ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1055.2004.1
sp. zn. 29 Odo 1055/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce J. F., proti žalovanému A. K., družstvu, o určení neplatnosti rozhodnutí představenstva družstva o vyloučení člena z družstva, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 521/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. února 2004, č. j. 14 Cmo 330/2003 - 48 takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. dubna 2003, č. j. 13 Cm 521/2002-35, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že rozhodnutí představenstva žalovaného (družstva) ze dne 17. července 2002, o vyloučení žalobce z tohoto družstva, je neúplatné. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že podle ustanovení §231 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) je oprávněn přezkoumávat rozhodnutí členské schůze družstva (o vyloučení člena z družstva), nikoli rozhodnutí představenstva družstva (o vyloučení člena z družstva).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne ze dne 11. února 2004, č. j. 14 Cmo 330/2003 - 48, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že soudu přísluší až přezkoumání rozhodnutí členské schůze o vyloučení člena z družstva, nikoli přezkum rozhodnutí představenstva družstva o vyloučení člena z družstva.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou dány dovolací důvody dle §241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/). K tomu uvádí, že důvod, pro který soudy jeho žalobu zamítly, zakládá nedostatek soudní pravomoci, jenž řeší ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř., podle něhož mělo být v takovém případě postupováno. Dále dodává, že po vynesení rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání proti rozhodnutí představenstva žalovaného družstva o svém vyloučení, družstvo však na toto odvolání dosud nereagovalo. Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil s tím, že má být postoupena k projednání členské schůzi žalobce.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, maje rozhodnutí soudů nižších stupňů za správná. K námitce dovolatele, že dne 7. května 2003 podal odvolání k členské schůzi, žalovaný uvádí, že dne 13. května 2003 odeslal dovolateli odpověď, kterou sděluje, že jeho nárok na podání odvolání proti rozhodnutí o vyloučení zanikl marným uplynutím zákonné lhůty a tudíž žalovaný žádosti dovolatele o svolání členské schůze nevyhovuje.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ Nejvyšší soud nemá. Otázku, předkládanou mu v dovolání k řešení (kterou dovolatel argumentuje na podporu závěru o existenci obou označených dovolacích důvodů), totiž již dříve zodpověděl.
Jak plyne z rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 70/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozhodnutím představenstva o vyloučení z družstva nekončí účast člena v družstvu. Členství v družstvu končí (je-li proti rozhodnutí představenstva podáno včasné odvolání) teprve rozhodnutím členské schůze o vyloučení člena, popřípadě marným uplynutím lhůty k podání odvolání. V rozsudku ze dne 18. dubna 2000, sp. zn. 29 Cdo 2259/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2001, pod číslem 61, Nejvyšší soud též uzavřel (odkazuje i na svůj rozsudek uveřejněný pod číslem 5/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že jiným postupem než postupem uvedeným v ustanovení §231 obch. zák. soud o neplatnosti vyloučení člena z družstva rozhodovat nemůže. Pokud by totiž mohl v rámci jakéhokoli řízení řešit jako předběžnou otázku platnost rozhodnutí představenstva, popřípadě členské schůze o vyloučení člena z družstva, bylo by uvedené ustanovení zcela nadbytečné a ztrácelo by jakýkoli smysl. A konečně v usnesení ze dne 3. února 2005, sp. zn. 29 Odo 896/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2005, pod číslem 62, Nejvyšší soud vysvětlil, že žalobou podanou u soudu se nelze úspěšně domáhat určení neplatnosti rozhodnutí představenstva družstva o vyloučení člena z družstva. V posledně označeném rozhodnutí neshledal Nejvyšší soud žádného pochybení v úvaze odvolacího soudu, že žalobu o určení neplatnosti rozhodnutí představenstva družstva o vyloučení člena z družstva je nutno zamítnout (a nikoli řízení o ní zastavit postupem podle §104 odst. 1 o. s. ř., jak tvrdí dovolatel).
Zbývá doplnit, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nelze založit prostřednictvím dovolatelem tvrzeného dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Jak totiž Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06).
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Nejvyšší soud rovněž dodává, že argument, podle kterého bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů, ve skutečnosti nevystihuje žádný z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Po obsahové stránce je jím uplatněna tzv. zmatečnostní vada řízení dle §229 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. K takovým vadám však dovolací soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Způsobilým dovolacím důvodem (z nějž by bylo možné usuzovat, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) taková námitka není, když k posouzení její důvodnosti slouží od 1. ledna 2001 žaloba pro zmatečnost (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tyto závěry s sebou nesou konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn tím, že dovolateli právo na jejich náhradu nevzniklo (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.) a u žalovaného žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. srpna 2006
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu