ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1063.2004.1
sp. zn. 29 Odo 1063/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela rozhodl v právní věci žalobce S. d. J. K., družstva, proti žalované JUDr. M. U., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně H. CH. a. s., o vyloučení nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 18 Cm 65/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. března 2004, č. j. 15 Cmo 201/2003-106, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. března 2004, č. j. 15 Cmo 201/2003 106, se s výjimkou druhého výroku zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 30. května 2003, č. j. 18 Cm 65/2000-87, ve znění opravného usnesení ze dne 26. června 2003, č. j. 18 Cm 65/2000-89, rozhodl, že žalovaná (správkyně konkursní podstaty úpadkyně H. CH. a. s.) je povinna vyloučit z konkursní podstaty úpadkyně objekt občanské vybavenosti stojící na parcelách číslo 5717 a 5718, v katastrálním území Ch. I. (bod I. výroku); v rozsahu, v němž se žalobce (S. d. J. K.) domáhal po žalované vyloučení podílu ve výši 11,35% z nemovitostí, které jsou v projektové dokumentaci označeny jako Z 1, žalobu zamítl (bod II. výroku). Vyhovující výrok rozsudku odůvodnil soud prvního stupně tím, že žalobce se důvodně domáhal vyloučení nemovitostí na pozemkové parcele č. 5717 a 5718, neboť na něj bylo hospodářskou smlouvou převedeno vlastnictví k tomuto majetku.
K odvolání žalované, jež směřovalo proti vyhovujícímu výroku rozsudku ve věci samé, Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. března 2004, č. j. 15 Cmo 201/2003-106, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku ve věci samé tak, že ze soupisu konkursní podstaty úpadkyně se vylučuje objekt občanské vybavenosti stojící na parcele číslo 5717, zapsaný v katastru nemovitostí na listu vlastnictví 2297 pro katastrální území Ch. I., vedeném u Katastrálního úřadu v Ch. Návrh na vyloučení objektu občanské vybavenosti stojícího na parcele číslo 5718 v katastrálním území Ch. I. zamítl (první výrok). Dále konstatoval, že v bodě II. výroku zůstává rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (druhý výrok). Částečné zamítnutí žaloby odůvodnil odvolací soud tím, že není možné vyloučit ze soupisu majetku konkursní podstaty věc, která v něm není zapsána. Objekt občanské vybavenosti stojící na parcele číslo 5718 přitom do konkursní podstaty zapsán nebyl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jež podle svého obsahu směřuje proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zčásti (co do požadavku na vyloučení objektu občanské vybavenosti stojícího na parcele č. 5718 v katastrálním území Ch. I) zamítl. Přípustnost dovolání opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o. s. ř., jejichž prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3).
Naplnění dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř. spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud založil zamítavý výrok na zjištění, že správkyně konkursní podstaty zapsala do konkursní podstaty objekt občanské vybavenosti stojící na parcele číslo 5717 a nikoli objekt občanské vybavenosti stojící na parcele číslo 5718. Z dokladů tvořících obsah spisu přiloženého soudem prvního stupně totiž vyplývá, že správkyně konkursní podstaty zapsala do konkursní podstaty dům 4258-62, stojící na parcelách 5714, 5715, 5716, 5718 a 5721, jehož součástí je i část objektu občanské vybavenosti, která je ve vlastnictví žalobce, a to ta, která stojí na parcele 5718. Naopak ze soupisu konkursní podstaty vyplynulo, že je zapsána i parcela č. 5717 v katastrálním území Ch. I, na níž stojí druhá část objektu občanské vybavenosti náležející do vlastnictví dovolatele. Objekt občanské vybavenosti patřící dovolateli se tedy nachází na dvou parcelách (číslo 5717 a 5718) a nelze jej funkčně rozdělit, když tvoří jeden celek (prodejnu. včetně jejího zázemí). Na základě takto nesprávně vyhodnocených podkladů k rozhodnutí tak odvolací soud dospěl i k nesprávnému právnímu závěru, na jehož základě žalobu zčásti zamítl. Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření souhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem, uvádějíc, že odpovídá údajům obsaženým v katastru nemovitostí (výpisům z listů vlastnictví), přičemž vlastnické právo dovolatele ke stavbě na parcele číslo 5717 plyne z hospodářské smlouvy ze dne 14. prosince 1973 a 19. prosince 1973, kterou se převáděla stavba č. p. 4261 na parcele číslo 5717, nikoliv na parcele číslo 5718. Tento stav - pokračuje žalovaná - odpovídá nynější situaci, jelikož na pozemku parcelní číslo 5718 je postaven obytný dům, č. p. 4261, o němž je mezi účastníky nesporné, že i s přilehlými obytnými domy vedenými pod č. p. 4258-4262 patří úpadci. Část objektu užívaného dovolatelem, kterou dovolatel označuje jako objekt občanské vybavenosti na parcele číslo 5718, nesepsala žalovaná do konkursní podstaty, jelikož nejde o samostatnou stavbu, nýbrž o nebytové prostory vybudované v přízemí obytného domu č. p. 4261 a tvořící tak součást věci, která není samostatnou věcí v právním smyslu. Proto žalovaná požaduje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně bezdůvodné nebo aby je zamítl.
Se zřetelem k bodu 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a je i důvodné, byť nikoli z příčin v něm uvedených.
U přípustného dovolání přihlíží Nejvyšší soud z úřední povinnosti i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Právě takovou vadou je řízení v uvedené věci postiženo.
Dovolatel se totiž žalobou domáhal toho, aby z konkursní podstaty úpadkyně byla vyloučena jediná věc, a to „objekt občanské vybavenosti“, který má podle žalobních tvrzení sestávat jednak z přízemního objektu nacházejícího se na parcele číslo 5717 (provozovna, prodejna), jednak ze skladových a manipulačních prostor umístěných v přízemí domu č. p. 4261, stojícího na parcele č. 5718 (srov. č. l. 1). To, že se žaloba týká (ze žalobcova pohledu) jediného objektu, potvrdil žalobce do protokolu u jednání konaného před soudem prvního stupně 16. ledna 2002 (srov. č. l. 39 p. v.). Tamtéž (č. l. 40) soud prvního stupně uvedl, že mezi účastníky zůstává sporným umístění stavby (míněn právě objekt občanské vybavenosti), jelikož žalobce tvrdí, že stavba je umístěna na parcelách číslo 5717 a 5718, kdežto žalovaná uvádí, že stavba je umístěna jen na parcele číslo 5717. Soud prvního stupně pak v důvodech svého rozhodnutí výslovně uvedl, že „žalobou bylo požadováno vyloučení nemovitosti na pozemkové parcele číslo 5717 (která je ve vlastnictví jiného vlastníka na Listu vlastnictví číslo 2297) a přízemí domu č. p. 4261 na pozemkové parcele číslo 5718, zapsané Katastrálním úřadem v Ch. na listu vlastnictví číslo 28, pro katastrální území Ch. i, obec a okres Ch.“. V návrhu rozsudečného výroku (tzv. žalobního petitu) přitom žalobce věc, jejíhož vyloučení se domáhá, specifikoval tak, že jde o „objekt občanské vybavenosti stojící na parcele číslo 5717 a 5718 v katastrálním území Ch. I.“ (srov. č. l. 1 p. v.). Odvolací soud pak žalobě „vyhověl“ co do vyloučení „objektu občanské vybavenosti stojícího na parcele číslo 5717“ a naopak ji „zamítl“ co do požadavku na vyloučení „objektu občanské vybavenosti stojícího na parcele číslo 5718“.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud si při vydání napadeného rozhodnutí dostatečně zřetelně nepoložil otázku, co je vlastně předmětem sporu a o čem má v rámci odvolacího přezkumu rozhodnout.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, podle kterého požadavek ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř., aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, neznamená, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Označí-li žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu, soud nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2003, pod číslem 152 nebo i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 525/2003, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2006, pod číslem 72).
Tyto závěry musely být odvolacímu soudu známy již proto, že se jimi (na rozdíl od soudu prvního stupně) řídil při formulaci vyhovujícího výroku rozsudku. Žalobní petit, jímž se žalobce domáhal toho, aby žalovaná „byla povinna vyloučit“ označenou věc ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně (srov. opět č. l. 1 p. v.), převzatý i soudem prvního stupně, totiž neodpovídal charakteru vylučovací žaloby, jež je žalobou určovací (v souladu s tím je žalobní žádost o vydání rozhodnutí, jímž se označená věc, právo nebo jiná majetková hodnota, „vylučuje“ ze soupisu majetku konkursní podstaty označeného úpadce) - srov. k tomu shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 182/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2004, pod číslem 179. Odvolací soud tedy podobu vyhovujícího výroku správně formuloval tak, že věc „se vylučuje“ a nikoli tak, že správkyně konkursní podstaty „je povinna věc vyloučit“.
V intencích uvedeného rovněž platí, že jde-li pouze o vyloučení stavby, má být stavba v rozsudku identifikována též označením pozemku, na kterém se nachází. U vědomí, že takový pozemek není předmětem sporu, však soud není vázán tím, že žalobce případně pozemek označil v „žalobním petitu“ nedostatečně nebo že tamtéž nesprávně uvedl, že stavba leží i na jiném (dalším) pozemku. Podstatné je, zda zjištěný skutkový stav věci dovoluje soudu identifikovat stavbu v době vydání rozhodnutí prostřednictvím pozemku, na kterém se skutečně nalézá; je-li tomu tak, pak soudu nic nebrání v tom, aby stavbu ve výroku rozhodnutí identifikoval prostřednictvím správného (jeho zjištěním odpovídajícího) údaje o pozemku, na kterém stavba stojí.
Obdobně platí řečené i pro soupis majetku konkursní podstaty. Ani odvolací soud neměl pochybnosti o tom, že „objekt občanské vybavenosti“ v konkursní podstatě úpadkyně sepsán je; z hlediska jeho identifikace se spor se vedl toliko o to, zda stojí jen na parcele číslo 5717 nebo i na parcele číslo 5718 (zda stavba stojící na parcele číslo 5718 je součástí tohoto objektu či nikoli). Způsob, jakým odvolací soud formuloval první výrok svého rozsudku, pak vytváří dojem, jako by předmětem sporu byly dva objekty občanské vybavenosti (jeden stojící na parcele číslo 5717 a sepsaný v konkursní podstatě úpadkyně a druhý stojící na parcele číslo 5718, jenž v konkursní podstatě sepsán není a proto z ní nemůže být vyloučen). Tím ovšem odvolací soud nepřípustně vybočil z předmětu sporu ustaveného žalobou o vyloučení jednoho (jediného) objektu občanské vybavenosti.
Jinak řečeno, kdyby nebylo sporu o tom, co se v daném případě rozumí „objektem občanské vybavenosti“ (jaká stavba je tímto výrazem označena), pak by zjištění odvolacího soudu, že taková stavba nestojí na parcelách číslo 5717 a 5718, nýbrž jen na parcele číslo 5717, nezakládalo důvod k částečnému zamítnutí žaloby, nýbrž jen k upřesnění formulace vyhovujícího výroku rozsudku.
Odvolací soud pominul i to, že podle obsahu spisu žalobce od zahájení řízení přisuzoval výrazu „objekt občanské vybavenosti“ z obsahového hlediska jiný (širší) význam, než jaký má toto označení na výpisu z listu vlastnictví číslo 2297 (jehož se dovolává žalovaná). Spor o příslušnost věci ke konkursní podstatě může tedy být účinně vyřešen (otázka mezi účastníky sporná rozhodnuta) jen za předpokladu, že věc (stavba), o jejíž vyloučení jde, bude ve výroku soudního rozhodnutí z obsahového hlediska dále identifikována (tak, aby nebylo pochyb o tom, zda výrokem o vyloučení „objektu občanské vybavenosti“ se rozumí vedle vyloučení přízemního objektu provozovny, prodejny nacházejícího se na parcele číslo 5717, i vyloučení skladových a manipulačních prostor umístěných v přízemí domu č. p. 4261, stojícího na parcele číslo 5718). Nutným předpokladem přijetí odpovídajícího rozhodnutí je tu vyřešení otázky, součástí které stavby takto označené „prostory“ jsou.
Odvolací soud tím, že prvním výrokem svého rozhodnutí založil stav, jako by rozhodoval (pokaždé s jiným výsledkem) o dvou objektech občanské vybavenosti (ačkoli předmětem sporu byl z pohledu tvrzeného skutku objekt jediný) a tím, že si neujasnil (ve vazbě na žalobní tvrzení) obsahovou náplň přisuzovanou žalobcem výrazu „objekt občanské vybavenosti“, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.). Je-li předmětem sporu jediný objet občanské vybavenosti (jako jedna věc v právním smyslu), nemůže výrok, jímž se žaloba ohledně stejné stavby (toliko s jiným údajem o umístění stavby na pozemku) zamítá a současně se jí vyhovuje (srov. první výrok napadeného rozsudku), obstát jako celek. Proto Nejvyšší soud přistoupil v souladu s ustanovením §242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř. ke zrušení prvního výroku napadeného rozsudku jako celku a jako závislé odklidil i výroky o nákladech řízení. Jediný výrok, který ponechal stranou, je druhý výrok napadeného rozsudku. Ten totiž nemá povahu rozhodnutí o věci, ale nadbytečně vyjadřuje skutečnost, že se odvolací soud výrokem II. rozsudku soudu prvního stupně nezabýval (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 59/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V návaznosti na výše formulované závěry bude na odvolacím soudu, aby si se žalovanou jako odvolatelkou vyjasnil též podstatu (smysl) podaného odvolání. Odvolací návrh žalované ve věci samé na č. l. 96 (aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že je povinna vyloučit z konkursní podstaty úpadkyně objekt občanské vybavenosti stojící na parcele číslo 5717) totiž ve světle výše řečeného vyznívá jako žádost, aby žalobě bylo vyhověno.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2006
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.
předseda senátu