ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.865.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 865/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka, o dovolání dovolatele D. B., družstevního podniku S. č. a m. d., v likvidaci, zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 20.11.2003, sp.zn. 21 Co 505/2001, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 15 C 1/2001 (žalobců: 1. Č. K., a 2. J. K., zastoupených advokátem, proti žalovanému D. B., zastoupenému advokátem, o uzavření dohody o vydání věci), takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně z 20.11.2003, sp.zn. 21 Co 505/2001, se zrušuje ve výroku označeném II.
II. Rozsudek Městského soudu v Brně z 20.8.2001, čj. 15 C 1/2001-337, se zrušuje v části výroku tohoto rozsudku, v jeho druhém odstavci, týkající se vydání pozemku parc. č. 316 v katastrálním území V.
III. Věc se vrací v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení Městskému soudu v Brně.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 13.12.1991, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 20.8.2001, čj. 15 C 1/2001-337. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému D. B. uloženo uzavřít se žalobcem dohodu, podle níž D. B. vydává „Č. K. spoluvlastnický podíl ve výši ideální poloviny a Janu Kozákovi spoluvlastnický podíl ve výši ideální poloviny nemovitostí, a to domu čp. 351, postaveného „na parcele č. 316 (o výměře 846 m2) a parcely č. 316, zapsaných na listu vlastnictví č. 132 pro katastrální území V. u Katastrálního úřadu B.“. Žalovanému D. B. bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 19.570 Kč od právní moci rozsudku. Žalovanému D. B. bylo dále uloženo zaplatit na účet Městského soudu v Brně, na jím uhrazené znalečné, 5.804 Kč a soudní poplatek 1.000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaného D. B. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 20.11.2003, sp.zn. 21 Co 505/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto především (výrokem označeným I.), že se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že se zamítá návrh na uzavření dohody, kterou žalovaný D. B. vydává každému ze žalobců (Č. K. a J. K.), jako přijímajícím, spoluvlastnický podíl ve výši ½ domu čp .351, postaveného na parcele č. 316 v katastrálním území V. (obec B.)“. Dalším výrokem rozsudku odvolacího soudu (označeným II.) byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, pokud bylo vyhověno žalobě na uzavření dohody o vydání pozemku parc. č. 316 v obci B., v katastrálním území V. Potvrzen byl rozsudek soudu prvního stupně také ve výroku o povinnosti žalovaného D. B. zaplatit na účet Městského soudu v Brně soudní poplatek 1.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům Č. K. a J. K. bylo uloženo zaplatit na účet Městského soudu v Brně na úhradu znalečného každý 481,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O dovolání žalobců i žalovaného bylo rozhodnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ČR z 22.12.2004, 28 Cdo 852/2004. Dovolací soud rozhodl výrokem svého rozsudku (označeným I.), že se odmítá dovolání dovolatele-družstevního podniku D. B. Dalším výrokem rozsudku dovolacího soudu bylo rozhodnuto, že se „zrušují rozsudek Krajského soudu v Brně z 20.11.2003, sp.zn. 21 Co 505/2001 /s výjimkou výroku označeného II/ i rozsudek Městského soudu v Brně z 20.8.2001, čj. 15 C 1/2001-337 /s výjimkou části výroku tohoto rozsudku v jeho druhém odstavci, týkající se vydání pozemku parc. č. 316 v katastrálním území V./. Posléze dovolací soud výrokem svého rozsudku věc vrátil v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení Městskému soudu v Brně.
K ústavní stížnosti D. B., družstevního podniku Svazu č. a m. d. (v likvidaci), rozhodl Ústavní soud ČR svým nálezem ze 16.3.2006, III. ÚS 202/05, že se zrušuje rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.12.2004, 28 Cdo 852/2004, „ve výroku označeném I“; ve zbývající části byla ústavní stížnost stěžovatele D. B. Ústavním soudem ČR odmítnuta.
V odůvodnění nálezu Ústavního soudu ČR bylo zejména uvedeno /na str. 7-9/, že Ústavní soud ČR v první řadě přistoupil k přezkumu rozsudku Nejvyššího soudu ČR v té jeho části, kde bylo odmítnuto jako nepřípustné dovolání stěžovatele D. B. Ústavní soud ČR poukazoval na své nálezy III. ÚS 176/96 a III. ÚS 206/98 (uveřejněné pod č. 89 ve svazku 6 a pod č. 80 ve svazku 11 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) a měl za to, že v dané věci po aplikaci zásad z těchto nálezů nemůže ústavní stížností napadené rozhodnutí dovolacího soudu obstát. Podle názoru Ústavního soudu ČR se dovolací soud nezabýval argumentací dovolatele, obsaženou v jeho dovolání. Z těchto otázek bylo v nálezu Ústavního soudu ČR poukazováno např. na právní otázku, uváděnou dovolatelem „zda ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. dopadá na případ, kdy vlastník nemovitosti učinil písemnou nabídku na převod své nemovitosti do vlastnictví státu na úhradu zůstatku pohledávek, které měl stát vůči tomuto vlastníkovi, a stát danou nabídku přijal na úhradu a vypořádání pohledávek s tím, že dluhy převzal k likvidaci do výše odpovídající obecné hodnotě nemovitostí, a v souvislosti s tím, zda se v takovémto případě jedná o smlouvu kupní nebo o smlouvu inominátní podle ustanovení §51 občanského zákoníku (ve znění od 1.4.1964), přičemž se uváží skutečnost, zda šlo o posledně uvedenou smlouvu“. Proto měl Ústavní soud ČR za to, že „nelze z rozsudku dovolacího soudu zjistit, zda uvedená právní otázka byla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, zda byla tato otázka odvolacími soudy rozhodována rozdílně, nebo zda nebyla odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem, tedy zda se nejedná o otázku zásadního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu“. Pokládal proto Ústavní soud ČR „odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí dovolacího soudu v jeho předmětné části (týkající se odmítnutí dovolání dovolatele D. B.) za nepřezkoumatelné“.
Rozhodnutí Ústavního soudu ČR je podle ustanovení článku 89 odst. 2 Ústavy ČR závazné pro všechny orgány i osoby s tím, že za situace, kdy je ústavní soud nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti (srov. hlavu čtvrtou, článek 83 a článek 87 Ústavy ČR), jsou obecné soudy per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu ČR rovněž podle ustanovení §226 občanského soudního řádu (viz nález Ústavního soudu ČR ze 14.2.1996, II. ÚS 156/95, uveřejněný pod č. 9 ve svazku Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Ve smyslu uvedené vázanosti názorem Ústavního soudu ČR, obsaženého v nálezu Ústavního soudu ČR ze 16.3.2006, III. ÚS 202/05, vydaném k ústavní stížnosti účastníka občanského soudního řízení, vedeného pod sp.zn. 15 C 1/2001 Městského soudu v Brně – žalovaného družstevního podniku D. B., dovolací soud vycházel v dalším průběhu dovolacího řízení po uvedeném zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR.
Protože zrušovací nález Ústavního soudu ČR se týkal pouze výroku o odmítnutí dovolání dovolatele D. B., obsaženého v rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 22.12.2004, 28 Cdo 852/2004, označeného I., a jinak zůstal tento rozsudek dovolacího soudu nedotčen, zejména v jeho zrušovacím výroku, týkajícím se rozsudku Krajského soudu v Brně z 20.11.2003, sp.zn. 21 Co 505/2001, zabýval se nyní dovolací soud v dalším průběhu dovolacího řízení, jen opětovným posouzením toho, zda dovolání dovolatele D. B. je přípustné a důvodné.
Z hlediska přípustnosti dovolání bylo třeba vycházet z právního názoru obsaženého ve zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR, že tu byla shledána důvodnou ústavní stížnost, pokud směřovala proti právnímu závěru dovolacího soudu o tom, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu neřešil žádnou právní otázku v rozporu s hmotným právem, ani otázku, která by dosud nebyla vyřešena o rozhodování dovolacího soudu (srov. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu). Dovolací soud tedy měl na zřeteli zpochybnění správnosti svých předchozích závěrů Ústavním soudem v tomto smyslu (v rozsudku z 22.12.2004, 28 Cdo 852/2004) a zaujal nyní závěr, že dovolání dovolatele D. B. proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 20.11.2003, sp.zn. 21 Co 505/2001, je tedy nutno považovat za přípustné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Z hlediska posouzení důvodnosti dovolání uvedeného dovolatele měl dovolací soud také na zřeteli to, co bylo uvedeno ve zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR ze 16.3.2006, III. ÚS 202/05, ohledně toho, zda rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na správném a úplném právním posouzení věci. Bylo tu poukazováno zejména na to, že „odvolací soud dospěl k závěru, že je tu sice nutno aplikovat ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, avšak z důvodu, že věc přešla na stát bez právního důvodu, když příslušný právní úkon nutno považovat za neplatný pro neurčitost (§37 občanského zákoníku), a to bez ohledu na skutečnost, zda šlo o smlouvu kupní či inominátní“, takže „se zabýval otázkou vzniku právního úkonu, na jehož základě měly být převedeny předmětné nemovitosti na stát, a to v souvislosti s předmětným restitučním titulem“ a nikoli tím, zda „v případě restitučního titulu dle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. musí dojít k nabytí vlastnictví věci státem či ne“; Ústavní soud ČR v této souvislosti vytýkal i dovolacímu soudu, že se nezabýval opačnou argumentací dovolatele, obsaženou v jeho dovolání. Bylo tedy nutno přisvědčit tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na neúplném a nesprávném právním posouzení věci, nemajícím dostatečnou oporu v provedeném dokazování (srov. §241a odst. 2 písm. b/ a odst. 2 občanského soudního řádu).
Z uvedených důvodů dovolací soud ve svém rozhodnutí, následujícím po zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR, jehož závěry je vázán, posoudil dovolání dovolatele D. B. nejen jako přípustné, ale i jako důvodné a vyhověl mu.
Již ovšem rozsudek Nejvyššího soudu z 22.12.2004, 28 Cdo 852/2004, byl rozsudkem zrušujícím v podstatné míře rozsudek odvolacího soudu (Krajského soudu v Brně z 20.11.2003, sp.zn. 21 Co 505/2001) i rozsudek soudu prvního stupně (Městského soudu v Brně z 20.8.2001, čj. 15 C 1/2001-337) a věc byla vrácena k dalšímu řízení Městskému soudu v Brně (v rozsahu dovolacím soudem v rozsudku z 22.12.2004 vymezeném). Tyto zrušující výroky rozsudku dovolacího soudu zůstaly nedotčeny nálezem Ústavního soudu ČR ze 16.3.2006, III. ÚS 202/05).
Nynějším rozsudkem dovolacího soudu dochází ke zrušení uvedených rozhodnutí soudů obou stupňů ve zbývajícím (celém rozsahu) a v tomto rozsahu přistoupí soud prvního stupně k dalšímu řízení v této právní věci. Soud prvního stupně bude v tomto dalším řízení vycházet jednak z toho, co je konstatováno pro další řízení v rozsudku Nejvyššího soudu z 22.12.2004, 28 Cdo 852/2004 (srov. zejména stranu 9, odst. 5 tohoto rozsudku). Dále bude mít soud prvního stupně na zřeteli právní závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ČR ze 16.3.2006, III. Ś 202/05 (zejména na str. 8 v odstavci třetím a na str. 9 v odstavci druhém a třetím). Z tohoto nálezu Ústavního soudu ČR vyplývá i povinnost zabývat se v tomto dalším řízení zevrubně i tím, co uváděl žalovaný D. B. ve svém dovolání ze 14.3.2004 (založeném na čl. 414-423 spisu Městského soudu v Brně sp.zn. 15 C 1/2001), v němž podle názoru Ústavního soudu ČR (srov. str. 9 odst. 1 jeho nálezu ze 16.3.2006, III. ÚS 202/05) žalovaný „obsáhle i kvalifikovaně polemizoval s právními závěry odvolacího soudu“ (obsaženými v jeho rozsudku z 20.12.2003, sp.zn. 21 Co 505/2001 Krajského soudu v Brně).
V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. srpna 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu