ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1017.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1017/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobců a) A. G. S. s. r. o., b) Ing. L. V., a c) T. S. a. s., proti žalovaným 1) K. D., státní podnik „v likvidaci“, 2) T., s. r. o., a 3) K. Z., spol. s r. o., o určení neplatnosti smlouvy a určení, že žalobci jsou oprávněnými a povinnými z práv a povinností, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 16 C 94/98, o dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. února 2006, č. j. 9 Co 551/2005-268, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 5. listopadu 2004, č. j. 16 C 94/98-228, v předmětné věci zamítl žalobu o určení, že smlouva o převodu dobývacího prostoru L., stanoveného rozhodnutím Ministerstva výstavby a stavebnictví ČR ze dne 27. 11. 1990, č. j. TZÚS/SSZ 212/90, uzavřená 16. 8. 1994 mezi K. D., s. p. se sídlem D., V. a společností T. s. r. o. se sídlem v Ch., je neplatná (výrok I.) a že žalobci jsou oprávněnými a povinnými z práv a povinností určených rozhodnutím Ministerstva výstavby a stavebnictví ČR, odbor průmyslové výroby, č. j. TZS/SSZ/212/90 ze dne 27. 12. 1990 (výrok II.). Výrokem III. rozhodl soud prvního stupně o povinnosti žalobců nahradit žalovaným náklady řízení v určené výši.
Soud měl provedeným dokazováním za zjištěno, že žalobci a), b) uzavřeli s Fondem národního majetku ČR smlouvu dne 15. ledna 1995, kterou získali nemovitý a movitý majetek a jiná práva a majetkové hodnoty sloužící k provozování státního podniku K. D. V době, kdy tuto smlouvu o privatizaci státního podniku uzavírali, neměli oprávnění ve smyslu §5a zákona č. 44/1998 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů a toto oprávnění neměli ani poté, co byla smlouva uzavřena. Žalobci se žalobou u Městského soudu v Praze domáhají vrácení plnění získaného ze smlouvy s odůvodněním, že předmětná smlouva o privatizaci je absolutně neplatná z důvodu nemožnosti plnění. Soud proto uzavřel, že pokud sami žalobci označují původně uzavřenou smlouvu o privatizaci za neplatnou, nemohou mít naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o převodu práva k dobývacímu prostoru L., včetně určení, že jsou oprávněnými a povinnými z práv a povinností určených rozhodnutím Ministerstva výstavby a stavebnictví ČR.
K odvolání žalobců a) a b) Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 28. února 2006, č. j. 9 Co 551/2005-268, rozhodl, že rozsudek okresního soudu se mění potud, že žalobci jsou povinni nahradit třetímu žalovanému náklady řízení ve výši 11.547,- Kč a jinak se rozsudek okresního soudu potvrzuje (výrok I.) Ve výrocích II. a III. rozhodl odvolací soud o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud posoudil odvolání jako nedůvodné z hlediska naléhavosti právního zájmu na určovací žalobě (ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, dále též „o. s. ř.“). Podle názoru odvolacího soudu nemohou mít žalobci naléhavý právní zájem na požadovaném určení již proto, že tu nejde o poskytnutí preventivní ochrany. Faktickým užíváním dobývacího prostoru druhým a třetím žalovaným bylo již právní postavení žalobců narušeno. Žalobci odůvodňují existenci naléhavého právního zájmu na určení jednak tím, že smlouva odporuje právním předpisům a dobrým mravům, tedy že je absolutně neplatná podle §39 občanského zákoníku a jednak tím, že jim znemožňuje výkon práva těžby. Pokud jde o absolutní neplatnost, tato působí již přímo ze zákona, právní úkon je neplatný od počátku bez ohledu na to, zda došlo k vydání soudního rozhodnutí, určujícího, že právní úkon je neplatný a otázka absolutní neplatnosti právního úkonu tak může být řešena jako otázka předběžná. Požadované určení není ani způsobilé zjednat jistotu v daném právním vztahu a vytvořit pevný právní základ pro právní vztahy účastníků tohoto sporu. Vyhovující rozhodnutí, tj. rozhodnutí určující neplatnost smlouvy, nemůže sloužit potřebám praktického života, neboť spor mezi účastníky řízení definitivně neodstraňuje. Takovým rozhodnutím se žalobě o plnění nepředejde. Jestliže by žalovaní na základě vyhovujícího rozhodnutí o určení neplatnosti dobrovolně neupustili od užívání dobývacího prostoru, byli by žalobci nuceni podat žalobu na plnění. Vyhovující rozhodnutí tak není způsobilé na současném právním postavení žalobců nic změnit. Stejný právní závěr se týká i určení, že žalobci jsou oprávněnými a povinnými z práv a povinností týkajících se předmětného dobývacího prostoru. Ani v tomto případě nemají žalobci naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť toto určení spor mezi účastníky definitivně neodstraňuje, rozhodnutím o žalobě na plnění se jím nepředejde a vyhovující rozhodnutí není způsobilé na současném právním postavení žalobců nic změnit. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle §219 o. s. ř. potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a) a b) - právně zastoupeni - včasné dovolání, s tím, že jde o rozhodnutí zásadního právního významu. Určující význam přisuzují řešení právní otázky, zda mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Podle názoru dovolatelů odvolací soud při řešení této otázky nepřihlédl ke zvláštnosti právního postavení a určení dobývacího prostoru jako právního institutu. Dobývací prostor je definován v ustanoveních §25 a §26 horního zákona, a to jakým způsobem se stanovuje a jak jsou vymezeny dobývací hranice. Právní charakter dobývacího prostoru je podle §24 horního zákona základním oprávněním organizace k dobývání výhradního ložiska. Obdobně tento zákon definuje výhradní ložisko. Nejdůležitější je oprávnění k těžbě pro těžební organizaci, kteréžto povolení vydává příslušný obvodní báňský úřad. Vlastnictví dobývacího prostoru zůstává státu. Dovolatelé mají za to, že prokázali naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o převodu, dobývacího prostoru, a od toho jsou odvislá další správní rozhodnutí. V daném případě O. b. ú. v M. vydal předchozí souhlas k převodu dobývacího prostoru, aniž respektoval blokační ustanovení §45 zákona č. 92/1991 Sb. Státní orgány použily práva privátního subjektu. Žalobci zprivatizovali celý podnik k roku 1993, avšak nejsou vlastníky pozemku v dobývacím prostoru, dobývací prostor na ně nepřešel a proto nemohou ani podat žalobu na vyklizení dobývacího prostoru. Nemohou podat ani další žaloby na plnění v podobě vydání bezdůvodného obohacení nebo náhrady škody. Dovolatelé dále namítají, že již při převodu dobývacího prostoru z prvního na druhého žalovaného neměl předmětný majetek v dispozici státní podnik (tj. první žalovaný), nýbrž Fond národního majetku ČR, resp. Ministerstvo průmyslu a stavebnictví ČR a výsledky řízení jsou proto de facto nicotné; i proto je nutno vyslovit neplatnost převodu.
Dále dovolatelé argumentují tím, že v případě podnikového spoluvlastnictví nemovitostí existuje zákonné předkupní právo a při jeho porušení jedním ze spoluvlastníků, který prodá svůj podíl bez souhlasu ostatních, se mohou původní spoluvlastníci domáhat svého práva jen žalobou na určení, že smlouva o převodu nemovitostí je neplatná, nikoli žalobou na plnění vůči nabývajícímu spoluvlastníkovi. V daném případě již také bylo porušeno právo a proto je nezbytným předpokladem vydání rozsudku o žalobě na určení neplatnosti „převodu“ smlouvy. Teprve pak může dojít k převodu na ostatní spoluvlastníky, popř. na třetí osobu, jsou-li splněny podmínky stanovené zákonem. V posuzovaném případě by tak došlo k tomu, že by dobývací prostor jednoznačně nabyl K. D., státní podnik „v likvidaci“, resp. Fond národního majetku ČR (dnes již Ministerstvo financí) a po předání dobývacího prostoru v rámci privatizace, by se stali jeho nabyvateli dovolatelé. Na závěr dovolatelé opět zdůrazňují, že dovolání je v tomto případě přípustné, neboť posouzení právní otázky existence naléhavého právního zájmu, právě vzhledem ke specifičnosti institutu dobývacího prostoru má zásadní právní význam. Dovolatelé proto navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, včetně rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání splňuje zákonem stanovené náležitosti (ustanovení §240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.), se na prvním místě musel zabývat přípustností dovolání, poněvadž podle §236 odst. 1 o. s. ř., dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V posuzovaném případě odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (přičemž jde o první rozsudek v této věci, takže nepřipadá v úvahu aplikace ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.), pročež dovolání může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písmeno c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Současně musí jít o takovou právní otázku, která má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Přípustnost dovolání řeší dovolací soud jako otázku předběžnou, aniž o tom vydává rozhodnutí.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Takto formulované omezení je, ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popř. podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem nejde.
Otázku zásadního právního významu v daném případě spatřují dovolatelé v posouzení otázky, zda mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a to se zřetelem ke zvláštnosti dobývacího prostoru jako specifického právního institutu podle horního zákona.
Ani s přihlédnutím ke specifickému právu (oprávněním) k dobývacímu prostoru, které spočívá především v právu těžby ložiska nerostů oprávněným subjektem, dovolací soud nenalézá ve spojení s posouzením naléhavého právního zájmu na požadovaném určení žádnou obecnou otázku zásadního právního významu.
U požadavku na určení neplatnosti smlouvy je - obdobně jako u jiných smluv o převodu práva čili oprávnění (nikoli vlastnictví, o které v tomto případě nejde) - předmětem určení to, zda smlouva jako právní úkon (právní skutečnost) je neplatná, tzn., že k převodu práva mezi stranami nedochází a právní účinky - převod práva (oprávnění) - nenastávají. Z argumentace dovolatelů žádnou obecnou otázku zásadního právního významu vydedukovat nelze. Skutečnost, že je dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o převodu práva, musí být vyvozena z určitého právního vztahu, v závislosti na konkrétních okolnostech případu, pro založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však musí současně mít judikatorní přesah.
Odvolací soud (a před ním soud prvního stupně) řešil otázku naléhavého právního zájmu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR uveřejněné pod číslem 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21 nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 90/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle tam formulovaných závěrů je určovací žaloba ve smyslu §80 psím. c) o. s. ř. preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec (pevný právní základ), který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení, neboť žaloba na určení by nesloužila praktickým potřebám života a vedla by pouze ke zbytečnému rozmnožování sporů.
Tato kriteria naléhavého právního zájmu platí i v daném případě a dovolací soud nevidí žádný důvod pro specifickou odchylku či výjimku z hlediska institutu dobývacího prostoru. I v tomto případě je předmětem určení existence práva (k dobývacímu prostoru), které spočívá v oprávnění disponovat určitým způsobem s dobývacím prostorem (pozemkem). Takové právo se ve své podstatě nikterak neliší od jiných práv, resp. oprávnění (např. od práva užívání, práva požívání apod.). V tomto směru dovolatelé žádnou právní otázku obecného významu nenastolují, když nikterak nevymezují, v čem má otázka naléhavého právního zájmu na určení práva k dobývacímu prostoru specifický charakter oproti jiným obdobným právům (a to s judikatorním přesahem obecné povahy). Nadto nelze přehlédnout (jak plyne i z napadeného rozhodnutí), že případné určení neplatnosti označené smlouvy není určením práv žalobců k dobývacímu prostoru.
Z hlediska požadavku na určení, že žalobci jsou oprávněnými a povinnými z práv a povinností týkajících se předmětného dobývacího prostoru, pak dovolatelé argumenty, z nichž by bylo možné usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé, neuplatňují.
V rovině obecného výkladu ustanovení §80 písm. c/ o. s. ř. ani v rovině aplikace těchto závěrů na daný případ tedy Nejvyšší soud zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé nespatřuje. Ostatní námitky dovolatelů jsou z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. irelevantní a dovolací soud se jimi proto nezabýval.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je tudíž, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto, avšak žalovaným žádné prokazatelné náklady podle obsahu spisu v řízení o dovolání nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. října 2006
JUDr. František Faldyna, CSc. , v. r.
předseda senátu