ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2756.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 2756/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně H. B., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. B., zastoupenému advokátem, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 157/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2005, č.j. 17 Co 472/2004-101, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2005, č.j. 17 Co 472/2004-101, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 6. 2004, č.j. 28 C 157/2002-87 (poté, co jeho předchozí vyhovující rozsudek ze dne 23. 9. 2003, č.j. 28 C 157/2002-62, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2004, č.j. 17 Co 41/2004-77), zrušil právo společného nájmu žalobkyně a žalovaného k bytu č. 45 v domě č.p. 811, P. (dále jen „předmětný byt“), a určil členem družstva SBD P. (dále jen „družstvo“) žalobkyni jako výlučného nájemce bytu; současně žalovanému uložil, aby do 15 dnů od právní moci rozsudku předmětný byt vyklidil a vyklizený odevzdal žalobkyni. Dále rozhodl o nákladech řízení. Protože z provedeného dokazování vyplynulo, že účastníci se po rozvodu manželství na zrušení práva společného nájmu nedohodli, nemohl soud prvního stupně postupovat jinak, než že jejich právo společného nájmu k předmětnému bytu podle §705 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) zrušil. Při posuzování otázky, koho z účastníků určit jediným nájemcem předmětného bytu a členem družstva, vyšel soud prvního stupně z ustanovení §705 odst. 3 obč. zák. Vzhledem k tomu, že v daném případě zůstalo stanovisko pronajímatele neutrální a účastníkům se z manželství nenarodily žádné děti, nezbylo soudu prvního stupně než zohlednit jiné kritérium, kterým v projednávané věci byla existence jiného právního titulu bydlení žalovaného, a sice práva společného nájmu k bytu v P. (dále jen „byt v P.“). Majetkové poměry, tedy schopnost uhradit vypořádací podíl na vyrovnání členství v družstvu, nemohly být určujícím hlediskem pro určení výlučného nájemce, neboť majetková hodnota členských práv byla předmětem souběžně probíhajícího řízení o vypořádání zaniklého společného jmění účastníků. Výpovědí současné manželky žalovaného JUDr. Š. S. a jejího bývalého manžela JUDr. I. S., dále jejich smlouvou ze dne 17. 5. 2000 upravující pro dobu po rozvodu práva a povinnosti společného bydlení, ve které si sjednali, že JUDr. I. S. se z bytu v P. odstěhuje do 30 dnů od právní moci rozsudku, jímž soud schválí dohodu o úpravě poměrů nezletilých dětí, a že si odstěhuje své osobní věci s tím, že právo společného nájmu k tomuto bytu nezaniká, tak bylo prokázáno, že právo společného nájmu k bytu v P. zaniklo poté, kdy JUDr. I. S. opustil společnou domácnost odstěhováním, neboť uvedená smlouva ze dne 17. 5. 2000 ujednání o zrušení práva společného nájmu ve smyslu §705 odst. 1 obč. zák. neobsahovala. Soud prvního stupně tak vyšel z toho, že JUDr. Š. S. se stala výlučným nájemcem bytu v P. a uzavřením manželství s žalovaným jim k tomuto bytu vzniklo ve smyslu §704 obč. zák. právo společného nájmu. Žalovaný tak měl bytovou potřebu uspokojenu a žalobkyně jinou možnost bydlení než v předmětném bytě neměla, proto soud prvního stupně určil výlučným nájemcem žalobkyni. I s přihlédnutím k tomu, že žalovaný v předmětném bytě nebydlel, nevázal soud prvního stupně povinnost žalovaného tento byt vyklidit na zajištění bytové náhrady.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. 1. 2005, č.j. 17 Co 472/2004-101, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o bytové náhradě tak, že žalovaný je povinen předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat do patnácti dnů od zajištění náhradního ubytování, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu bylo napadené rozhodnutí v části o zrušení práva společného nájmu a určení výlučného nájemce předmětného bytu správné. Odvolací soud však nesdílel závěr soudu prvního stupně, že právo společného nájmu bývalých manželů Slaninových k bytu v P. zaniklo opuštěním společné domácnosti, byť bylo v řízení prokázáno, že JUDr. I. S. v tomto bytě již nebydlel, neboť ze zjištěného skutkového stavu nešel dovodit jeho úmysl předmětný byt opustit s následky zániku nájemního práva. Manželé S. si totiž ve smlouvě ze dne 17. 5. 2000 vymínili, že přestože JUDr. I. S. v bytě v P. bydlet nebude, tak mu tím nezaniklo právo společného nájmu k tomuto bytu. V tomto směru nebylo ani rozhodné, ke kterému okamžiku (rozvodu jejich manželství nebo právní moci opatrovnické úpravy jejich dětí) vázali manželé S. účinky uvedené dohody. Proto nemohlo k témuž bytu v P. současně vzniknout JUDr. Š. S. a žalovanému právo společného nájmu uzavřením manželství a bytová potřeba žalovaného tak nebyla uspokojena. Z tohoto důvodu odvolací soud vázal vyklizovací povinnost žalovaného na zajištění bytové náhrady, avšak pouze ve formě náhradního ubytování, neboť žalovanému svědčilo právo bydlení k bytu v P. z titulu manžela jeho nájemkyně a bydlení měl tak zajištěno.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadá v jeho měnícím výroku žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci. Podle názoru žalobkyně, není na místě zkoumat jakákoliv práva třetích osob k bytu v P., neboť jediným kritériem pro vznik práva společného nájmu bytu je skutečnost, že jeden z manželů (v daném případě JUDr. Š. S.) tímto právem disponuje. Opačným výkladem by byla připuštěna situace, kdy jeden z manželů, který disponuje právem nájmu k bytu, může druhému manželovi zabránit ve vstupu do tohoto bytu, což odporuje smyslu úpravy společného nájmu bytu i zákonu o rodině. V řízení bylo navíc prokázáno, že JUDr. I. S. trvale opustil společnou domácnost s úmyslem nikdy se do bytu v P. již nevracet a jeho manželství s JUDr. Š. S. bylo poté pravomocně rozvedeno. Za této situace pak podle dovolatelky společný nájem manželů S. zanikl bez dalšího, protože není možné, aby si smluvní strany sjednaly trvání společného nájmu bytu manžely po rozvodu v případě, kdy jeden z manželů trvale domácnost opouští. Kogentní znění občanského zákoníku ani neumožňuje sjednání vzniku nebo zániku společného nájmu manželů. Jestliže žalovanému podle dovolatelky svědčí právo nájmu k bytu v P., je v rozporu s dobrými mravy mu i za této situace přiznat bytovou náhradu. Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno. Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. a k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady řízení však v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a proto Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnut pouze z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (i procesní), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že neposoudil skutečnost, že JUDr. I. S. od srpna 2000 neužívá byt v P. jako trvalé opuštění společné domácnosti ve smyslu §708 obč. zák., přestože jeho odstěhování potvrdila i svědecká výpověď jeho bývalé manželky JUDr. Š. S. a jejich manželství bylo pravomocně rozvedeno ke dni 18. 1. 2001. Dovolatelka rovněž namítá, že odvolací soud smlouvu ze dne 17. 5. 2000 nesprávně interpretoval tak, že společný nájem rozvedených manželů S. dosud nezanikl, přestože takové ujednání odporuje právní úpravě společného nájmu bytu manžely. Podle názoru dovolatelky tak žalovanému svědčí právní titul bydlení, neboť se stal uzavřením manželství s JUDr. Š. S. společným nájemcem bytu v P., a proto by bylo v rozporu s dobrými mravy určit mu bytovou náhradu podle §712 odst. 3 věty druhé obč. zák., byť i jen ve formě náhradního ubytování. Nejvyšší soud proto přezkoumal, zda za daného (dovoláním nezpochybněného) skutkového stavu je namístě vázat povinnost žalovaného k vyklizení předmětného bytu na zajištění náhradního ubytování.
Podle §705 odst. 1 obč. zák. nedohodnou-li se rozvedení manželé o nájmu bytu, soud na návrh jednoho z nich rozhodne, že se zrušuje právo společného nájmu bytu; současně určí, který z manželů bude byt dále užívat jako nájemce. Podle §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. v uvedeném případě má rozvedený manžel právo na náhradní byt; soud může, jsou-li proto důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování.
Při úvaze o existenci důvodů zvláštního zřetele hodných pro rozhodnutí o bytové náhradě ve formě náhradního ubytování (§712 odst. 3 věta druhá obč. zák.) nelze pominout okolnost, že rozvedenému manželovi, který má po zrušení práva společného nájmu byt vyklidit, svědčí právní důvod užívání jiného bytu (např. vlastnické či nájemní právo), způsobilý uspokojit jeho bytovou potřebu; uvedená okolnost může být dokonce důvodem pro odepření bytové náhrady s ohledem na §3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek ze dne 17. března 2004, sp. zn. 26 Cdo 1171/2003, uveřejněný v souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 29, pod C 2531). Rozvedenému manželovi může být odepřeno právo na bytovou náhradu vyplývající ze zákona, svědčí-li mu jiný právní důvod bydlení, který je objektivně způsobilý trvale uspokojit jeho bytovou potřebu (srov. rozsudek ze dne 3. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 268/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 25, pod C 1826). Manželé mají podle §18 zákona o rodině povinnost žít spolu, což odůvodňuje závěr, že rodinněprávní vztah mezi manžely, z nichž jeden je nositelem právní možnosti užívání určitého bytu, zakládá tuto možnost i druhému z nich (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 227/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2764/2005).
Z uvedených judikatorních závěrů, od nichž nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, vyplývá, že pro posouzení otázky, zda povinnost žalovaného je třeba vázat na zajištění bytové náhrady, anebo zda mu lze bytovou náhradu za použití §3 odst. 1 obč. zák. odepřít, není rozhodné řešení otázky, zda manželce žalovaného a jejímu bývalému manželovi JUDr. S. zaniklo právo společného nájmu bytu v P. trvalým opuštěním společné domácnosti JUDr. S. a zda vzniklo takové společné právo k tomuto bytu žalovanému a jeho manželce. I pokud tomu tak není, má totiž žalovaný právo bydlet v bytě, k němuž jeho manželce svědčí dosud nezaniklé právo společného nájmu s jejím bývalým manželem, z titulu rodiněprávního vztahu, jeho bytová potřeba je tak uspokojena, a výkon jeho práva bydlet v bytě předmětném do zajištění bytové náhrady tedy lze posoudit jako odporující dobrým mravům.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud vycházel z odlišného právního názoru, není jeho právní posouzení věci správné. Proto dovolací soud jeho rozhodnutí zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3 věta první o.s.ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem soudu dovolacího (§243d odst. 1 věta první ve spojení s §226 o.s.ř.). O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. září 2006
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu