ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2863.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 2863/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce R. S., zast. advokátem, proti žalovaným 1) J. S., a 2) S. S., zastoupeným advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 8 C 578/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 7. 2005, čj. 19 Co 416/2004-172, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 7. 2005, čj. 19 Co 416/2004-172, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 13. 10. 2004, čj. 8 C 578/2001-155, ve znění usnesení ze dne 30. 10. 2004, čj. 8 C 578/2001-156, uložil žalovaným 1) a 2) povinnost vyklidit byt sestávající ze 2 pokojů, kuchyně, koupelny a WC, chodby a kůlny, nacházející se v domě čp. 6, stojícím na p. č. st. 8, kat. území L., do 15 dnů ode dne zajištění náhradního bytu s tím, že náhradní byt může být zajištěn i mimo obec, v níž se vyklízený byt nachází (výrok I. rozsudku); soud prvního stupně dále rozhodl o nákladech tohoto řízení (výrok II. a III. rozsudku).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. 7. 2005, čj. 19 Co 416/2004-172, změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, aby žalovaným byla uložena povinnost vyklidit předmětný byt, dále změnil výrok II. a III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným 1) a 2) na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 13.190,- Kč k rukám jejich právního zástupce a nepřiznal českému státu právo na náhradu nákladů řízení; odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně zjistil dostatečným způsobem skutkový stav, ale nevyvodil z něj správné právní závěry. V daném případě bylo prokázáno, že žalovaní užívali předmětný byt od roku 1972, avšak nebylo zjištěno, že by tento byt užívali na základě rozhodnutí o přidělení bytu a že by byla uzavřena dohoda o jeho odevzdání a převzetí bytu a tím nemohlo vzniknout právo osobního užívání bytu manžely, které by se po 1. 1. 1992 transformovalo na společný nájem bytu. Soud prvního stupně se však za tohoto stavu opomenul zabývat věcí i z hlediska právní úpravy účinné v období od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1994, která pro vznik práva nájmu bytu nevyžadovala uzavření písemné nájemní smlouvy a tato smlouva mohla být uzavřena i konkludentním jednáním. V daném případě žalovaní získali předmětný byt od státního podniku O., semenářský podnik, J. (dále jen „s.p. O.“) v roce 1972, byt užívali s tím, že jsou řádnými uživateli (nájemci), úhradu za užívání bytu řádně platili s.p. O., poté platili nájemné paní V., zástupkyni nových pronajímatelů a tyto úhrady byly přijímány. Z protokolu ze 7. 7. 1994 o předání nemovitosti (vč. předmětného bytu) vyplývá, že s.p. O. předal paní V. zemědělskou usedlost čp. 6 v L., jejíž součástí je předmětný byt, a při předání přítomná paní S. byla jako nájemnice upozorněna, že nájemné bude platit od 1. 2. 1994 paní V., která nájemné od žalovaných přijímala.
Odvolací soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že tím byla nejen na straně žalovaných, ale i na straně s. p. O. (právního předchůdce pozdějších vlastníků) projevena vůle směřující k uzavření smlouvy o nájmu předmětného bytu konkludentním způsobem, tato smlouva vznikla k 1. 1. 1992, a to na dobu neurčitou. Žalovaným proto svědčí právo společného nájmu předmětného bytu manžely a žalobce se nemůže s úspěchem domáhat vyklizení tohoto bytu.
Odvolací soud proto rozhodl tak, jak bylo uvedeno shora, včetně rozhodnutí o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Dovoláním ze dne 4. 10. 2005 napadl žalobce výše uvedený rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích s tím, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatněným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
V odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že k 1. 1. 1992 došlo mezi právním předchůdcem žalobce – s. p. O. – a žalovanými k uzavření nájemní smlouvy konkludentním způsobem, což vyvozoval z toho, že žalovaní byt užívali v dobré víře od roku 1972 jako nájemci, pronajímatelé přijímali platby za užívání bytu a že v protokole ze dne 7. 7. 1994 o předání a převzetí nemovitosti do vlastnictví právním předchůdcům žalobce byla žalovaná (paní S.) uvedena jako nájemník a platby od ní jako nájemné.
Dovolatel je toho názoru, že uvedený protokol byl sepsán v souvislosti s uzavřením dohody o vydání věci z 1. 11. 1993 oprávněným osobám (Z. V., A. V., M. N. a V. S.) do spoluvlastnictví dle zák. č. 229/1991 Sb., od nichž žalobce předmětnou nemovitost včetně bytu získal na základě darovací smlouvy z 21. 7. 2000. V §17 zák. č. 229/1991 Sb. byla upravena tzv. zákonná cesse správy nemovitostí ve vlastnictví státu a s účinností od 24. 6. 1991 přešla správa nemovitostí ve vlastnictví státu na Pozemkový fond ČR. Vzhledem k tomu přešla k uvedenému dni správa předmětné nemovitosti vč. bytu ze s. p. O. na Pozemkový fond ČR, a tím zaniklo s. p. O. právo hospodaření k předmětné nemovitosti. O., s. p. tak již nebyla oprávněna uzavírat nájemní smlouvu k předmětnému bytu, a to písemně, ústně ani konkludentně, a proto s. p. O. nemohl k 1. 1. 1992 svým projevem vůle založit konkludentním způsobem nájemní vztah k předmětnému bytu.
Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že nájemní smlouva byla uzavřena konkludentně také proto, a odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 6. 1995, sp. zn. 14 Co 891/94, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1654/98, že konkludentní projevy vůle směřující k uzavření nájemní smlouvy nelze spatřovat jen v tom, že právní předchůdce se choval jako pronajímatel a žalovaní jako nájemci a zásadní otázkou, odvolacím soudem neřešenou, je to, jaké chování v období od 1. 1. 1991 do 31. 12. 1994 mohlo mít náležitosti vůle směřující ke vzniku nájemního vztahu konkludentní formou.
Dovolatel dále v dovolání namítá, že mu nebylo poskytnuto poučení dle ust. §118a odst. 2 o. s. ř. přesto, že odvolací soud ve svém zrušovacím rozhodnutí změnil právní hodnocení věci, a nebyl soudem prvního stupně vyzván, aby s ohledem na nový právní názor doplnil skutkové tvrzení. Odvolací soud s ohledem na tuto vadu řízení rozhodnutí soudu prvního stupně nezrušil, a proto je dovolání též důvodné podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Vzhledem k uvedenému dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V podání ze dne 28. 11. 2005 se k dovolání vyjádřili žalovaní. Ve vyjádření zejména uvedli, že se ztotožňují s právním názorem odvolacího soudu a jsou toho názoru, že úvahy dovolatele o přechodu správy nemovitostí na Pozemkový fond ČR jsou pro posouzení otázky vzniku nájemní smlouvy konkludentně irelevantní, neboť se žalovanými jako s nájemci jednal vždy s. p. O. Je nepochybné, že nájemní smlouva vznikla v období od 1. 1. 1992 konkludentně, což odvolací soud dovodil z protokolu o předání nemovitosti ze 7. 7. 1994, neboť s. p. O. žalované pokládal za nájemníky a nové vlastníky na tuto skutečnost upozorňoval a noví vlastníci nájemné přijímali.
Žalovaní proto navrhují, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl a uložil mu zaplatit žalovaným náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání podle ust. §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o. s. ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dovolání je v posuzovaném případě přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud změnil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že zamítl žalobu, aby žalovaným byla uložena povinnost vyklidit předmětný byt.
V dovolání uplatněným dovolacím důvodem bylo mj. nesprávné právní posouzení věci, spočívající v tom, že (dovolatel je toho názoru, že) za daného skutkového stavu věci nebyla v období od 1. 1. 19í2 do 31. 12. 1994 uzavřena právním předchůdcem žalobce smlouva o nájmu předmětného bytu konkludentním způsobem.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází z toho, že žalovaní předmětný byt užívali od roku 1972 v dobré víře, že jsou nájemci předmětného bytu (rozhodnutí o přidělení bytu a dohoda o předání a převzetí bytu nebyly doloženy), který získali od s. p. O., jemuž platili nájemné, poté platili nájemné zástupkyni nových pronajímatelů paní V. (obytná budova čp. 6 v L., v níž se nachází předmětný byt, byla vydána dle zák. č. 229/1991 Sb). Protokolem o předání nemovitosti ze dne 7. 7. 1994 byla uvedená nemovitost předána s. p. O. zástupkyni restituentů paní V. zároveň byla předána kopie evidenčního listu bytu, přítomná žalovaná byla upozorněna, že nadále bude nájemné hradit paní V., která nájemné přijímala. Na základě toho odvolací soud dospěl k závěru, že existoval konkludentní projev vůle směřující k uzavření smlouvy nájmu předmětného bytu, která vznikla k 1. 1. 1992, a to na dobu neurčitou.
Podle §685 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1994 vznikal nájem bytu nájemní smlouvou, kterou pronajímatel přenechával nájemci za nájemné byt do užívání, a to buď na dobu určitou, nebo bez uvedení doby užívání. Pokud nebyla nájemní smlouva uzavřena písemně, vyhotovil se o jejím obsahu zápis (§686 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1994). Z uvedeného je zřejmé, že v období od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1994 nebyla pro nájemní smlouvu stanovena písemná forma; nájemní smlouva mohla být v tomto období uzavřena i ústně, popř. konkludentně (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, č. 10, příloha, roč. 1998). Uzavření nájemní smlouvy konkludentním způsobem předpokládá, že existuje konkludentní projev vůle, a to jak na straně pronajímatele, tak i na straně nájemce, který směřuje k uzavření nájemní smlouvy o nájmu určitého bytu.
Za konkludentní projev vůle však nelze pokládat mlčení potencionálních účastníků tohoto vztahu, popř. dlouhodobé užívání bytu apod. (viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 436/2004), placení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu, popř. okolnost, že v evidenčních listech byli žalovaní vedeni jako nájemci bytu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 26 Cdo 212/2005, popř. rozsudek ze dne 2. 12. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2388/2005).
Dovolací soud na základě toho, že nebylo prokázáno, že by existovala vůle smluvních stran k uzavření smlouvy o nájmu předmětného bytu, dospěl k závěru, že právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, a proto byl naplněn dovolací důvod uvedený v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Vzhledem k uvedenému proto ani žalobce, poté, kdy nabyl vlastnictví na základě darovací smlouvy ze dne 21. 7. 2000, nevstoupil do práv a povinností pronajímatele předmětného bytu podle ust. §680 odst. 2 obč. zák.
Pokud dovolatel v dovolání dále namítal, že po 1. 1. 1992 tj. po zřízení Pozemkového fondu České republiky zákonem č. 569/1991 Sb., s. p. O. nebyl s ohledem na ust. §17 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. oprávněn uzavírat nájemní smlouvu k předmětnému bytu, neboť tomuto státnímu podniku zaniklo právo hospodaření s uvedenou nemovitostí a ze zákona přešla správa na Pozemkový fond ČR, není třeba s ohledem na výše uvedený právní závěr dovolacího soudu se touto otázkou zabývat, neboť je zřejmé, že ať již s. p. O. byl či nebyl oprávněn v rozhodném období (tj. od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1994) uzavřít nájemní smlouvu, nemohlo k uzavření této smlouvy konkludentním způsobem dojít, a to proto, že projev vůle směřující k uzavření nájemní smlouvy nebyl učiněn (k problematice ust. §17 zák. č. 229/1991 Sb. viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002 sp. zn. 33 Odo 824/2001).
Za daného stavu věci je dále nadbytečné zabývat se další námitkou dovolatele spočívající v jím tvrzeném nedostatku poučení dle ust. §118a odst. 2 o. s. ř., neboť vzhledem k tomu, že právní posouzení věci provedené odvolacím soudem je nesprávné, a již proto bude jeho rozhodnutí zrušeno.
Nejvyšší soud vzhledem k uvedenému rozhodl podle ust. §243b odst. 2, věta za středníkem o. s. ř. tak, že rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3, 1. věty o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, 2. věta o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. prosince 2006
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.
předseda senátu