ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.56.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 56/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce M. M., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) P. K., 2) J. C., 3) Z. K., 4) M. P., 5) K. P., 6) M. M., 7) M. M., 8) P. M., 9) R. L. a 10) M. M., žalovaní 1 - 6 a 8 zastoupeni advokátkou a žalovaní 7 a 9 zastoupeni advokátkou, o určení neplatnosti nájemních smluv, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 11 C 278/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. června 2005, č. j. 31 Co 198/2005-107, takto:
I. Dovolání se ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1) – 6), 8) – 10) odmítá a ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 7) zamítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalovaným 1) – 6) a 8) náklady řízení o dovolání v částce celkem 3.075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupkyně. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 7), 9), 10) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobce se v žalobě podané na Okresním soudě Praha - východ dne 14. 4. 2003 domáhal určení neplatnosti nájemních smluv proti výše uvedeným žalovaným. Žalobce tvrdil, že je jediným vlastníkem areálu A. S., který je v katastru nemovitostí zapsán na LV č. 280 pro obec S., katastrální území S. na parcelách č. 724 - 730, jakož i vlastníkem budov na těchto parcelách. Spoluvlastníky nemovitostí měli sice být podle zápisů v katastru nemovitostí žalobce k id. ½ a žalovaný P. K. také k id. ½, žalobce však uspěl v soudním řízení o určení svého výlučného vlastnictví. Nájemní smlouvy uzavřené mezi žalovaným P. K. na straně jedné a žalovanými 2) – 10) na straně druhé (o užívání jednotlivých částí areálu) jsou proto neplatné, protože uzavřené osobou k tomu neoprávněnou. Proti žalobci bylo přesto zahájeno trestní stíhání pro trestné činy neoprávněného zásahu do práva a porušování domovní svobody podle §249a a §238 trestního zákona, kterých se měl dopustit tím, že žalovaným jako oprávněným nájemníkům a spoluvlastníkovi zabránil v užívání pronajatých nemovitostí. Žalobce podal nyní žalobu, aby postavil najisto právní vztah účastníků k nemovitostem.
Okresní soud Praha–východ rozsudkem ze dne 25. 3. 2004, č.j. 11 C 278/2003–50, však žalobu zamítl a stanovil, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným náklady řízení v celkové částce 15.015,- Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně 1) – 9) žalovaného. Ve vztahu k žalovanému ad 10) neměl žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobce byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2005, č.j. 31 Co 198/2005–107, změněn shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že v části týkající se žaloby proti žalovanému M. M. (7) byl rozsudek zrušen a řízení zastaveno. Tento žalovaný totiž předložil v průběhu odvolacího řízení rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2004, č.j. 30 Co 515/2003-51, který nabyl právní moci dne 26. 2. 2004, a kterým byla zamítnuta žaloba žalobce proti tomuto žalovanému o zaplacení částky 210.000,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení; soud dovodil, že na straně žalovaného se o bezdůvodné obohacení nejedná, neboť předmětnou finanční částku plnil k rukám P. K. (přestože tak učinil z důvodu neplatného právního úkonu - nájemní smlouva ze dne 28. 12. 2000 byla shledána absolutně neplatnou dle §37 o. z.). Odvolací soud z toho vyvodil překážku věci pravomocně rozsouzené. V relaci mezi žalobcem a ostatními žalovanými byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a žalobce zavázán k náhradě nákladů odvolacího řízení žalovaným, přičemž tyto náklady představovaly částku 9.032,- Kč (1-6,8) a 7.590,- Kč (7,9).
Odvolací soud považoval rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný, neboť pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (§80 písm. c/ o. s. ř.) bylo namístě věc posoudit pouze z procesního a nikoliv hmotněprávního hlediska. Ani případné vyhovění žalobě by ve vztazích mezi účastníky nic nevyřešilo; posouzení platnosti nájemních smluv ze dne 28. 12. 2000 mohlo být pouhou prejudiciální otázkou v řízení o zaplacení finanční částky z titulu nájmu či bezdůvodného obohacení. I v případě probíhajícího trestního řízení proti žalobci jako obviněnému si musí otázku platnosti zmíněných nájemních smluv vyřešit, jako otázku předběžnou, orgán činný v trestním řízení (§9 trestního řádu).
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil v něm přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku s tím, že odvolací soud posoudil věc nesprávně po právní stránce. Toto nesprávné posouzení věci mělo spočívat v tom, že okresní ani krajský soud nebraly v úvahu ustanovení §139 odst. 2 o. z. podle něhož o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikostí podílů. Při rovnosti hlasů, nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud. Dovolatel se však nedohodl se žalovaným P. K. na uzavření nájemních smluv ve prospěch žalovaných 2) – 10). Tvrdil, že skutečným žalovaným je jen P. K. a ostatní „vedlejšími účastníky“ (pravděpodobně de facto, srov. záhlaví rozhodnutí nižších instancí). Rozhodují-li soudy na návrh jednoho ze spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí, soud musí rozhodnout ze zákona o této otázce bez ohledu na naléhavý právní zájem. Dovolatel navrhoval, aby byly rozsudky nižších instancí v zamítavých výrocích vůči žalobě zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřili žalovaní 1) – 6) a 8) prostřednictvím své právní zástupkyně; považovali dovolání žalobce za nepřípustné pro nedostatek zásadního významu po právní stránce ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Žalobní petit neodpovídal podle nich žalobě ve smyslu §139 odst. 2 o. z., nebyla jím sledována úprava výkonu spoluvlastnických oprávnění ve vztahu ke společné věci (ale určení existence právního vztahu). Proto navrhovali odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, bylo možné podřadit pod §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zčásti byla přípustnost dovolání dána ustanovení §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (zastavující výrok odvolacího soudu ve vztahu k žalovanému č.7).
Dovolání však není z podstatné části přípustné a ve zbytku ani důvodné.
Podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Právní otázka se dá pokládat za nevyřešenou a současně splňující atribut možného zásadního právního významu – z hlediska judikatorního přesahu - za předpokladu, že nejde o nastolení běžně řešené právní otázky, spojené s posouzením jedinečného skutkového základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 2503). Právní otázka postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. a 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 22 Cdo 604/2000, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 103, 111).
Poněvadž zmíněný judikatorní přesah nebylo možné dovodit (a dovolatel jej ani netvrdil), zabýval se Nejvyšší soud zbylou alternativou přípustnosti dovolání – totiž zda nedošlo k řešení pro věc určující právní otázky v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud posuzoval v rámci vázanosti dovolacím důvodem otázku, zda požadovanýmu určovacím výrokem (§80 písm. c/ o. s. ř.) lze vyřešit rozpor mezi spoluvlastníky při hospodaření se společnou věcí podle ustanovení §139 odst. 2 o. z. Dospěl k jednoznačnému závěru, že nikoliv. Nehledě na předchozí tvrzení žalobce o svém výlučném vlastnictví je soud oprávněn, v rámci svého konstitutivního vyřešení spoluvlastnického rozporu, rozhodnout svým výrokem o sporném plnění (realizace určitého oprávnění či povinnosti), nikoli však o určení práva nebo právního vztahu. V relaci k nyní posuzované věci by byl soud oprávněn rozhodnout, v důsledku překročení jednatelského oprávnění prvním žalovaným (prejudice), o vyklizení předmětných nemovitostí zbylými žalovanými v neplatném nájmu. Poněvadž však žalobce – byť svémocí – tohoto výsledku již dosáhl, nesvědčil mu již naléhavý právní zájem ve vztahu k žádné případné povinnosti dotčených stran, tím méně pak k určení neplatnosti nájemních smluv.
Civilní soud tu není od toho, aby „pomáhal“ žalobci postavit přímo výrokem najisto určitý právní vztah, jež může být předmětem prejudice v trestním řízení. Jsou-li pravdivá tvrzení žalobce, že prejudici v jeho prospěch (neplatnost nájemních smluv ze dne 28. 12. 2000) konstatovaly civilní soudy již vícekrát, pak i z těchto závěrů lze v trestním řízení vycházet. Nestane-li se tak, vystavuje se nejen první žalovaný, ale i stát, riziku náhrady škody při poškození práv žalobce v trestním řízení. To však nic nemění na tom, že civilní soudy nemusejí být nuceny k výroku, jenž oprávněně nepokládají s ohledem na zjištěný skutkový i právní stav za hospodárný.
Dovolatelem nastolená právní otázka tedy byla vyřešena v souladu s hmotným právem a dovolací soud proto žalobcovo dovolání jako nepřípustné (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.) v části kromě vztahu žalobce – žalovaný 7) odmítl.
Ve zbytku, tj. ve vztahu mezi žalobcem a sedmým žalovaným, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a řízení zastaveno, dovolací soud dovolání žalobce zamítl podle §243 odst. 2 o. s. ř. Lze sice polemizovat s důvodem zastavení řízení použitým odvolacím soudem (res iudicata, přitom šlo v konkurenční věci o plnění), ale důsledek zastavujícího výroku se v této věci nijak podstatně neodlišoval od potvrzujícího výroku zamítavého a dovolací soud nepovažuje za hospodárné využívat této formální vady ke kasaci – a dovolatel tu navíc nic netvrdil.
Úspěšným žalovaným 1-6,8 vzniklo podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. Tyto náklady představovala odměna za jeden úkon právní služby, a to za písemné vyjádření k dovolání. Výchozí sazba odměny tu činila 10.000,- Kč, a to podle §5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb. Poněvadž šlo o společné zastoupení více osob, došlo ve smyslu §17 odst. 2 cit. vyhl. o zvýšení odměny o 20% na 12.000,- Kč. Pak ovšem bylo nutné odměnu dvakrát krátit, neboť v řízení byl protistranou učiněn jediný úkon a dovolání bylo odmítnuto (§14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 cit. vyhl.). Po této redukci představovala definitivní výše odměny za úkon částku 3.000,- Kč, a po přičtení 75,- Kč režijního paušálu činila konečná výše nákladů dovolacího řízení na straně žalovaných 3.075,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. října 2006
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v. r.
předseda senátu