ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.227.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 227/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyň A/ J. K., a B/ D. K., obou zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1/ T. J., zastoupenému advokátkou, a 2/ J. J., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 483/98, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2003, č. j. 25 Co 169/2003-119, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2003, č. j. 25 Co 169/2003-119, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. listopadu 2002, č.j. 5 C 483/98-96a, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 11. 2002, č. j. 5 C 483/98-96a (poté, co jeho rozsudek ze dne 15. 9. 2000, č. j. 5 C 483/98-41, byl k odvolání žalovaných zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2001, č. j. 25 Co 222/2001-62), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhaly přivolení k výpovědi z nájmu bytu č. 13, 3+1 s příslušenstvím, I. kategorie, ve třetím patře domu č.p. 1209 v P. (dále jen „předmětný byt“), doručené žalovaným dne 30.11.1998; dále rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně jsou podílovými spoluvlastnicemi domu, v němž se nachází předmětný byt, jehož nájemci byli žalovaní, že žalovaní si za trvání manželství notářským zápisem ze dne 12. 11. 1993 vyhradili vznik svého bezpodílového spoluvlastnictví manželů ke dni zániku manželství, že druhá žalovaná (dále jen „žalovaná“) za trvání manželství s prvním žalovaným (dále jen „žalovaný“) nabyla do svého výlučného vlastnictví dům v P., kam se v prosinci 1998 odstěhovala s mladší dcerou žalovaných, že žalovaný, který poté zůstal v předmětném bytě bydlet se starší dcerou žalovaných, se v r. 1999 z předmětného bytu rovněž odstěhoval ke svým rodičům a v bytě zůstala nadále bydlet jen starší dcera žalovaných a že žalobkyně dopisem ze dne 25.11.1998, který byl žalovaným doručen 30.11.1998, daly žalovaným výpověď z nájmu předmětného bytu s odůvodněním, že žalovaní mají dva byty.
Na základě těchto zjištění soud prvního stupně dovodil, že postupným opuštěním společné domácnosti v předmětném bytě zaniklo právo společného nájmu žalovaných k tomuto bytu a došlo k přechodu práva nájmu nejprve na žalovaného a poté na starší dceru žalovaných. Soud prvního stupně poukázal na právní názor vyjádřený v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 Cdo 80/93, podle něhož „za situace, kdy jeden byt je ve společném nájmu manželů a k druhému bytu svědčí právo nájmu pouze jednomu z manželů, není zákonný předpoklad existence dvou nebo více bytů splněn, když tento nedostatek nelze zhojit ani poukazem na dobré mravy“. Analogicky lze dle soudu prvního stupně dovodit stejný závěr i za situace, kdy jednomu z manželů nesvědčí výlučné právo nájmu k jinému bytu, ale jedná se o jeho výlučné vlastnictví. Ze žádného zákonného ustanovení nelze dle názoru soudu prvního stupně dovodit povinnost žalované vzít s sebou do nového bydliště v P. své rodinné příslušníky, a tím ani nelze dospět k závěru, že by její odstěhování pouze s mladší dcerou žalovaných bylo v rozporu s dobrými mravy, když o neuspokojivých vztazích žalovaných vypovídaly shodně obě dcery žalovaných a jsou doloženy i podaným návrhem na rozvod. Soud prvního stupně tak neshledal předpoklady k přivolení k výpovědi z nájmu bytu dle §711 odst. 1 písm. g/ občanského zákoníku.
K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 19. 6. 2003, č. j. 25 Co 169/2003-191, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se v podstatě ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, pouze upřesnil, že ve vztahu k žalované má sice předpoklady výpovědi z nájmu ke dni doručení výpovědi za splněné, avšak vzhledem k tomu, že opuštěním společné domácnosti zaniklo právo společného nájmu bytu žalovaných, nebyla již ke dni rozhodování soudu prvního stupně žalovaná pasivně legitimována, a proto soud prvního stupně žalobu vůči ní správně zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřely o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a v němž uplatnily dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Dovolatelky vytýkají soudům obou stupňů nesprávné posouzení věci zejména v otázkách zániku společného nájmu bytu manželů opuštěním společné domácnosti, přechodu práva nájmu bytu na žalovaného a jednání žalovaných v rozporu s dobrými mravy. Dovolatelky především zastávají názor, že společný nájem bytu manžely nemůže zaniknout opuštěním společné domácnosti, nýbrž pouze zánikem manželství. Pro případ, že by dovolací soud uvedený názor nesdílel, namítají dovolatelky, že na žalovaného nepřešel nájem předmětného bytu, neboť nesplňoval podmínku, že nemá vlastní byt. S odvoláním na rozhodnutí „Rc 106/2000“ poukazují dovolatelky na to, že o vlastní byt jde i tehdy, když osobě svědčí takový titul bydlení, který je objektivně způsobilý trvale uspokojit její bytovou potřebu. Bylo-li v řízení prokázáno, že žalované jako manželce žalovaného svědčí vlastnické právo k domu v P., který má 6 obytných místností a byl kolaudován v r. 1997, a je tedy objektivně způsobilý za situace, kdy trvá manželství žalovaných, trvale uspokojit bytovou potřebu žalovaného, jenž odvozuje své právo na bydlení v tomto domě bez ohledu na vlastnictví z titulu manželství. Dovolatelky dále vytýkají soudu, že nesprávně zhodnotil jednání žalovaných v době předcházející výpovědi z nájmu a nevzal za prokázané, že oba opustili předmětný byt proto, aby žili společně v domě v P. Žalobkyně sotva mohou přímo dokázat, že žalovaní v uvedeném domě vedou společnou domácnost. Domnívají se však, že tuto skutečnost prokázali výpovědí svědka W. a vytýkají soudu prvního stupně, že jeho výpověď nesprávně zhodnotil, stejně jako výpověď dcer žalovaných, které (na rozdíl od svědka W.) mají na výsledku sporu zájem shodný se žalovanými. Dle přesvědčení žalobkyň je jednání žalovaných v rozporu s dobrými mravy, neboť bylo spekulativní, účelové, vedené záměrem poškodit žalobkyně a získat prospěch na jejich úkor. I z těchto důvodů nemohlo dojít k přechodu práva na žalovaného ani na dceru žalovaných. Dovolatelky navrhly, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání namítl, že dovolatelky směšují a nesprávně interpretují instituty přechodu nájmu bytu a zániku společného nájmu bytu manželů. Poukázal na ustanovení §708 a §707 odst. 1 obč. zák., z nichž vyplývá, že pokud jeden z manželů, kteří byli společnými nájemci bytu, opustí společnou domácnost, stane se druhý manžel nájemcem bytu, bez o hledu na to, zda má či nemá jiný byt. Přechod práva nájmu bytu ze žalovaného na dceru žalovaných K. nebyl prokázán jen výpověďmi dcer žalovaných, ale i dalších svědků.
Žalovaná vyjádřila přesvědčení, že nájem předmětného bytu přešel dle §708 obč. zák. na žalovaného a dceru K. Zdůraznila, že důvodem jejího opuštění předmětného bytu byly neshody se žalovaným, manželství sice trvá, nicméně je formální, žalovaní spolu nežijí a žalovanému tudíž nevzniklo společné právo nájmu k bytu v domě žalované.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastnicemi řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelek (§241 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], a jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
V dané věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., protože dovoláním napadený rozsudek je rozsudkem potvrzujícím, nikoli měnícím.
Ze znění ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě právní názor odvolacího soudu byl určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nejsou pokyny odvolacího soudu k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, pokyny k odstranění procesních vad, popřípadě jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud usnesením ze dne 18. 9. 2001, č.j. 25 Co 222/2001-62, zrušil rozsudek soudu prvního stupně z procesních důvodů a nevyslovil žádný závazný právní názor na hmotněprávní posouzení věci, nemohl při novém rozhodování věci tedy právní názor odvolacího soudu mít vliv na její posouzení, dovolání proto není přípustné ani dle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Nejvyšší soud shledal v projednávané věci dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. přípustným pro řešení otázky zániku společného nájmu bytu manžely v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti jedním z manželů a otázky, zda naplnění předpokladu, že nájemce má dva nebo více bytů ve smyslu §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák., lze dovodit i v případě, že nájemce má možnost bydlet v domě, jehož vlastníkem je jeho manžel.
Podle §707 odst. 1 obč. zák. zemře-li jeden z manželů, kteří byli společnými nájemci bytu, stane se jediným nájemcem pozůstalý manžel.
Podle §708 obč. zák. platí ustanovení §707 odst. 1 obč. zák. i v případě, jestliže nájemce opustí trvale společnou domácnost.
V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od právního názoru, vyjádřeného např. v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1974, pod pořadovým číslem 30, že úprava právních následků spojených s trvalým opuštěním společné domácnosti se uplatní i ve vztazích mezi manžely, společnými nájemci bytu (dříve společnými uživateli bytu). Tento názor je zastáván i v soudobé soudní praxi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1980/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4/2000, pod pořadovým číslem 37, dále rozsudek téhož soudu ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 26 Cdo 396/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 19, C 1334, popř. rozsudek ze dne 13.3.2003, sp. zn. 26 Cdo 629/2002). Nelze tudíž přisvědčit názoru dovolatelek, že zánik společného nájmu bytu manžely trvalým opuštěním společné domácnosti není možný.
Neobstojí ani námitka, že žalovaný se nemohl stát výlučným nájemcem bytu v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti žalovanou, neboť nesplňoval podmínku, že nemá vlastní byt. Ustanovení §707 odst. 1 obč.zák., na nějž odkazuje ustanovení §708 obč. zák., totiž (na rozdíl od ust. §706 odst. 1 obč. zák.) takovou podmínku nestanoví.
Právní posouzení otázky, zda se žalovaný stal výlučným nájemcem bytu v důsledku opuštění společné domácnosti žalovanou, však přesto nelze považovat za správné.
V citovaném rozsudku sp. zn. 2 Cdon 1980/97 vyslovil Nejvyšší soud názor, že trvalým opuštěním společné domácnosti je obecně jednání vedené s úmyslem domácnost zrušit a již neobnovit. Ve vztahu mezi manžely je jím takové jednání, kdy za trvání manželství jeden z manželů byt opustí, přičemž lze dovodit, že tak učinil s úmyslem se již nevrátit a neobnovit manželské soužití. Pouhé opuštění bytu (odstěhování svršků, případně i odhlášení se z trvalého pobytu) přitom pro závěr, že jde o trvalé opuštění společné domácnosti, bez dalšího nestačí. Jelikož trvalé opuštění společné domácnosti je nejen úkonem faktickým, nýbrž i úkonem právním (ve smyslu ustanovení §34 obč. zák.), musí být také svobodným projevem vůle manžela, který domácnost opouští. Z hlediska tohoto právního názoru, od nějž nemá dovolací soud důvod se odchylovat, však nelze považovat závěry soudů obou stupňů za dostatečně podložené. Skutková zjištění obsažená v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů totiž neposkytují dostatečnou oporu pro právní závěr, že odstěhování žalované z předmětného bytu bylo skutečně trvalým opuštěním společné domácnosti ve shora uvedeném smyslu, tedy vážně míněným právním úkonem směřujícím k trvalému zrušení manželského soužití (§37 obč. zák.), který mimo jiné neodporuje ustanovení §39 obč. zákoníku, tedy není v rozporu se zákonem, neobchází zákon či není v rozporu s dobrými mravy. Takové posouzení bylo třeba zvláště s ohledem na to, že žalobkyně namítaly, že uvedené jednání žalovaných bylo účelové, spekulativní, odporovalo dobrým mravům a představovalo zneužití práva na úkor žalobkyň.
Dovolací soud se neztotožňuje ani s tím, jak soudy obou stupňů vyřešily otázku, zda naplnění předpokladu, že nájemce má dva nebo více bytů ve smyslu §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák., lze dovodit i v případě, že nájemce má možnost bydlet v domě, jehož vlastníkem je jeho manžel.
O situaci, kdy nájemce má ve smyslu §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. dva nebo více bytů jde v případě, svědčí-li nájemci právní titul k užívání dvou (více) bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu §685 a násl. obč. zák. ke dvěma (více) bytům, ale i tehdy, užívá-li nájemce jeden byt z titulu práva nájmu bytu a další byt z titulu vlastnického (spoluvlastnického) práva k domu či bytu či práva odpovídajícího věcnému břemenu apod. O případ, kdy nájemci svědčí vedle práva nájmu bytu další právní důvod bydlení jde i tehdy, disponuje-li právním titulem bydlení odvozeným od rodinněprávního vztahu ke svému manželovi – vlastníku (spoluvlastníku) domu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, pod č. 4). Shodně je vykládán pojem „mít vlastní byt“ i pro účely přechodu práva nájmu podle §706 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 883/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, pod č. 98). Shodný výklad je odůvodněn gramaticky (obdobnou slovní formulací) i tím, že oba instituty představují zákonné omezení vlastnického práva pronajímatele. Dle názoru dovolacího soudu lze tudíž judikaturu k ustanovení §706 odst. 1 obč. zák. využít i pro účely výkladu §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.5.2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004). Ve zmíněném rozsudku sp. zn. 2 Cdon 883/96 se dále uvádí, že způsobilost založit trvalé bydlení je dána objektivními znaky právního titulu zakládajícího právo na bydlení trvalé povahy, nikoli subjektivní vůlí toho, komu (titul) svědčí. Nelze tudíž zásadně považovat za rozhodné, zda nájemce je ochoten možnost bydlení v domě svého manžela využít, ani zda s tím manžel nájemce souhlasí (manželé mají dle §18 zákona o rodině povinnost žít spolu, což právě odůvodňuje závěr, že rodinněprávní vztah mezi manžely, z nichž jeden je nositelem právní možnosti užívání určitého bytu, zakládá tuto právní možnost i druhému z nich).
Z uvedeného je zřejmé, že aktuální judikatura Nejvyššího soudu vymezuje situaci, kdy nájemce má dva nebo více bytů, poněkud šířeji, než Vrchní soud v Praze v rozsudcích, citovaných soudem prvního a druhého stupně. Proto dovolací soud nesdílí závěr, že skutečnost, že žalovaný má případně možnost bydlet v domě žalované jako manžel, aniž by musel být spoluvlastníkem tohoto domu, nelze hodnotit tak, že žalovaný má dva byty. Jelikož soudy obou stupňů vycházely z tohoto nesprávného názoru, nezabývaly se již otázkou, lze-li na nájemci (žalovaném) spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden ze dvou bytů, které má (tj. byt v domě své manželky), ani tím, jaký vliv na rozhodnutí ve věci má okolnost, že se žalovaný z předmětného bytu odstěhoval a zůstala v něm bydlet starší dcera žalovaných.
Z uvedených důvodů dovolací soud za použití §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí zčásti i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. června 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu