ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.973.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 973/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně městské části P. 11, proti žalovanému M. M., zastoupenému advokátem, o obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 121/2002, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2005, č. j. 23 Co 19/2005-50, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 31. ledna 2005, č. j. 23 Co 19/2005-50, potvrdil usnesení ze dne 25. srpna 2003, č. j. 28 C 121/2002-20, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu žalovaného na obnovu řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 9 C 234/2000 a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně potvrdil též usnesení ze dne 6. prosince 2004, č. j. 28 C 121/2002-44, kterým soud prvního stupně nepřiznal žalovanému osvobození od soudních poplatků a zároveň zamítl návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku tohoto soudu ze dne 1. února 2001, č. j. 9 C 234/2000-12. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně mimo jiné rovněž v názoru, že v dané věci nejsou splněny předpoklady obnovy řízení ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a/ a b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v tehdy platném znění (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovodil, že okolnosti uváděné žalovaným jsou pouze „procesního charakteru“ a jsou důvodem pro podání žaloby pro zmatečnost (ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř.), nikoliv však pro žalobu na obnovu řízení. Současně uvedl, že „jestliže žalovaný podal v průběhu řízení o žalobě na obnovu řízení i žalobu pro zmatečnost a žádal, aby v tomto ohledu byla připuštěna změna návrhu, pak o tomto bude rozhodovat soud I. stupně s přihlédnutím k ustanovením §232 a násl. o.s.ř.“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost výslovně opřel o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. V dovolání obsáhle zrekapituloval průběh řízení v projednávané věci a namítl, že „před rozhodováním odvolacího soudu mělo být rozhodnuto o návrhu na změnu žalobního návrhu“. Vyjádřil přesvědčení, že – z důvodů uvedených v dovolání – je napadený pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. února 2001, č. j. 9 C 234/2000-12, „zmatečný“, neboť „nesprávným postupem soudu byla žalované straně odňata možnost jednat před soudem a lze tedy uplatňovat důvod zmatečnosti uvedený v ust. §229 odst. 3 o.s.ř.“. V této souvislosti uvedl, že „nikdy neobdržel žalobní návrh, neobdržel ani rozhodnutí soudu a ani žádnou jinou písemnost týkající se této věci“, jelikož byl „mimo území republiky … jako studující University v Linci“. Dále zdůraznil, že „žalobce již při podávání žaloby o této skutečnosti věděl“, a soud, který „provedl řízení bez přítomnosti žalovaného“, postupoval „v rozporu s ustanovením §101 odst. 3 o.s.ř.“. Má také za to, že napadený pravomocný rozsudek soudu prvního stupně je „nevykonatelný“, neboť v jeho výroku „je uvedena povinnost vyklizení bytu č. 28 nacházejícího se ve zcela jiném patře budovy“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a že má formální i obsahové znaky uvedené v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř.
Dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – směřuje proti napadenému usnesení odvolacího soudu, pokud jím bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ze dne 25. srpna 2003, č. j. 28 C 121/2002-20.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o.s.ř.
Ustanovení §238 odst. 1 písm. b/, 238a a §239 o.s.ř. nezakládají přípustnost dovolání proti napadenému usnesení proto, že toto rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.
Podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. je dovolání přípustné též proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení. Ustanovení §237 o.s.ř. platí obdobně (§238 odst. 2 o.s.ř.).
Ustanovení §238 o.s.ř. tak vymezuje přípustnost dovolání proti usnesením vyjmenovaným v jeho odstavci 1 za podmínek, jež jsou uvedeny v §237 o.s.ř. (včetně omezení, jež plynou z ustanovení §237 odst. 2 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s dikcí §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. pak plyne, že pro účely přípustnosti dovolání je rozhodnutím ve věci samé též usnesení, jímž odvolací soud změnil nebo potvrdil usnesení soudu prvního stupně o povolení obnovy řízení nebo o zamítnutí žaloby na obnovu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 270/2003, uveřejněné pod č. 172 v sešitě č. 10 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura).
Dovolání není přípustné ani podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., neboť napadené usnesení není usnesením měnícím a usnesení soudu prvního stupně potvrzené napadeným usnesením bylo prvním rozhodnutím o žalobě na obnovu řízení.
Konečně není splněna ani podmínka přípustnosti uvedená v ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jelikož napadené rozhodnutí není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. platí, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatel – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – však nepředkládá k dovolacímu přezkumu řešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, případně je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně. Jeho námitky se ve své podstatě soustřeďují k tomu, že v původním řízení vedeném ve věci sp. zn. 9 C 234/2000 Obvodního soudu pro Prahu 4 mu byla – způsobem popsaným v dovolání, tj. v průběhu řízení nesprávným postupem soudu – odňata možnost jednat před soudem. Tím ve skutečnosti uplatnil zmatečnostní vadu (navíc vztahující se k řízení ve věci sp. zn. 9 C 234/2000 Obvodního soudu pro Prahu 4).
K tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud přihlíží (i z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o.s.ř.). Samy o sobě, i kdyby byly dány, však takové vady přípustnost dovolání nezakládají; jsou právně významné pouze z hlediska žaloby pro zmatečnost (§229 a násl. o.s.ř.). Takovou žalobu žalovaný uplatnil formou změny návrhu ve smyslu §95 o.s.ř. v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 25. srpna 2003, č. j. 28 C 121/2002-20; o takto uplatněné změně žaloby bude následně rozhodovat soud prvního stupně. Argumenty, jimiž žalovaný v dovolání polemizuje s otázkou připuštění změny žaloby, jsou pro rozhodnutí o dovolání zjevně bez právního významu a nejsou způsobilé zpochybnit správnost dovoláním napadeného rozhodnutí, jež je založeno (výlučně) na posouzení otázky, zda jsou splněny zákonné předpoklady pro povolení obnovy řízení.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ze žádného v úvahu přicházejícího ustanovení občanského soudního řádu, a proto dovolání, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48 v sešitě č. 6 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 149 v sešitě č. 8 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. července 2006
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu