ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2353.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 2353/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce V. l. a s. ČR, s. p., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Městu T., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví a práva hospodaření k pozemkům, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 9 C 87/2004, o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 24.5.2005, č.j. 15 Co 211/2005-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 25.1.2005, č.j. 9 C 87/2004-45, kterým bylo určeno, že vlastníkem pozemků zapsaných u Katastrálního úřadu pro J. kraj v pracovišti T. na listě vlastnictví č. 129 pro obec D. a katastrální území D. u T., jak jsou podrobně identifikovány ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, je Česká republika s právem hospodaření svědčícím žalobci. Žalovaný byl zavázán k náhradě nákladů odvolacího řízení, jež vznikly žalobci ve výši 11.774,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž dovodil jeho přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku. Otázky mající zásadní právní význam, jež v textu dovolání podrobně rozebral, spočívají podle jeho názoru
- v jeho pochybnosti o právu soudu upravovat žalobní petit („právo hospodaření“ namísto „právo hospodařit“) a tím měnit obsah příslušného právního institutu,
- v tom, zda mohly být předmětné nemovitosti, k nimž náleželo ke dni 23. 11. 1990 právo hospodaření Městskému národnímu výboru v T., ve vlastnictví federace; žalovaný současně vyslovil názor, že zánik tehdejší ČSFR mohl přivodit přechod pozemků na obec ex lege, a to i zpětně k datu 24. 5. 1991,
- v posouzení situace při vydržení pozemků obcí; právo státního podniku by navíc mělo být, po třinácti letech od data 24. 5. 1991 (účinnost zákona č. 172/1991 Sb.), promlčeno – tím odpadá jeho případný naléhavý právní zájem na určovací žalobě.
Žalovaný žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání v otevřené lhůtě. Ještě před zodpovězením otázky důvodnosti dovolání však bylo nutné posoudit, zda řešení právních otázek, nastolených žalovaným, skutečně zakládá zásadní právní význam napadeného rozsudku ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a zda je tedy dovolání přípustné.
Dovolání není přípustné.
Dovolací soud předesílá, že při přezkumu přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřipadá podle jeho již ustálené judikatury v úvahu, aby byly posuzovány právní otázky obsahující procesní aspekty věci (srov. např. usnesení NS ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Soudní judikatuře č. 7/2004).
Z tohoto pohledu je třeba posuzovat otázky úpravy žalobního petitu a naléhavého právního zájmu na žalobě (viz výše); nutno však dodat, že přeformulování práva hospodařit na právo hospodaření je skutečně jen – jak správně uvedl odvolací soud – slovní nuancí (srov. též obsahově obdobná ustanovení §16 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, a §8 a násl. zákona č. 219/2000 Sb., o majetku ČR a jejím vystupování v právních vztazích), a že opodstatněnost naléhavého právního zájmu na žalobě je opřena o hmotněprávní argumenty, které budou dále vypočteny.
Na zbývající nastolené právní otázky podal vyčerpávající a správnou odpověď odvolací soud.
Dovolací soud, vycházeje ze skutkového základu věci zjištěného nižšími instancemi, sdílí právní názor odvolacího soudu, že se předmětné pozemky, jako veřejný statek, staly od roku 1949 součástí majetku státu a byly spravovány postupně různými k tomu určenými subjekty práva. Stalo se tak nejprve ze strany L. z. P. n. L., poté to byly od 14. 1. 1965 V. l. a s. v H. P. (hospodářská smlouva č. 1794/65), od 1. 7. 1989 s. p. V. l. a s. (přešel na ně, zakládací listinou z 23. 6. 1989, i majetek zahrnující předmětné pozemky), a posléze se stal sukcesorem do práva hospodařit s nemovitostmi žalobce, založený, včetně podrobné specifikace vložených nemovitostí (i polesí D.), dne 1. 12. 2003.
V řízení bylo též prokázáno, že pozemky byly využívány pro vojenské účely; v rozhodné době v roce 1991 se tak dělo ze strany Federálního ministerstva obrany. Za takového stavu, kdy tu ve prospěch žalobce svědčí nejen právní titul (vlastnictví státu, odvozeně pak právo hospodaření žalobce), ale i faktické využití pozemků, nelze uzavřít, že by byla v období od nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, splněna kterákoli z podmínek přechodu pozemků ze zákona na žalovaného, jak je vytyčují zejména ustanovení §1, §2 odst. 1 písm. a), či příslušné pasáže §2a, 2b citovaného zákona (viz jeho novely č. 114/2000 Sb., č. 277/2002 Sb.). Na tomto právním posouzení věci nemění ničeho ani skutečnost, že pozemky náležely před 31. 12. 1949 do vlastnictví lesního družstva (viz §2b cit. zák.), ani to, že pozemky byly zapsány, v intencích §8 zákona č. 172/1991 Sb., v katastru – po podání žádosti žalovaným dne 7. 9. 1993 – ve prospěch obce.
Odvolací soud tedy při právním posouzení věci nepochybil, a řešení jednotlivých právních otázek nevykazuje ani judikatorní přesah, jenž je předpokládán ustanovením §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Dovolací soud proto dovolání žalovaného odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Žalobci nevznikly v řízení žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. června 2006
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v. r.
předseda senátu