ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.610.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 610/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně městské části P. proti žalovanému V. Ch., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 17 C 353/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2004, č.j. 16 Co 239/2004-104, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 9. 1999, č.j. 17 C 353/98-31, uložil žalovanému vyklidit do dvou měsíců od právní moci rozsudku byt č. 19, I. kategorie, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, v 5. podlaží domu č.p. 98 ulice Z. č.or. 6, v P. – S. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“) a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 26. 10. 2004, č.j. 16 Co 239/2004-104 (poté, co jeho usnesení ze dne 31. 1. 2000, č.j. 19 Co 778/99-54, jímž bylo odmítnuto jako opožděné odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně, bylo k dovolání žalovaného zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2004, č.j. 28 Cdo 1459/2002-98, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na žalovaného nepřešlo smrtí jeho otce V. Ch. (zemřelého dne 1. 9. 1997) právo nájmu předmětného bytu, neboť nebyla splněna zákonná podmínka stanovená v §706 odst. 1 obč.zák. - neexistence vlastního bytu, když žalovanému (a jeho manželce Z. Ch.) svědčilo právo společného nájmu k bytu v P., D. 14; přisvědčil též jeho závěru, že žalovaný užívá předmětný byt bez právního důvodu, přičemž neshledal, že by výkon práva žalobkyně domáhat se vyklizení žalovaného byl v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž uvedl, že „dovolání je přípustné dle §239 odst. 1 a je podáno z důvodu §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. platného k 31. 12. 2000“. Dovolatel vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že mu ke dni smrti jeho otce svědčilo právo společného nájmu bytu manžely, a vytýká mu též, že pochybil při výkladu ustanovení §706 odst. 1 věty druhé obč. zák., pokud jde o splnění zákonné podmínky neexistence vlastního bytu. Poukazuje na to, že žil se svým otcem v den jeho smrti ve společné domácnosti a že v bytě své manželky „prakticky“ nebydlel a nevykonával v něm svoje právo na bydlení; v této souvislosti odkazuje na „judikát Nejvyššího soudu uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit 13/1997, č. 98, str. 289“, podle něhož „mít vlastní byt“ znamená disponovat takovým právním titulem, který podle své povahy slouží k trvalému uspokojování potřeby bydlení. Rovněž tak namítá, že výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.) a odkazuje přitom na „nález Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 544/2000, který byl vydán v analogické věci“. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do 31. 12. 2000.
V dané věci bylo rozhodnutí soudu prvního stupně vydáno dne 6. 9. 1999. Odvolací soud sice o odvolání žalovaného proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl dne 26. 10. 2004, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. je (jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí) projednal podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2001. Dovolací soud proto dovolání žalovaného projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. – dále jen „o.s.ř.“ (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb. – návrh na zrušení citovaného ustanovení byl odmítnut usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. IV. ÚS 534/01).
Přitom „dosavadní právní předpisy“ je zapotřebí aplikovat nejen při posuzování včasnosti dovolání, ale i při zkoumání jeho přípustnosti a důvodnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp.zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněné pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001).
Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.).
Dále se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde - li o případ vad řízení taxativně uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. – a ty v daném případě nebyly žalovaným v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají – řídí se přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ustanoveními §238 odst. 1 písm. a) a b) a §239 odst. 1 a 2 o. s. ř.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu by mohlo být dovolání přípustné jen za podmínek upravených v ustanoveních §238 odst. 1 písm. b) a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. O žádný z těchto případů přípustnosti dovolání v daném případě nejde. Odvolací soud v tomto ohledu potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž tomuto rozhodnutí předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu, jak to pro účely založení přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. normuje toto ustanovení. Nenavrhl-li žalovaný vyslovení přípustnosti dovolání, nelze – logicky vzato – uvažovat o nevyhovění návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání a tím o přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř.; přitom odvolací soud sám přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku ve smyslu §239 odst. 1 o.s.ř. nevyslovil. Pokud dovolatel v dovolání uvádí, že odvolací soud rozhodl o připuštění dovolání a cituje obsah poučení obsaženého v jeho rozsudku, je třeba uvést, že obecné upozornění na existenci dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku obsažené v poučení rozsudku odvolacího soudu nemůže samo o sobě založit přípustnost dovolání podle §239 odst. 1 o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp.zn. 21 Cdo 830/2000, uveřejněné pod C 135 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl pro nepřípustnost.
Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 2 věta první /per analogiam/ o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. ledna 2006
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu