ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.3084.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 3084/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Roberta Waltra a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobce S. K., zast. advokátem, proti žalované M. B., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 28 C 347/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2005, čj. 23 Co 207/2005-71, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.975,- Kč k rukám jejího advokáta, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20. 1. 2005, čj. 28 C 347/2002-59, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal přivolení k výpovědi z nájmu bytu č. 8, I. kategorie, sestávajícího z jedné obytné místnosti s příslušenstvím, situovaného ve 3. nadzemním podlaží domu čp. 789 v P. – H., v S. u.; soud prvního stupně dále rozhodl o nákladech tohoto řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 5. 2005, čj. 23 Co 207/2005-71, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu s tím, že nájemní poměr skončí uplynutím 3 měsíční výpovědní lhůty, která počne běžet 1. dnem měsíce následujícího po právní moci rozsudku a žalované uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do 15 dnů po zajištění přístřeší; odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že odvolání žalobkyně, pokud jde o uplatněný výpovědní důvod dle ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“), je důvodné. Soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav, který právně posoudil, pokud se jednalo o další uplatněný výpovědní důvod dle ust. §711 odst. 1 písm. b) obč. zák., správně (neshledal, že by tento výpovědní důvod byl naplněn), avšak pochybil při posuzování výpovědního důvodu dle ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., a to v tom směru, že přivolení k výpovědi z nájmu bytu pro neplacení nájemného by bylo v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Žalovaná se podle odvolacího soudu ocitla ve svízelné sociální situaci, avšak v průběhu řízení se dostatečně nesnažila, aby dlužné nájemné včetně příslušenství uhradila, k čemuž měla dobu delší než 3 roky, a celá dlužná částka nebyla uhrazena ani ke dni rozhodování odvolacího soudu. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že předmětný výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy, a proto rozhodl tak, jak bylo uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 12. 9. 2005 napadla žalovaná výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka především nesouhlasí s tím, že odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu z důvodu neplacení nájemného (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) by bylo v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Odvolací soud sice připustil, že se žalovaná ocitla ve svízelné životní situaci, avšak byl toho názoru, že se žalovaná nesnažila dluh na nájemném uhradit, k úhradě dluhu měla 3 roky a ani ke dni rozhodování odvolacího soudu nebyl dluh uhrazen. S těmito závěry se žalovaná neztotožňuje a uvádí, že žalobkyně u Okresního soudu v Mělníku zažalovala dne 6. 2. 2002 zaplacení dlužné částky 26.094,60 Kč s přísl., soud pak rozhodnutím ze dne 11. 3. 2004 žalobkyni přiznal částku 18.094,50 Kč s přísl. a z toho je zřejmé, že žalovaná na dluh plnila, dlužné nájemné pak uhradila ke dni 18. 6. 2004. V srpnu 2004 si vyřídila půjčku ve výši 20.000,- Kč, kterou žalobkyni poskytla na zaplacení dlužného poplatku z prodlení a dále od září roku 2004 do 16. 2. 2005 zaplatila další částku 6.000,- Kč a na základě probíhajícího exekučního řízení zaplatila, a to do doby rozhodování soudu prvního stupně v této věci (o přivolení k výpovědi) celkem částku 36.000,- Kč z celkového dluhu 38.541,- Kč. Z toho vyplývá, že žalovaná plnila dle svých možností a odvolací soud dospěl nesprávně k závěru, že neučinila maximum, aby dluh uhradila. Přitom žalovaná odkazuje na důkazy provedené soudem prvního stupně a její finanční a sociální situaci, zejména i její nepříznivý zdravotní stav a dále uvádí, že je v plném invalidním důchodu (od 23. 4. 2005) a pečuje o osobu zcela bezmocnou.
Dovolatelka dále odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 471/98) a je toho názoru, že odvolací soud posoudil věc v rozporu s touto judikaturou, při posuzování toho, zda výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy, vůbec nehodnotil uvedené okolnosti na straně žalované a nevzal v úvahu, že celý dluh na nájemném i na poplatku z prodlení byl zaplacen.
Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání a současně navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
V podání ze dne 2. 1. 2006 se k dovolání vyjádřila žalobkyně. Ve vyjádření zejména uvedla, že v řízení bylo prokázáno, a to rozsudkem Okresního soudu v Mělníku č.j. 5 C 650/2003-37, že dluh žalované vznikl po dobu od července 2001 do července 2002 a žaloba o zaplacení 26.094,60 Kč s přísl. byla podána 6. 12. 2002, tedy rok a půl poté, co se žalovaná dostala do prodlení; v průběhu řízení žalovaná zaplatila 8.000,- Kč, proto bylo rozhodnutím přiznáno právo na zaplacení 18.094,50 Kč s přísl. Na přiznanou částku poskytla žalovaná částečná plnění a jejich výši žalobkyně nezpochybňuje. Dluhem je však nejen dlužné nájemné, ale i příslušenství (poplatek z prodlení) a podle potvrzení soudní exekutorky ze dne 9. 11. 2005 činil dluh ještě částku 3.677,- Kč a při splácení dluhu částkou 1.000,- Kč měsíčně bude dluh vyrovnán v měsíci březnu 2006. Žalobkyně je proto toho názoru, že podanou výpověď z nájmu bytu nelze posoudit jako výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníci řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a že je podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
O návrhu na odklad vykonatelnosti dovolací soud s ohledem na ustálenou praxi nerozhodoval.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Vady tohoto druhu namítány nebyly a z obsahu spisu se nepodávají.
Dovolatelka výslovně uplatňuje v dovolání dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem, a nesouhlasí s tím, jak bylo odvolacím soudem za daného skutkového stavu aplikováno ust. §3 odst. 1 obč. zák.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Soudní praxe je ustálena v názoru, že i v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., jak je tomu v posuzovaném případě, nemusí soud návrhu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1999, sp. zn. 26 Cdo 1979/98, ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 26 Cdo 457/98, a ze dne 17. 4. 2001, sp.zn. 26 Cdo 2135/2000).
Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., podle kterého výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné pod č. 53 v časopise Soudní judikatura 4/2003). Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu.
Soudní praxe je ustálena v názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno – vzhledem k uvedenému charakteru tohoto ustanovení jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou – učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu domáhá, tedy pronajímatele. Odpovídající úsudek soudu, proto musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními, jež dovolují závěr, že výkon práva dát výpověď z nájmu bytu konkrétnímu nájemci je s dobrými mravy skutečně v rozporu, a to i s přihlédnutím k okolnostem na straně pronajímatele bytu (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2025/2005).
V posuzovaném případě se odvolací soud aplikací ust. §3 odst. 1 obč. zák. zabýval. Pokud dospěl k závěru, že nejsou s ohledem na okolnosti případu dány důvody pro použití tohoto ustanovení, nelze mu s ohledem na výše uvedenou judikaturu vytýkat, že by jeho rozhodnutí bylo nesprávné.
Nejvyšší soud s ohledem na uvedené konstatoval, že dovolání není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. důvodné, a proto podle §243b odst. 2, části věty před středníkem, o.s.ř, rozhodl tak, že dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, o.s.ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.975,- Kč (§7 písm. d/ §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2005 Sb., ve znění účinném do 1. 9. 2006, §15 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 1. 9. 2006).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 1. listopadu 2006
JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.
předseda senátu