ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1164.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1164/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce M. H., proti žalovanému Ing. L. H., jako správci konkursní podstaty úpadce M. D., o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 45 Cm 52/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. dubna 2005, č.j. 4 Cmo 30/2004 163, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 1.933,75 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 19. srpna 2003, č.j. 45 Cm 52/2001-131, jímž Krajský soud v Hradci Králové zamítl žalobu na vyloučení „trvalých lesních porostů - porostů dřevěné hmoty“ (dále jen „trvalé porosty“) nacházejících se „na lesních pozemcích určených k funkci plnění lesa“ specifikovaných ve výroku rozhodnutí (dále jen „lesní pozemky“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce M. D. (dále jen „úpadce“), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí zejména uvedl, že žaloba nebyla podána ve lhůtě určené podle ustanovení §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZKV“). K podání vylučovací žaloby ohledně lesních pozemků byl žalobce vyzván usnesením konkursního soudu ze dne 19. července 2001, č.j. 48 K 1005/2000-428, přičemž žalobu v určené třicetidenní lhůtě nepodal. Další výzvu, realizovanou usnesením téhož soudu ze dne 14. listopadu 2001, č.j. K 1005/2000-5666, k podání žaloby na vyloučení trvalých porostů ze soupisu konkursní podstaty posoudil odvolací soud jako „chybnou a nadbytečnou“. Přitom, odkazuje na ustanovení §120 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), zdůraznil, že součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož jsou trvalé lesní porosty součástí věci (pozemku) a „nemůžou být samostatným předmětem právních vztahů“.
Pouze „pro doplnění“ uvedl, že i kdyby žalobce podal žalobu včas, nebylo by možno jí vyhovět, když „ustanovení zástavní smlouvy, jímž měly být ze zástavy vyňaty trvalé porosty, je pro rozpor se zákonem (§120 obč. zák. ve spojení s §39 a §41 obč. zák.) neplatné“. Dalším důvodem, pro který žaloba nemohla být úspěšná - pokračoval odvolací soud - je, že „trvalé porosty nejsou samostatnou věcí a proto nebylo možno se právem domáhat jejich samostatného vynětí z konkursní podstaty úpadce“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolatel především namítá, že na výzvu konkursního soudu ze dne 19. července 2001 nereagoval, jelikož si byl vědom existence zástavního práva váznoucího na lesních pozemcích, avšak bez trvalých porostů; přitom výzva „údaj“ o podání žaloby o vyloučení lesních pozemků spolu s trvalými porosty neobsahovala. V situaci, kdy vznikla pochybnost, zda jsou - vzhledem k obsahu zástavní smlouvy a ke způsobu provedení soupisu - trvalé porosty na lesních pozemcích sepsány do konkursní podstaty oprávněně, byl usnesením ze dne 14. listopadu 2001 vyzván k podání žaloby proti žalovanému o vyloučení trvalých porostů nacházejících se na lesních pozemcích z konkursní podstaty úpadce, přičemž vylučovací žalobu podal v určené lhůtě.
Dále dovolatel s odkazem na obsah zástavní smlouvy zdůrazňuje, že trvalé porosty na lesních pozemcích, nelze „pro účely stanovení předmětu zástavního práva“ posuzovat jako součást věci hlavní (lesních pozemků) ve smyslu ustanovení §120 obč. zák. Oddělením trvalých porostů od „zastavených“ lesních pozemků se totiž zástava neznehodnocuje, neboť „při uzavření zástavní smlouvy bylo od samého počátku vůlí obou smluvních stran, že zástavou jsou výslovně pozemky bez trvalých porostů“. Potud poukazuje na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2369/99 (jde o rozhodnutí uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2002, pod číslem 22).
Konečně dovolatel uzavírá, že pokud by shora uvedený právní názor neobstál, „potom to, jak je zástava v zástavní smlouvě vymezena, by činilo zástavní smlouvu absolutně neplatnou“ podle ustanovení §37 a §39 obč. zák., neboť určení „předmětu zástavního práva by muselo být posuzováno jako nesrozumitelné, neurčité, plnění podle smlouvy by bylo nemožné a zástava vymezena v rozporu se zákonem“.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil.
Žalovaný považuje závěry, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, za správné a navrhuje, aby dovolání žalobce bylo pro absenci zásadního právního významu odmítnuto.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr (od kterého nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci), podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Dovolacími námitkami zpochybněný právní závěr odvolacího soudu, podle kterého jsou trvalé porosty (lesní porosty) součástí pozemků, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 1995, Cpjn 36/95, uveřejněné pod číslem 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a nověji rozhodnutí uveřejněná pod čísly 87/2005 a 71/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přičemž - podle přesvědčení dovolacího soudu - neodporuje ani závěrům přijatým v dovolatelem odkazovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2369/99.
Rozhodnutí odvolacího soudu tak co do řešení otázky, zda trvalé porosty jsou součástí pozemku, nemá po právní stránce zásadní význam. Přitom v tomto směru přijatý právní názor je rozhodující i pro následný závěr odvolacího soudu o nedodržení lhůty k podání vylučovací žaloby podle ustanovení §19 odst. 2 ZKV a o nemožnosti domáhat se vyloučení součásti věci ze soupisu majetku konkursní podstaty. Zásadně právně významným rozhodnutí odvolacího soudu nečiní ani výhrada dovolatele o neplatnosti zástavní smlouvy, která je - vzhledem k důvodům, pro které byla shledána žaloba neopodstatněnou - bez právního významu.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl [§243 odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalobci tak vznikla povinnost hradit žalovanému jeho náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovanému sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 1.550,- Kč podle ustanovení §8 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální náhrady 75, Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a včetně daně z přidané hodnoty ve výši 308,75 Kč celkem činí 1.933,75 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 28. června 2006
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu