ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.3101.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 3101/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyň a) D. H. a b) MUDr. J. N., zastoupených advokátkou, proti žalovanému Statutárnímu městu B., o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 37/99, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25.5.2005, č. j. 12 Co 85/2005-122, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou dne 9.2.1999 u Městského soudu v Brně domáhaly se žalobkyně určení, že jsou podílovými spoluvlastnicemi pozemků, blíže popsanými v petitu žaloby.
Městský soud v Brně jako soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 22.9.2004, č.j. 15 C 37/99-112, žalobě vyhověl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že dne 13.9.1989 byla mezi žalobkyněmi a Obvodním národním výborem v B. uzavřena smlouva o převodu předmětných nemovitostí parcely č. 503/2 zahrady o výměře 526 m2 k.ú. O. Dále vzal za prokázané, že pozemky parcela č. 503/2 a 503/3 k.ú. O. byly utvořeny podle geometrického plánu č. 029923-155 ze dne 4.8.1989 a shora uvedenou smlouvou o převodu nemovitostí ze dne 13.9.1989 převedeny na stát. Z výpisu z katastru nemovitostí, Katastrálního úřadu město B., listu vlastnictví č. 10000000 ze dne 11.11.1999, zjistil, že jako vlastník předmětných nemovitostí je vedeno město B. (nynější označení Statutární město B.). Vzal též za prokázáno, a to z rozhodnutí o dědictví sp.zn. 6 D 196/71 bývalého státního notářství Brno – město, že dědictví po Ing. J. H. nabyly obě žalobkyně.
Věc posoudil ve smyslu ustanovení §20 odst. 2 o.z. účinného do 31.12.2001 s tím, že v den uzavření předmětné smlouvy dne 13.9.1989 nebyly dány podmínky pro to, aby za vedoucí odboru R. V. podepsala předmětnou smlouvu v zastoupení JUDr. L. Š. Dovodil, že JUDr. L. Š. tedy překročila své oprávnění. Zaujal názor, že není splněna druhá podmínka podle ustanovení §20 odst. 2 o.z., že jde o překročení, o kterém druhý účastník nemohl vědět. Žalobkyně o tomto překročení vědě mohla a věděla, že smlouvu má podepsat vedoucí finančního odboru. Dospěl k závěru, že v dané věci je dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k předmětné nemovitosti, neboť žalobkyně nejsou zapsány v katastru nemovitostí jako vlastníci předmětné nemovitosti.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25.5.2005, č. j. 12 Co 85/2005-122, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Vyšel z toho, že žalobkyně se domáhaly vydání předmětných nemovitostí podle restitučních předpisů, když ve vztahu k těmto neúspěšně uplatnily restituční nárok podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě majetkových vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku opírajíce se o tvrzení, že smlouva ze dne 13.9.1989, na základě které došlo k převzetí předmětných nemovitostí státem, byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Podle odvolacího soudu posuzovaný právní úkon byl učiněn dne 13.9.1989, sporné nemovitosti podléhající ustanovení §1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě tedy přešly na stát v období nesvobody vymezeném v ustanovení §4 odst. 1 zákona o půdě, přičemž žalobkyně jsou oprávněnými osobami, neboť splňují podmínku státního občanství a jedná se o původní vlastníky podle ustanovení §4 odst. 1 zákona o půdě. Zaujal názor, že v dané věci není rozhodná otázka, zda předmětné nemovitosti přešly na stát v důsledku uzavření smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek či převzetím bez právního důvodu (ustanovení §6 odst. 1 písm. k/, p/ zákona o půdě). Vyslovil, že možnost uplatnění restitučního nároku je v daném případě pro právní posouzení věci podstatná, neboť je vyloučena konkurence obecných předpisů hmotného práva, tzn. občanského zákoníku a předpisů zvláštních, tzn. speciální úpravy v jednotlivých restitučních předpisech. Uzavřel, že osoba, jejíž nemovitost přešla na stát v rozhodné době stanovené v jednotlivých restitučních předpisech se tedy nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř., mohla-li žádat vydání věci podle těchto restitučních předpisů. V této souvislosti odvolací soud odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.9.2003, sp.zn. 31 Cdo 1222/2001.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovaly z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdily existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když poukazuje na právní závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.9.2003, sp.zn. 31 Cdo 1222/2001. Odkazovaly proti tomu na rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 11.12.1998, č.j. 30 Ca 230/96-23, v němž je uvedeno, že případě pochybností o platnosti kupní smlouvy, vzhledem k tomu, že ji nepodepsala vedoucí odboru R. V., jde o okolnost, která nebyla vyvolána restitučním předpisem a tudíž je nutno ji řešit v běžném občansko právním řízení. Navrhly proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
O takový případ v této věci nejde.
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci jde v dovolacím řízení především o posouzení pro posouzení, zda v případě, že žalobce se mohl domáhat vydání věci podle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě může se oprávněná osoba domáhat ochrany vlastnictví i podle obecných předpisů, v daném případě zda může žádat o určení vlastnického práva podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. K tomu (vzhledem k argumentaci dovolání) přistupuje posouzení otázky, zda a nakolik má na právní posouzení věci odvolacího význam okolnost, že v předcházejícím řízení, ukončeném shora citovaným rozsudkem odvolacího soudu v řízení o přezkum rozhodnutí Magistrátu města B., Pozemkového úřadu, byl vysloven odlišný právní závěr týkající se kvalifikace úkonu, jímž stát se ujal vlastnictví a držby předmětných nemovitostí.
Odvolací soud ve svém odůvodnění správně konstatoval, že otázka vztahu předpisů restituční povahy a ustanovení občanského zákoníku i ustanovení občanského soudního řádu byla již řešena rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.9.2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, v němž Nejvyšší soud ČR v něm zaujal názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (25.2.1948 – 1.1.1990) bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (zejména podle §126 odst. 1 o.z.), a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) o. s. ř., mohla-li žádat o vydání věci podle předpisů restituční povahy. To platí i v případě, kdy oprávněná osoba tento nárok uplatnila, ale v restitučním řízení ještě nebylo rozhodnuto.
Uvedené závěry odpovídají smyslu a úpravě restitučních zákonů, které sledovaly zmínění některých majetkových křivd, k nimž došlo v rozhodném období mocenskými akty státu a byly v rozporu se zásadami demokratické společnosti. Skutkové vylíčení žaloby, jakož i důkazy k nim provedené, přitom svědčí pro závěr, že v této věci došlo k přechodu předmětu vlastnictví na československý stát v rozhodném období. V předpisech restituční povahy byl vymezen osobní, věcný a časový rámec, v němž bylo na oprávněných osobách, aby postupem v zákonu uvedeným docílily nápravy protiprávního stavu. Nestalo-li se tak, schází zákonný podklad pro vyhovění žaloby na určení vlastnictví v té podobě, jak byla v této věci podána.
Pro úplnost lze odkázat též na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.6.2004, sp. zn. 28 Cdo 532/2003, ze dne 7.9.2004, sp. zn. 28 Cdo 1686/2004 a ze dne 24.8.2005, sp. zn. 28 Cdo 814/2005, v nichž je řešena obdobná problematika.
Pokud jde o dovolací námitku žalobkyň poukazující na rozdílné závěry jiného odvolacího soudu, jmenovitě v jimi shora uváděné věci, považuje dovolací soud odkázat na důsledky plynoucí z ustanovení §159a) odst. 1) o.s.ř. Podle něj nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Pouze v případech uvedených v §159a) odst. 2 o.s.ř. je výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v §83 odst. 2, závazný nejen pro účastníky řízení, ale i pro další osoby oprávněné proti žalovanému pro tytéž nároky z téhož jednání nebo stavu. Zvláštní právní předpisy stanoví, v kterých dalších případech a v jakém rozsahu je výrok pravomocného rozsudku závazný pro jiné osoby než účastníky řízení. Konečně podle §159a) odst. 4 o.s.ř. v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány.
Ustanovení §83 odst. 2) o.s.ř navazuje na výčet překážek litispendence v případech řízení:
a) o zdržení se protiprávního jednání nebo o odstranění závadného stavu ve věcech ochrany práv porušených nebo ohrožených nekalým soutěžním jednáním,
b) o zdržení se protiprávního jednání ve věcech ochrany práv spotřebitelů,
c) ve věcech přeměn obchodních společností, stanoví-li tak zvláštní právní předpisy,
d) v dalších věcech stanovených zvláštními právními předpisy, brání též tomu, aby proti témuž žalovanému probíhalo u soudu další řízení o žalobách jiných žalobců požadujících z téhož jednání nebo stavu stejné nároky.
Už z pouhého gramatického výkladu uvedeného ustanovení tak plyne závěr, že vzhledem k předmětu řízení v posuzované věci (daného žalobními tvrzeními a tomu odpovídajícímu rozsudečnému návrhu) nelze dospět k závěru, že posouzení nároků žalobkyň v jimi uváděné věci bylo lze podřadit pod některou ze skupin řízení vypočtených v ustanovení §83 odst. 2 o.s.ř.
K tomu se sluší připomenout důsledky plynoucí ze shora citovaného ustanovení §159a) odst. 1 o.s.ř., podle něhož pouze výrok pravomocného rozsudku (nikoliv tedy zřejmě jeho odůvodnění) je závazný, a to jen pro účastníky řízení (s výjimkami shora zmíněnými, např. v ustanovení §159a odst. 3 o.s.ř.).
Z pouhého odkazu na formulaci odůvodnění jiného (odvolacího) soudu vztahujícího se ke kvalifikaci nároků žalobkyň, nelze proto nic vytěžit pro posouzení tvrzení dovolatelek o posouzení důvodnosti dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., odst. 3 téhož ustanovení. Platí proto důsledky plynoucí ze shora uvedeného rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ČR, které k této otázce již se vyjádřilo.
Lze tedy přisvědčit odvolacímu soudu, pokud při svém rozhodování vycházel z priority předpisů zvláštních před obecnými. Nelze tedy dát za pravdu dovolatelkám, že v projednávané věci jde o okolnost, kterou je nutno řešit v občanskoprávním řízení. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. tak nebyl uplatněn důvodně.
V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalobkyně zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně neměly se svým dovolání úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. ledna 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu