ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.384.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 384/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce města D., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. P., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 108/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. září 2004, č.j. 11 Co 461/2004-104, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.220,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Domažlicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 3. 2004, č.j. 5 C 108/2003-74, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného k bytu č. 7, I. kategorie, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, v D. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“), určil, že nájemní vztah skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a žalovanému uložil byt vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že rozhodnutím Posádkové správy D. ze dne 20. 4. 1991 byl předmětný byt přidělen žalovanému, který dne 1. 5. 1991 uzavřel s Bytovým podnikem D. (který předmětný dům v té době spravoval) dohodu o užívání bytu, že žalovaný byl v té době občanským pracovníkem armády (do 30. 9. 1991) a posléze zaměstnancem ministerstva vnitra - do 31. 3. 1992, kdy ukončil svůj pracovní poměr u ozbrojených složek, že ještě za trvání jeho pracovního poměru u ministerstva vnitra přešel předmětný dům do vlastnictví žalobce na základě zákona č. 172/1991 Sb. a byl mu předán Posádkovou správou D. s odkazem na §8 zákona č. 102/1992 Sb. Dále vzal za prokázáno, že v době přidělení bytu byl žalovaný ženatý a v bytě žil se svojí manželkou B. P. a jejich dvěma nezletilými dětmi, že jejich manželství dosud trvá, že se žalovaný z bytu dne 11. 12. 2002 odstěhoval do domu č.p. 504 v D., který je jeho výlučným vlastnictvím, v němž je také přihlášen k trvalému pobytu a bydlí zde i s dětmi, že byt neuvolnil a nepředal žalobci, nedal mu písemnou výpověď z nájmu bytu, ani s ním neuzavřel dohodu o zániku nájmu bytu. Předmětný byt není trvale obýván, občas sem dochází manželka žalovaného, která se jinak zdržuje v jeho domě a podílí se na péči o děti; její žádosti o uznání přechodu práva nájmu nebylo žalobcem vyhověno. Soud prvního stupně dovodil, že právo osobního užívání bytu svědčící žalovanému se ke dni 1. 1. 1992 změnilo ze zákona podle §871 odst. 4 obč. zák. na právo nájmu služebního bytu, který měl charakter bytu přechodně služebního ve smyslu §8 zákona č. 102/1992 Sb., že ke ztrátě uvedeného charakteru bytu došlo v důsledku zániku pracovního (služebního) poměru žalovaného u ozbrojených složek a že od 1. 4. 1992 svědčilo (toliko) žalovanému právo nájmu bytu. Dovodil dále, že tvrzení žalovaného o trvalém opuštění společné domácnosti je pouze účelovým tvrzením a neuvěřil výpovědi jeho manželky o neexistenci společné domácnosti se žalovaným. Protože v řízení nebylo prokázáno, že by jeho právo nájmu bytu zaniklo podle §710 obč. zák. písemnou dohodou nebo písemnou výpovědí a žalovaný je současně vlastníkem domu, v němž uspokojuje svoji bytovou potřebu, je naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. Soud prvního stupně nevázal s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. povinnost žalovaného k vyklizení na zajištění přístřeší, na něž by jinak měl ze zákona (§712 odst. 5 obč. zák.) nárok, neboť má možnost bydlení ve svém domě.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze dne 10. 9. 2004, č.j. 11 Co 461/2004-104, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o přivolení k výpovědi, určení výpovědní lhůty a nákladech řízení, změnil ho ve výroku o povinnosti žalovaného k vyklizení tak, že žalovaný je povinen byt vyklidit do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shledal správnými a úplnými skutková zjištění soudu prvního stupně a přisvědčil i jeho právnímu posouzení věci. Konstatoval dále, že vzhledem k §709 obč. zák. nemohlo k bytu vzniknout žalovanému a jeho manželce právo společného nájmu bytu manžely, a že závěr soudu prvního stupně o tom, že právo nájmu bytu žalovaného nezaniklo (a to ani v důsledku přechodu nájmu na jeho manželku) je správný, a odpovídá výsledkům provedeného dokazování. Změnu výroku o povinnosti k vyklizení bytu odůvodnil odvolací soud potřebou přizpůsobit jej dikci zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost odůvodnil podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a v němž uplatnil dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Uvádí, že odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení §709 obč. zák. závěr, že byl-li předmětný byt přidělen jako služební, nemohl nikdy manželům vzniknout společný nájem bytu, a namítá, že takovýto závěr je v rozporu s ustálenou judikaturou, např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 3 Cdon 152/96, uveřejněným pod č. 61 v časopise Soudní judikatura č. 8/1997, v němž byl vyjádřen názor, že společné užívání bytu manžely bylo vyloučeno u bytů ministerstva vnitra uvedených v §69 odst. 1 bod 1 „zákona č. 45/1964 Sb.“, nikoliv u bytů uvedených pod bodem 2 uvedeného ustanovení. Odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) vytýká, že se nezabýval jeho námitkou, že právo nájmu bytu přešlo podle §708 ve spojení s §706 obč. zák. na jeho manželku trvalým opuštěním společné domácnosti v prosinci roku 2002. Poukazuje na to, že svůj úmysl trvale opustit společnou domácnost žalobci opakovaně sděloval, a to i písemně, avšak žalobce odmítl byt převzít a uzavřít dohodu o zániku nájmu bytu s odůvodněním, že v bytě bydlí jeho manželka. Dovozuje, že jeho písemné prohlášení ze dne 11. 12. 2002, jímž žalobci oznamuje trvalé opuštění společné domácnosti, je nutno vykládat tak, že jím projevuje vůli ukončit nájemní vztah, a že jde o výpověď z nájmu bytu. Podle názoru odvolatele předpokladem rozhodnutí o přivolení k výpovědi je mimo jiné existence nájemního vztahu; byla-li žaloba podána až 23. 7. 2003, tedy v době, kdy již právo nájmu žalovaného podle §710 obč. zák. zaniklo, a nájemkyní bytu se dle §708 ve spojení s §706 odst. 1 obč. zák. stala jeho manželka, nebylo možno v dané věci k výpovědi z nájmu bytu přivolit. Naplnění vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) spatřuje dovolatel v tom, že se soudy nezabývaly existencí práva nájmu žalovaného k bytu a otázkou přechodu nájemního práva na jeho manželku (v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 240/2000). Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém dovolacím vyjádření zpochybnil přípustnost dovolání opřenou o tvrzený rozpor s ustálenou judikaturou, namítl, že předmětný byt měl v době přidělení žalovanému charakter bytu vojenského ve smyslu §69 odst. 1 bodu 1 zákona č. 41/1964 Sb., přisvědčil závěru odvolacího soudu, že k zániku práva nájmu žalovaného nedošlo, a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 10. září 2004, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb., (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Dovolatel výslovně neoznačuje právní otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Jak je patrno z obsahu dovolání, zpochybňuje v prvé řadě právní závěr odvolacího soudu, že k předmětnému bytu nevzniklo právo společného nájmu bytu manžely. Judikatura dovolacího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 24. 7. 2001, sp. zn. 26 Cdo 159/2000, uveřejněný pod č. 162 v publikaci Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu, ASPI Publishing, Praha 2003, rozsudek ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1728/2004) vychází z názoru, že vojenské byty podle §68 odst. 1 bod 1 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, ve znění pozdějších předpisů, měly povahu bytů trvale určených pro ubytování pracovníků organizace ve smyslu §7 vyhlášky č. 45/1964 Sb., a nemohlo k nim proto vzniknout právo společného užívání bytu manžely; vzhledem k tomu nepřichází u těchto bytů v úvahu zákonná transformace na právo společného nájmu byt manžely (§871 odst. 1 obč. zák.). Z §68 odst. 1 bodu 2 zákona č. 41/1964 Sb., pak jednoznačně vyplývá, že uvedené ustanovení předpokládalo existenci bytu k 1. 1. 1957 (o kterýžto případ se však v dané věci – jak vyplývá ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů – evidentně nejednalo). Se zřetelem k tomu, že označená otázka je již judikaturou dovolacího soudu vyřešena, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 3 Cdon 152/96, je nepřípadný, neboť uvedené rozhodnutí se týká bytů ministerstva vnitra podle §68 odst. 1 bodu 2 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, ve znění pozdějších předpisů (nikoliv zákona č. 45/1964 Sb., jak je v dovolání nesprávně uvedeno), nikoliv bytů vojenských. Ostatně i uvedené ustanovení předpokládalo existenci bytu ke dni 1. 1. 1957 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1388/2005).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka zániku práva nájmu bytu žalovaného, resp. přechodu tohoto práva na jeho manželku. Jak je patrno z obsahu dovolání, mají jeho námitky charakter námitek skutkových. Ve skutečnosti tak dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř. - přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Jestliže tedy dovolatel zpochybňuje skutkový závěr soudu prvního stupně, z něhož vycházel i soud odvolací, že v řízení nebylo prokázáno, že by jeho nájemní poměr zanikl písemnou výpovědí nájemce, a že nedošlo ke zrušení společné domácnosti žalovaného a jeho manželky a předkládá vlastní (odlišnou) verzi skutkového stavu věci, z níž dovozuje nesprávnost právního závěru o existenci jeho práva nájmu k předmětnému bytu, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s ustanovením §14 odst. 1, §16 odst. 2, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z částky 195,- Kč odpovídající 19% DPH, a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. března 2006
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.
předsedkyně senátu