ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2553.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 2553/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce I., spol. s r.o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. j., a.s., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 709.159,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp.zn. 7 C 2347/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29.6.2005, č.j. 29 Co 333/2005-36, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit na nákladech řízení o dovolání částku 12.626,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce JUDr. L. Ch.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 10.3.2005, č.j. 7 C 2347/2004-15, kterým bylo uloženo žalovanému zaplatit žalobci částku 709.159,- Kč s úrokem z prodlení, jak byl vyčíslen ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Žalovanému bylo také uloženo nahradit žalobci náklady odvolacího řízení.
Odvolací soud nepřisvědčil straně žalované, že by nebyly dány podmínky pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu §153a o.s.ř.; právě takový rozsudek byl v posuzované věci soudem prvního stupně vydán.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Brojil v něm proti tomu, že měly být, zejména na základě aplikace §114b o.s.ř., splněny podmínky pro vydání o rozsudku pro uznání. Navrhoval, aby dovolací soud odložil vykonatelnost rozsudků nižších instancí, oba tyto rozsudky zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se žalobce písemně vyjádřil; navrhl, aby toto bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud shledal, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání v otevřené zákonné lhůtě. Ještě před případným přezkumem uplatněného obsahu dovolání resp. dovolacího důvodu bylo však nutno posoudit, zda je dovolání přípustné. S ohledem na konformitu rozsudků nižších instancí připadala v úvahu přípustnost dovolání pouze podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. přípustnost pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí.
Tato přípustnost však není dána.
Účelem posledně zmíněné varianty přípustnosti dovolání je převážnou měrou sjednocení judikatury v rámci dovolacího soudu samotného, či sjednocení rozporné judikatury nižších instancí. Okrajově se (in fine §237 odst. 3 o.s.ř.) připouští, aby tato varianta přípustnosti dovolání byla založena případným nesprávným řešením hmotněprávní otázky odvolacím soudem – tedy takové otázky, která je ve hmotněprávním smyslu pro rozhodnutí určující.
Dovolatel však, a povaha věci ani jiný přístup neumožňovala, učinil předmětem dovolání zcela konkrétní procesní námitky, vytýkající odvolacímu soudu procesní pochybení. Takové procesní námitky ovšem nemohou přivodit závěr, že by ohledně nich došlo k rozporu v judikatuře vyšších instancí či snad že by mohly navodit judikatorní novost resp. přesah. Ze své podstaty pak také nemůže jít o námitky či otázky hmotněprávní. Žádná z možností přípustnosti dovolání, vypočtených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., tedy nemohla být naplněna.
Z řečeného vyplývá též obecný závěr, že v případě přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí se může oprávněným předmětem dovolacího přezkumu stát jen takový dovolací důvod, který odpovídá ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci); ostatní dovolací důvody (odst. 2 písm. a/, odst. 3 téhož ustanovení) se předmětem dovolacího přezkumu, v návaznosti na přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, stát nemohou.
Tento výkladový závěr je v judikatuře Nejvyššího soudu zcela konstantní; z mnoha rozhodnutí lze odkázat např. na usnesení ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004 (Soudní judikatura č. 7/2004) nebo na usnesení ze dne 31.10.2005, sp.zn. 29 Odo 751/2003 (Soudní judikatura č. 1/2006).
Z výše uvedených důvodů dovolací soud dovolání žalovaného odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
Úspěšnému žalobci náleželo podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. Výchozí sazba za úkon – vyjádření k dovolání tu činila 42.140,- Kč, jak ostatně již v souladu s vyhláškou č. 484/2000 Sb. vypočetl odvolací soud. Vzhledem k odmítnutí dovolání a jedinému úkonu zástupce v dovolacím řízení však bylo nutno tuto odměnu krátit dvakrát o polovinu, jak patrno z §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 cit. vyhlášky. Po tomto krácení představovala odměna za úkon 10.535,- Kč, a s připočtením režijního paušálu 75,- Kč pak 10.610,- Kč. K uvedené částce bylo třeba přičíst 19 % DPH, což v konečném součtu reprezentovalo náklady dovolacího řízení na žalující straně ve výši 12.626,- Kč, přiznané výrokem II. tohoto usnesení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. března 2006
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu