho usnesení ze dne 26. 6. 2003, čj. 56 Co 302/2002-67, byly soudu prvního stupně především vytýkány nedostatky ve skutkových zjištěních, které pak vedly k nesprávnému právnímu posouzení věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s vyjímkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla.
V projednávané věci dovolatel v dovolání odkázal, pokud jde o uplatněný dovolací důvod, na ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. S ohledem na obsah dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) je však zřejmé, že námitka nesprávného právního posouzení spočívá především na kritice správnosti skutkových zjištění (viz zejména tvrzení, že na základě obsahu darovací smlouvy z 10. 3. 1999 vzniklo dovolateli právo bydlení, i když nebyla uzavřena nájemní smlouva) a ve skutečnosti tedy brojí proti skutkovým zjištěním učiněním soudy obou stupňů, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy svá skutková zjištění čerpaly a nabízí tak svoji verzi skutkového stavu. Skutkový základ sporu se však v dovolacím řízení nemůže měnit, lze jej sice napadnout námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popř. podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř. Pokud je přípustnost dovolání zvažována podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nemůže být takováto námitka právně významná.
Pokud dovolatel v dovolání dále namítal, že bylo nepřiměřeně použito ust. §23 odst. 2 zák. č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, je nutné opět konstatovat, že aplikace tohoto ustanovení nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující, neboť za nezpochybnitelného skutkového stavu (neoznámení uvolnění bytu příslušnému orgánu dle ust. §23 odst. 2 zák. č. 41/1964 Sb., výpověď rodičů žalovaného, z níž vyplývá, že neměli úmysl založit žalovanému právo osobního užívání v tehdy jejich domě, popř. že by se dohodli na dočasném užívání nemovitosti dle ust. §397 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991, a že žalovaný v domě rodičů bydlel na základě rodinněprávného vztahu) nemohlo dovolateli v roce 1991 vzniknout právo osobního užívání předmětného bytu, popř. právo dočasného užívání nemovitosti.
Dovolatel dále v dovolání uplatnil další tvrzení, a to že mu vznikl řádný nájem tím, že v předmětném bytě bydlel od roku 1990 do roku 2000 v dobré víře, nájemní vztah trval 10 let, a proto bylo toto právo vydrženo a z toho důvodu mu vzniklo v jeho prospěch věcné břemeno, které trvá.
Podle §241a odst. 4 o.s.ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti a důkazy ve věci samé.
Z obsahu spisu vyplývá, že uvedené skutečnosti dovolatel namítal až v dovolání a proto se jimi nemůže dovolací soud zabývat.
Totéž platí i pro námitku, že se soudy obou stupňů nezabývaly otázkou dobrých mravů, neboť, jak to vyplývá z obsahu spisu, dovolatel v předchozím řízení skutečnosti vedoucí k event. aplikaci ust. §3 odst. 1 obč. zák. netvrdil a učinil tak až v dovolání. K tomu je třeba ještě poznamenat, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz např. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, popř. usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003) nelze otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že se dovolateli v dovolání uplatněnými argumenty nepodařilo založit přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyšší soud proto podle ust. §243b odst. 5, 1. věty a §218 písm. c) o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. tak, že žalovanému, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost k náhradě těchto nákladů ve výši 1.025,- Kč (§7 písm. c/, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006, §13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. listopadu 2006
JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.
předseda senátu