ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2438.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 2438/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr.Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce A/ P. R. E. VII s.r.o., zastoupeného advokátem, za účasti vedlejšího účastníka I. R. s.r.o., zastoupeného advokátem, B/ S., l., z. s.p. v likvidaci, zastoupených advokátkou, a C/ T. s. k. h.m. P., zastoupené advokátkou, proti žalované L. M. N., zastoupené zmocněnkyní V. H., a za účasti dalších účastníků 1/ P. k. a v. t. s.p. v likvidaci, zastoupených advokátem, 2. J. S., zastoupeného advokátem, 3/ Ř. s. a d. ČR, a 4. P. f. Č. r., o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 33 C 27/2003, 8 C 27/2003 a 9 C 100/2003, o dovoláních žalobců S., l., z. s.p. v likvidaci, T. s. k. h.m. P. a účastníka J. S. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9.2.2005, č.j. 19 Co 494/2004-209, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2005, čj. 9 Co 494/2004-209, se v části výroku I., kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a byly zamítnuty žaloby, že žalovaná není vlastnicí jedné ideální poloviny pozemků č.1217/3, č.1217/2, č. 1217/6, č. 1217/1, č. 1216/4, č. 1215/12 a č. 1213/7 v katastrálním území R., zamítají.
II. Ve zbývající části se uvedený rozsudek zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou podle části páté občanského soudního řádu (o.s.ř.) se žalobce domáhal soudního projednání návrhu žalované na vydání ideální poloviny blíže specifikovaných pozemků v katastrálním území R. Návrh byl projednán v řízení podle části druhé zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále též jen „zákon o půdě“). Toto řízení, zahájené žalovanou jako oprávněnou osobou dne 30.12.1992 a 27.1.1993, bylo ukončeno rozhodnutím pozemkového úřadu Magistrátu h. m. P. ze dne 6.11.2002, sp.zn. PÚ 7541/92/1 tak, že návrhu bylo vyhověno. Pozemkový úřad rozhodl, že žalovaná je vlastníkem ideální poloviny pozemků č. 1217/3, č.1217/2, č. 2201/7, č. 1217/6, č. 1217/1, č. 2201/6, č. 1216/4, č.1215/12, a č. 1213/7 v katastrálním území R. Žalobce s tímto návrhem nesouhlasil a spolu s dalšími účastníky správního řízení navrhoval, aby soud rozhodl tak, že návrh žalované na vydání pozemků se zamítá. Sám se považuje za jediného vlastníka celého pozemku 1217/1 v R., který získal po řadě převodů, jež měly základ ve vlastnictví J. S. k celému pozemku. Tomu byla jedna ideální polovina jako oprávněné osobě vydána podle zákona o půdě, druhou polovinu získal převodem od povinné osoby S., l., z.
Podle §250b odst. 1 o.s.ř. jsou se žalobou spojeny ke společnému řízení další žaloby, které byly podány ve stejné věci, o níž správní orgán rozhodoval stejným rozhodnutím, tj. žaloba podniku S., l., z., s.p. v likvidaci, a podniku T. s. k. h.m. P.
Obvodní soud pro Prahu 6 žalobám vyhověl a rozhodl, že žalovaná není vlastníkem předmětných pozemků. Dospěl totiž k závěru, že se na ně nevztahuje zákon o půdě, protože šlo o původní zahradnictví provozované jako živnost, takže jeho restituce se řídila zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon o mimosoudních rehabilitacích“). Navíc žalovaná před vydáním zákona č. 30/1996, kterým byl změněn a doplněn zákon o půdě, nebyla oprávněnou osobou, protože ač předložila doklad o trvalém bydlišti v Československé republice, ve skutečnosti trvale bydlela v K.
K odvolání žalované Městský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně a žaloby zamítl. Dospěl k závěru, že rozhodnutí pozemkového úřadu je správné; argumenty žalobce a vedlejších účastníků, že ideální polovina předmětných pozemků neměla být žalované vydána, resp. neměla být určena jejich spoluvlastnicí, nepovažoval za relevantní.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že předmětné pozemky tvořily původně součást zahradnictví a byly jednou polovinou ve vlastnictví A. S. a jednou polovinou ve vlastnictví J. S. Pozemky byly součástí zemědělského půdního fondu a sloužily k pěstování květin, byly znárodněny bez náhrady podle zákona č.114/1948 Sb. Žalovaná je dcerou J. S., který zemřel v roce 1975, je českou občankou, je hlášena k trvalému pobytu v M., fakticky žije v K. Vedlejšímu účastníkovi J. S. byla jako oprávněné osobě v roce 1992 vydána ideální polovina pozemků, jejichž původním vlastníkem byl A. S., a to podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Ten pak uzavřel s podnikem S., l., z. dohodu o reálném rozdělení pozemků, kterou mu byla převedena do vlastnictví druhá ideální polovina pozemku č. 1217/1 v Ruzyni, k niž uplatnila nárok na vydání podle zákona o půdě žalovaná. Následně byl tento pozemek dále převáděn, naposledy do vlastnictví žalobce A/. O tom, zda pozemky podléhají režimu zákona o půdě, opakovaně rozhodovalo ministerstvo zemědělství, které nejprve 18.11.1996 určilo, že pod tento zákon nespadají, později toto rozhodnutí zrušilo a dne 30.11.2002 rozhodlo opačně, totiž že předmětné pozemky spadají pod zákon o půdě. Stejně rozhodl ministr zemědělství dne 6.5.2003.
Odvolací soud v prvé řadě dovodil, že na daný případ se zákon o půdě vztahuje. Konstatoval, že opačné rozhodnutí ministerstva zemědělství z roku 1996 bylo dodatečně zrušeno rozhodnutím ministra zemědělství z 3.10.1997 a nadále k němu nelze přihlížet. Pozemky patřily do zemědělského půdního fondu, sloužily k provozu zahradnictví, které je součástí zemědělské výroby. Je bez významu, zda tento provoz vlastník uskutečňoval jako živnostník nebo jako soukromý zemědělec. Rovněž je bez významu, podle jakého právního předpisu byly pozemky vyvlastněny nebo znárodněny a podle jakého právního předpisu byla jejich ideální polovina vydána. Žalovaná uplatnila nárok na vydání pozemků podle zákona o půdě před účinností zákona č. 30/1996 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 229/1991 Sb.... a zákon č. 243/1992 Sb. ..., (dále jen zákon č. 30/1996 Sb.), jímž byla zrušena podmínka trvalého pobytu na území ČR pro oprávněné osoby, takže nadále nebylo třeba se zabývat tím, zda podmínku trvalého pobytu na území republiky splňovala. Rovněž nebylo třeba, aby po vydání zákona č. 30/1996 Sb. nárok u pozemkového úřadu znovu uplatňovala. Odvolací soud neshledal jako překážku vydání ideální poloviny předmětných pozemků žalované ustanovení §14a zákona o půdě, tj. okolnost, že pozemky byly převedeny na třetí subjekty Tyto převody totiž shledal neplatnými vzhledem k tomu, že povinná osoba převod uskutečnila v rozporu s ustanovením §5 odst. 3 zákona o půdě, které pod sankcí neplatnosti neumožňuje převody pozemků, na něž byl uplatněn restituční nárok, až do konce restitučního řízení. I když žalovaná uplatnila též nárok na vydání předmětných pozemků též podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, a v tomto řízení neuspěla, nelze přehlédnout, že uplatnila nárok na jejich vydání i podle zákona o půdě, a že toto řízení běželo nepřetržitě od prosince 1992 do vydání rozhodnutí pozemkového úřadu v roce 2002, tedy v době, kdy k převodům v roce 1994 docházelo. Neplatnost převodu má za následek, že nedošlo k převodu vlastnictví, na čemž nemůže nic změnit ani zápis v katastru nemovitostí. Pokud jde o pozemky č. 2201/6 a č. 2201/7 v R., nebylo zjištěno, že by byly zastavěny stavbou, která by bránila jejich zemědělskému využití, a není proto důvod je podle §11 odst. 1 písm.e) zákona nevydat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci B/, C/ a účastník ad 2.
J. S. uplatnil, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci dle §241 odst. 2 písm. b) o.s.ř. a vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Tak je tomu u zastavění podstatné části pozemků komunikací před účinností zákona č. 30/1996 Sb., o čemž nebyl proveden žádný důkaz. Poukazuje na to, že soudy dříve posuzovaly restituční nároky ke všem nemovitostem podle zákona o mimosoudních rehabilitacích a nynějším rozhodnutím dochází k situaci, že na každou polovinu pozemků dopadá jiný zákon. Za zásadní otázku považuje, zda jedna ideální polovina pozemků může být zemědělskou půdou a druhá půdou nezemědělskou.V této souvislosti vyslovuje názor, že dohoda o vydání nemovitostí, uzavřená podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, nebyla pouze soukromoprávním úkonem, protože byla schvalována státním notářstvím, které rozhodovalo o věci samé nebo o jejím základu, bylo možno proti němu podat odvolání a šlo tedy o rozhodnutí příslušného orgánu, které nabývalo právní moci. Soud je proto takovýmto rozhodnutím vázán.
Žalovaná dle názoru dovolatele nebyla oprávněnou osobou před vydáním zákona č. 30/1996 Sb., a měla proto znovu uplatnit nárok po jeho vydání; pokud tak neučinila, její právo na vydání nemovitostí zaniklo. Dovolatel také uplatnil, že pozemky nabyl po datu, které tento zákon v §14a stanoví, a že v té době byl jediným restituentem. Neměl by proto doplácet na to, že stát rozhodoval v případě žalované až po 13 letech - pokud by rozhodl včas, byl by nárok žalované odmítl a dovolatel by se jejím nárokům ubránil podle tohoto ustanovení. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a do doby rozhodnutí odložil jeho vykonatelnost.
Podnik S., l., z. uplatnil v podstatě stejné dovolací důvody jako dovolatel J. S., tj. nesprávné právní posouzení věci, jakož i okolnost, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, které nemají oporu v provedeném dokazování. Tu spatřuje v závěru, že komunikace, vybudovaná před účinností zákona o půdě a zákona č. 30/1996 Sb., nebrání zemědělskému využití pozemků, protože se tento závěr neopírá o žádný provedený důkaz. Navíc pokud se žalovaná stala oprávněnu osobou až podle zákona č. 30/1996 Sb., mělo být přihlédnuto k zastavění pozemku, k němuž došlo před vydáním tohoto zákona. Dovozuje, že převod ideální poloviny uskutečnil po pravomocném rozsudku, potvrzeném odvolacím soudem, (tj. za situace, že nároky žalované nebyly podle zákona o mimosoudních rehabilitacích uznány).I tento dovolatel si klade otázku, zda na jednu ideální polovinu nemovitostí dopadá zákon o půdě, a na druhou zákon o mimosoudních rehabilitacích, podle něhož soudy věc dříve posuzovaly. Dohody o vydání věci podle zákona o mimosoudních rehabilitacích podle tehdy platného notářského řádu považuje za platné, když rozhodnutí příslušného státního notářství nabylo právní moci a soudy se jím po právu cítily vázány. Dovolatel vyvozuje ze znění §11a bodu 3 zákona č. 30/1996 Sb. že osoby, jež nebyly osobami trvale žijícími na území státu, nebyly osobami oprávněnými, mohly uplatit svůj nárok na vydání nemovitostí v době od účinnosti zákona do 15.7.1996. Žalovaná takto nový nárok neuplatnila, přičemž nebyla-li oprávněnou osobou podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, nemohla jí být ani podle zákona o půdě. Nově dovolatel uplatňuje, že jak žalovaná, tak její otec - původní vlastník poloviny nemovitostí- byli kanadskými státními příslušníky a na jejich majetkové nároky se měla vztahovat Dohoda mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Kanady o vypořádání finančních otázek ze dne 18.4.1973, o čemž nebyl vysloven ani prokázán opak, a tuto otázku dosud nikdo neřešil. Dovolatel shrnuje, že žalovaná se stala oprávněnou osobou až po dni účinnosti zákona č. 30/1996 Sb. a pozemkový úřad měl proto respektovat pozemkové úpravy, k nimž došlo před tímto dnem. Navrhl, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
T. s. k. h.m.P. se v dovolání zaměřila na vydání pozemků č.2201/6 a č. 2201/7 v R., o nichž soud prvního stupně dovodil, že jsou zastavěny. Jejich vydání brání ustanovení §11 odst.1 písm.c. zákona o půdě, přičemž závěr odvolacího soudu, že stavba nebrání zemědělskému využití pozemku, nemá oporu v žádném provedeném důkazu. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a současně odložil jeho vykonatelnost .
Dovolatel J. S. doplnil své dovolání ještě dalším podáním, v němž neuvádí nové argumenty proti závěrům odvolacího soudu, poukazuje však na právní problémy, které mu vznikly v důsledku různých protichůdných rozsudků soudů v jiných řízeních, jež se týkaly této restituce a v jejichž důsledku je sám nespravedlivě postižen. Soud měl na jeho případ aplikovat ustanovení §14a zákona o půdě; odkazuje na nález Ústavního soudu sp.zn.195/97 IV. s tím, že nelze postupovat bez rozlišení, zda jde o osoby, jejichž oprávnění vznikla před nálezem Ústavního soudu č.29/1996 Sb. a osoby, jejichž nároky vznikly později.
Žalovaná se vyjádřila k dovoláním J. S. a T. s. k. h.m. P. V prvém vyjádření uvedla, že podnik S., l., z., ač si byl vědom, že restituce podléhá zákonu o půdě, vydal v průběhu roku 1992 postupem podle zákona o mimosoudních rehabilitacích polovinu pozemků J. S., a posléze mu převedl do vlastnictví druhou polovinu poté, co sama zahájila u pozemkového úřadu řízení o její vydání. Šlo tedy při „reálném rozdělení pozemků“ nesporně o neplatný převod ve smyslu §5 odst. 3 zákona o půdě. Upozorňuje na nález Ústavního soudu sp.zn. II.ÚS 6/01, podle něhož uplatněné restituční nároky oprávněných osob je nutno považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů.. Rozhodnutí ministerstva zemědělství, že na dané pozemky se vztahuje zákon o půdě, považuje za rozhodnutí příslušného orgánu ve smyslu §17 odst. 6 zákona o půdě. Považuje za správné rozhodnutí odvolacího soudu, že pozemky č. 2201/6 a 2201/7 lze vydat, a poukazuje na rozhodnutí pozemkového úřadu, podle něhož nebyly k 24.6.1991 tyto pozemky zastavěny stavbou, která dle §11 odst. 1 představuje překážku vydání. Pokud jde o podmínku trvalého pobytu oprávněných osob na území státu, zákon neříká, že oprávněné osoby, které nebyly osobami trvale žijícími na území státu by nebyly oprávněnými osobami. Ustanovení §11a odst. 2 zákona č.30/1996 Sb. se dovolatelky netýká, týká se nároků podle zákona č. 243/1992 Sb. Dále cituje nálezy Ústavního soudu, které dle jejího názoru řeší obdobnou problematiku.
Ve druhém vyjádření dovolatelka popírá správnost tvrzení dovolatele C/, týkajících se zastavěnosti pozemků komunikacemi. Není pravda, že pozemky byly zastavěny po jejich přechodu na stát, protože mapou, z níž vycházel pozemkový úřad, bylo prokázáno, že komunikace na nich byla již v roce 1936. Pokud jde o rozdílnost režimů, v nichž byly vydány oba poloviční podíly pozemků, poukazuje žalovaná na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 780/2005, který tuto otázku řešil v obdobné věci a vyslovil též, že nové uplatnění nároku oprávněnou osobou nebylo po vydání zákona č. 30/1996 Sb. třeba.
Žalovaná navrhla, aby dovolání byla odmítnuta, případně zamítnuta.
Dovolání splňují náležitosti stanovené zákonem a jsou přípustná podle §237 odst. 1 písm.a) o.s.ř., protože odvolací soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rámci důvodů uplatněných dovolateli (§242 odst. 3 o.s.ř.). Ty se týkají následujících právních závěrů odvolacího soudu:
- na pozemky, jež byly předmětem rozhodování pozemkového úřadu, se vztahoval zákon o půdě,
- je možné, aby v případě, že jedna ideální polovina pozemků byla vydána další oprávněné osobě postupem podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, byla druhá polovina vydána postupem podle zákona o půdě,
- žalovaná, která v době uplatnění nároku podle druhé části zákona o půdě prokazovala podmínku trvalého pobytu potvrzením, že je hlášena na území republiky, trvale se však na území státu nezdržovala, mohla svůj nárok podle zákona o půdě uplatnit už před vydáním zákona č. 30/1996 Sb., a její právo na vydání nemovitostí podle zákona o půdě nezaniklo, i když nárok znovu po vydání tohoto zákona neuplatnila,
- vydání ideální poloviny pozemků nebránilo ustanovení §14a zákona o půdě za situace, že druhá oprávněná osoba, jíž byl vydán jí příslušející podíl id. poloviny pozemků a následně převeden povinnou osobou i podíl, k němuž uplatnila nárok na vydání žalovaná, pozemek jako celek převedl na další osobu, která je převedla dále, takže vlastnictví k pozemku dle zápisu v katastru nemovitostí svědčilo třetí osobě,
- vydání pozemků č.2201/6 a č.2201/7 v R., jež jsou v katastru vedeny jako ostatní plocha - ostatní komunikace, nebránilo ustanovení §11 odst. 1 zákona o půdě.
Dovolací soud v prvé řadě konstatuje, že většinu právních otázek, jichž se dovolání týkají, již řešil v téže restituční věci, týkající se ovšem jiných pozemků. Ve věci sp.zn. 28 Cdo 780/2005 rozhodoval o dovolání, jež ve věci, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp.zn. 5 C 284/2003, podal žalující podnik S., l., z., s.p. v likvidaci, dalšími účastníky řízení byli L. N., J. S. a P. f. Č. r. Žaloba směřovala proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - pozemkového úřadu P., jímž bylo rozhodnuto, že L. N. je jako osoba oprávněná podle §4 odst. 2 zákona o půdě vlastnicí ideální poloviny pozemků č. 1116/1, 1124 a 1125 v H. V rozsudku ze dne 25.5.2005 Nejvyšší soud dospěl k závěru, že i kdyby L. N. nesplňovala původní podmínku trvalého pobytu na území ČSFR v době, kdy nárok uplatnila v propadné lhůtě u pozemkového úřadu, nemělo by to vliv na okolnost, že rozhodnutí pozemkového úřadu bylo vydáno až po zrušení této podmínky, tedy za nové právního situace, kdy podmínka trvalého pobytu na území republiky byla zrušena, přičemž tato situace je pro jeho rozhodnutí rozhodující. Dovolací soud se plně ztotožňuje s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu v této otázce a v podrobnostech na ně odkazuje. Závěr odvolacího soudu, že není třeba nového uplatnění nároku za situace, kdy restituční řízení podle §9 zákona o půdě nebylo dosud ukončeno, je v souladu s běžnou judikaturou včetně rozhodování Ústavního soudu.
V citovaném rozsudku Nejvyššího soudu řešil dovolací soud i otázku, zda může být jedna ideální polovina nemovitostí v restitučním řízení vydána podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, a druhá podle zákona o půdě. Uzavřel, že nárok obou restituentů, který se odvíjel od samostatných ideálních podílů jejich právních předchůdců, může sledovat odlišný právní režim, protože šlo o samostatné věci z hlediska občanského práva hmotného. Rozsudek odvolacího soudu je v souladu i s tímto závěrem, včetně úvahy, že nárok oprávněné osoby na vydání jejího samostatného podílu na nemovitosti nemůže být omezen způsobem, jakým byl restituován druhý samostatný podíl. Současně je třeba s ohledem na argumentaci obsaženou v dovoláních dodat, že i když byl jeden podíl nemovitostí nesprávně vydán podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, nemění to nic na skutečnosti, že předmětné pozemky jsou a zejména byly v době přechodu na stát součástí zemědělského půdního fondu a jde tedy o pozemky zemědělské.
V projednávané věci je však třeba se blíže zabývat dalším argumentem dovolatelů, který se vztahoval k tomu, že napadeným rozhodnutím pozemkového úřadu byly vydány pozemky, jež byly předtím po ukončeném restitučním řízení podle zákona o mimosoudních rehabilitacích převedeny povinnou osobou na třetí subjekt. Jde konkrétně o výklad ustanovení §14a zákona o půdě, jež bylo do zákona o půdě vtěleno zákonem č. 30/1996 Sb., jenž nabyl účinnosti dnem od 9.2.1996 a zní : „Věc nelze vydat, byla-li po 1.září 1993 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu nebo byl-li schválen ohledně této věci privatizační projekt nebo vydáno rozhodnutí o privatizaci. Oprávněná osoba podle §13 odst. 5 má nárok na náhradu, která se poskytne podle §18a odst. 2.“.
Dovolací soud zastává názor, že toto ustanovení nemohlo anulovat nároky oprávněných osob, jež byly již uplatněny v řízení podle §9 zákona o půdě, v němž pozemkový úřad zkoumal mj. zda jsou dány podmínky stanovené zákonem, jež musela oprávněná osoba splňovat. V daném případě bylo na pozemkovém úřadu rozhodnout, zda podmínku trvalého pobytu na území státu splňovala žalovaná , která předložila doklad o svém trvalém bydlišti na území státu a s ohledem na tvrzení dalších účastníků, že toto potvrzení nedokazuje trvalé bydliště, bylo se tedy třeba zabývat blíže touto otázkou. Mezi tím však došlo ke zrušení uvedené podmínky jako neústavní nálezem Ústavního soudu (když již předtím došlo k zrušení obdobné podmínky v zákonu o mimosoudních rehabilitacích), takže pozemkový úřad se touto otázkou nadále nemusel a ani nemohl zabývat, jak správně vyložil odvolací soud. Okolnost, že ustanovení §14a zákona o půdě (svým charakterem blokační), se vztahuje jen na ty osoby, jež dosud nárok podle §9 zákona o půdě neuplatnily, nebo byl nárok pravomocně zamítnut. Pokud byl zamítnut návrh žalované na vydání věci podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, nejde o skutečnost relevantní, protože tento zákon se na zemědělský majetek nevztahoval.
Odkaz na §13 odst. 5 obsažený v zákonu o půdě, podle něhož může oprávněná osoba, která dosud nesplňovala podmínku trvalého pobytu, uplatnit toto právo do 6 měsíců ode dne, kdy toto právo mohla uplatnit poprvé, představuje možnost nového procesního úkonu, který dosud nebyl učiněn. Žalovaná jej však učinila již dříve, a jak je shora vysvětleno, nebyl důvod k jeho opakování, když o něm v té době dosud nebylo rozhodnuto. Dovolací soud vychází z toho, že nová úprava lhůt k uplatnění nároku na vydání nemovitostí se týkala oprávněných osob, které nárok na vydání nemovitostí do té doby neuplatnily a zrušením původních lhůt v souvislosti s nálezem Ústavního soudu bylo nutné pro tyto osoby lhůty k uplatnění nároku stanovit. Účelem ustanovení §14a věta první zákona o půdě bylo chránit osoby, které nabyly majetek po 1.9.1993, tedy době, kdy bylo možno uplatnit některé nároky podle zákona č. 183/1993 Sb., kterým se měnil a doplňoval zákon o půdě.Podle důvodové zprávy k zákonu č. 30/1996 Sb. bylo třeba reagovat na situaci, která vznikla v důsledku nálezu Ústavního soudu, uveřejněného pod č. 29/1996 Sb., jímž byla zrušena podmínka trvalého pobytu oprávněných osob na území republiky v zákonu o půdě a podmínka určující jako oprávněnou jen osobu trvale žijící na území republiky podle zákona č. 243/1992 Sb. Podle důvodové zprávy a úvodního slova předkladatele tohoto zákona měl zákon ukončit stav právní nejistoty ve vztahu k ukončení, resp. k otevření nových lhůt,a zachovat právní jistotu lidí, „kteří v průběhu privatizace na základě platných zákonů a v dobré víře nabyli tento nový majetek“. Smysl zákona č. 30/1996 Sb. tedy nespočíval a nemohl spočívat v tom, aby byl legalizován převod majetku, který byl v rozporu se zákonem, konkrétně s ustanovením §5 odst. 3 zákona o půdě. Závěr odvolacího soudu o neplatnosti převodu ideální poloviny pozemku ve vlastnictví státu, k němuž byl uplatněn nárok na vydání a k němuž probíhalo řízení o vydání před pozemkovým úřadem podle §9 zákona o půdě, je tedy správný. Na tomto závěru nemůže nic měnit okolnost, že pozemek byl nejprve příslušným orgánem i soudem nesprávně posuzován jako pozemek nezemědělský, dokonce za situace, že povinná osoba jej původně za zemědělský majetek považovala. Pokud jde o platnost převodu ideální poloviny pozemku, k němuž uplatnila nárok na vydání žalovaná, navíc dovolací soud poukazuje i na další hledisko. Podle §17 zákona o půdě spravuje zemědělské nemovitosti ve vlastnictví státu P. f. Č. r., když právo hospodaření státních podniků podle §22 odst. 1 písm.f) zákona o půdě zaniklo. P. f. pak podle §17 odst. 3 zákona o půdě mohl převádět od účinnosti zákona č. 183/1993 Sb. tyto nemovitosti, na které nebylo ve lhůtě uvedené v §13 uplatněno právo na vydání, do vlastnictví k účelům v tomto ustanovení výslovně vyjmenovaným.
Argumentace, že na žalovanou se vztahovalo ustanovení §11a zákona č. 30/1996 Sb., obsažené v jeho článku II., pak je pro posouzené dané věci bez významu, protože toto ustanovení se netýkalo nároků osob oprávněných podle zákona o půdě, ale podle zákona č. 243/1992 Sb.
Dovolací soud považuje za správný i právní závěr odvolacího soudu, že vydání pozemků č.2201/6 a 2201/7 v R. nebrání ustanovení §11 odst. 1 zákona o půdě za předpokladu, že na nich nebyla zřízena stavba v době od jejich přechodu na stát do 24.12.1991, která by bránila jejich zemědělskému využití. Odvolací soud však svůj závěr, že komunikace na nich zřízená takovému využití nebrání, neopřel o výslovný důkaz, a dovolací soud proto jeho závěr v tomto směru nemohl přezkoumat. Z obsahu spisu se podává toliko, že pozemky jsou vedeny jako ostatní plocha - ostatní komunikace, ale není zřejmé, zda skutečně je na nich stavba, či jde (resp. ke dni 24.12.1991 šlo) jen o vozovou či obdobnou cestu, o jakou konkrétní stavbu tedy jde, kdy byla vybudována a k čemu slouží. V průběhu řízení konstatoval bez bližšího vysvětlení soud prvního stupně, že pozemky jsou zastavěny komunikací, pozemkový úřad v napadeném rozhodnutí naopak konstatoval ze zpráv příslušných správních orgánů, že na pozemcích se nachází zeleň, a to i keře a stromy, případně část jejich plochy je bez zeleně. Dovolatelé uváděli, že pozemky byly zastavěny komunikací před účinností zákona č. 30/1995 Sb., což by nebylo rozhodující, pokud by se stavbou bylo započato po účinnosti zákona o půdě. Navíc žalovaná uvedla, že komunikace na uvedených pozemcích existovala již v době před jejich přechodem na stát. Za situace, že odvolací soud učinil svůj závěr bez zhodnocení opírajícího se o potřebná zjištění zda stavba existovala ke dni účinnosti zákona o půdě, kdy byla vybudována a o jakou stavbu jde, nemohl dovolací soud jeho rozsudek v této části přezkoumat a v tomto rozsahu věc vrátil k dalšímu řízení (241 odst. 2 písm.a), §243b odst. 5, §221 odst. 1 písm.b) §243c o.s.ř.).
Tvrzením, že žalovaná, resp. její otec, byli případně jako kanadští občané odškodněni podle mezivládní dohody o vypořádání vzájemných nároků, se dovolací soud nezabýval, protože šlo o novou skutečnost, která nebyla předmětem řízení ( §241a odst. 4 o.s.ř.).
Dovolací soud nerozhodoval zvlášť o odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu, když zčásti bylo ve věci již konečným způsobem rozhodnuto zamítnutím dovolání, a zčásti, týkající se dvou pozemků označených jako komunikace, byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, takže ohledně nich není prozatím výrok soudu prvního stupně potvrzen ani změněn či zrušen.
V novém řízení, jež se bude týkat vydání pozemků č.2201/6 a č.2201/7 v Ruzyni, rozhodne soud nově o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího ( 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. února 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu