ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1210.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1210/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela rozhodl ve věci konkursu dlužnice C. a. s., o návrhu věřitelky M. č. P. 13, na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 93 K 61/2000, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. dubna 2006, č. j. 1 Ko 114/2006-258, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. dubna 2002, č. j. 93 K 61/2000-96, prohlásil k návrhu věřitelky M. č. P. 13 konkurs na majetek dlužnice C. a. s. uzavíraje, že navrhující věřitelka doložila vůči dlužnici existenci své splatné pohledávky z titulu nedoplatku kupní ceny z kupní smlouvy ze dne 14. října 1994 (ve znění dodatků). Obranu dlužnice, že tato pohledávka zanikla započtením pro pohledávky na ušlém zisku z nájemní smlouvy ze dne 23. září 1994, ve znění dodatků (dále též jen „nájemní smlouva“), kterou dlužnice na rozdíl od navrhující věřitelky nepokládala za ukončenou, důvodnou neshledal. Měl totiž za to, že dohoda o ukončení nájmu z 29. května 2000 (dále též jen „dohoda o ukončení nájmu“) je platná, takže nájemní vztah (který by dlužnici /jako nájemkyni/ opravňoval inkasovat nasmlouvané částky od jejích podnájemců) netrvá. Existenci pohledávky způsobilé k započtení nedovodil soud prvního stupně ani v souvislosti s ukončením nájemního vztahu (mělo jít o částku cca 50.000.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že dlužnice za trvání nájemního vztahu pronajatou nemovitost navrhující věřitelce zhodnotila). Dále soud dovodil, že dlužnice má více věřitelů (vedle navrhující věřitelky též F. ú. pro P. 5 a Č. T., a. s.), kterým není po delší dobu schopna plnit své splatné závazky (§1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání - dále též jen „ZKV“).
K odvolání dlužnice Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. dubna 2006, č. j. 1 Ko 114/2006-258, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že dlužnice je v úpadku formou platební neschopnosti, když dlouhodobě neplní své splatné závazky vůči více věřitelům, jimiž jsou navrhující věřitelka (která má pohledávku z titulu nedoplatku kupní ceny dle smlouvy ze dne 14. října 1994, ve znění dodatků), Č. T., a. s. (s pohledávkou z titulu nedoplatku na telefonních poplatcích za období od února 2000 do dubna 2001 za užívání šesti telefonních stanic), P., v. o. s. (s pohledávkou z titulu nedoplatku za provoz, obsluhu a údržbu předávací stanice tepla a strojoven vzduchotechniky za leden až duben 2000) a F. ú. pro P. 5 (s pohledávkou z titulu daňového nedoplatku splatného před 18. zářím 2000). Zdůraznil, že při absenci námitek proti pohledávkám ostatních věřitelů a údajů o schopnosti dlužnice své splatné závazky uhradit byla pro posouzení odvolání klíčová opodstatněnost námitky, že navrhující věřitelka vůči dlužnici žádnou splatnou pohledávku neměla a nemá, popřípadě, že taková pohledávka zanikla započtením vzájemných pohledávek dlužnice a že platební neschopnost dlužnici přivodila navrhující věřitelka neplatným ukončením nájemního vztahu. K pohledávce navrhující věřitelky dále uvedl, že buď je dlužnice v prodlení s úhradou kupní ceny podle dodatku ke kupní smlouvě ze 4. července 1997 (v případě, že následně uzavřená „Dohoda o úhradě nedoplatku kupní ceny za movitý majetek“ ze dne 1. března 2000 je neplatná, jak tvrdí dlužnice) nebo je splatný dluh uznán podle obsahu „Dohody“ z 1. března 2000 (která rovněž nebyla splněna). Zjištění, že pohledávky navrhující věřitelky i pohledávky ostatních věřitelů vyšlé najevo v přípravné fázi konkursního řízení se staly splatnými již v roce 1999 nebo na počátku roku 2000, podle odvolacího soudu nasvědčuje tomu, že situace, kdy dlužnice nebyla schopna hradit včas a v plné výši všechny své splatné závazky, nastala ještě před ukončením nájemního vztahu.
K dlužnicí tvrzenému zániku pohledávky navrhující věřitelky započtením odvolací soud uzavřel, že dopisem z 5. ledna 2001 vyzvala dlužnice navrhující věřitelku k úhradě částky 19,541.662,- Kč coby škody ve formě ušlého zisku, kterou navrhující věřitelka způsobila dlužnici tím, že jí bez právního důvodu znemožňovala užívání nemovitostí areálu polikliniky N. B. Současně dlužnice tuto pohledávku uplatnila k započtení proti pohledávce navrhující věřitelky z kupní smlouvy ze 14. října 1994. V dopisu z 19. března 2001 dlužnice uvedla, co bylo obsahem jejího podání z 5. ledna 2001 a dále vyzvala navrhující věřitelku k zaplacení částky 50 miliónů Kč odpovídající prozatím zjištěné výši jejích investic do nemovitostí navrhující věřitelky. Tuto pohledávku současně započetla proti pohledávce navrhující věřitelky z kupní smlouvy ze 14. října 1994. Odvolací soud dále poznamenal, že dlužnice postupovala obdobně i 4. března 2002, kdy dopisem vyzvala navrhující věřitelku k zaplacení částky 20.336.000,- Kč jako bezdůvodného obohacení, jež získala na úkor dlužnice v roce 2001 pronájmem nebytových prostor areálu polikliniky N. B.; tuto pohledávku současně započetla proti pohledávce navrhující věřitelky z kupní smlouvy ze 14. října 1994.
Na tomto základě odvolací soud zdůraznil, že podmínky, za nichž lze započíst vzájemné pohledávky věřitele a dlužníka vymezují ustanovení §580 a §581 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), přičemž měl obranu dlužnice za nedůvodnou již proto, že se vůči splatné pohledávce navrhující věřitelky pokusila započíst pohledávky, které dosud splatné nebyly. Cituje ustanovení §563 obč. zák. uvedl, že i kdyby dlužnice měla pohledávku tvrzenou v podání z 5. ledna 2001, stala by se tato pohledávka splatnou až marným uplynutím dne následujícího po doručení tohoto podání (výzvy). Totéž platí i pro pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 50 miliónů Kč (uplatněnou dopisem z 19. března 2001) a 20.336.000,- Kč (uplatněnou dopisem ze 4. března 2002). Pro úplnost pak odvolací soud dodal, že vznik dvou posledně označených pohledávek dlužnice nedoložila. K tvrzené pohledávce ve výši 50 miliónů Kč doplnil, že v mezidobí bylo rozsudkem Městského soudu v Praze (jako soudu odvolacího) ze dne 13. června 2002, č. j. 64 Co 47/2002-226 a č. j. 64 Co 48/2002-226, postaveno najisto, že nájemní vztah založený mezi navrhující věřitelkou (jako pronajímatelkou) a dlužnicí (jako nájemkyní) výše označenou nájemní smlouvou, neskončil dohodou o ukončení nájmu. Dlužnice proto nemůže mít vůči navrhující věřitelce pohledávku odpovídající jejím investicím do pronajatých nemovitostí, neboť strany jsou nadále vázány obsahem nájemní smlouvy, včetně ujednání podle kterého dlužnice nemá nárok na úhradu investic.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (ve spojení s ustanovením §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno b/).
Konkrétně dovolatelka poukazuje na to, že odvolací soud nerespektoval pokyny obsažené v usnesení ze dne 3. ledna 2006, č. j. 29 Odo 204/2003-189 (nyní jde o č. l. 238), jímž Nejvyšší soud zrušil předchozí (rovněž potvrzující) usnesení odvolacího soudu (ze dne 11. listopadu 2002, č. j. 1 Ko 247/2002-156), totiž aby:
1) při nařízeném odvolacím jednání projednal její námitku započtení s přihlédnutím k obraně, že započtení znovu provedla 4. března 2002 a v této souvislosti, aby zvážil potřebu dalšího poučení podle §118a o. s. ř., a
2) vysvětlil, zda a proč je (má být) námitka započtení poměřována ustanoveními občanského zákoníku a nikoli ustanoveními obchodního zákoníku.
Dovolatelka dále má za to, že je-li v ustanovení §581 odst. 2 obč. zák. stanoveno, že „proti splatné pohledávce nelze započíst pohledávku, která ještě není splatná“, neplyne odtud, že by projev vůle směřující k započtení nemohl být učiněn před splatností pohledávky; znamená to jen, že účinky takového projevu nastanou až se splatností pohledávky. Odvolací soud se pak podle přesvědčení dovolatelky nevypořádal s otázkou, zda pohledávka z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení uplatněná k započtení přípisem ze dne 4. března 2002 ve výši 20.336.000,- Kč v sobě částečně nezahrnovala pohledávku, k jejímuž zaplacení byla navrhující věřitelka písemně vyzvána 5. ledna 2001. Dovolatelce nadto nebylo ani v dalším řízení před odvolacím soudem umožněno doplnění skutkových tvrzení a předložení dalších, z dosavadního právního pohledu na věc relevantních důkazů. Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Navrhující věřitelka ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, uvádějíc, že žádný z dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů není dán. S námitkou dovolatelky, že původně neúčinný kompenzační projev se účinně projeví až okamžikem splatnosti pohledávky, se Nejvyšší soud vypořádal již ve shora označeném usnesení a tvrzené dovolatelčiny nároky podle navrhující věřitelky ani neexistují. K doložení svých skutkových tvrzení pak dovolatelka odvolacímu soudu žádný další důkaz nenabídla, ač k tomu byla vyzvána; není proto pravdou, že dovolatelka neměla možnost svá tvrzení doplnit a další důkazy předložit.
Se zřetelem k bodu 3., článku II., části první zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé (jímž je i usnesení potvrzující usnesení soudu prvního stupně o prohlášení konkursu) může být v konkursní věci přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.) O případ uvedený pod písmenem b/ nejde (z důvodů obsažených již ve výše označeném zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2006) a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Argumenty dovolatelky snášenými na podporu závěru o existenci dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., se tudíž Nejvyšší soud při úvaze, zda dovolání je (může být) přípustné pro zásadní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé po stránce právní, dále nezabýval. To platí především o námitce, že odvolací soud neumožnil dovolatelce doplnit skutková tvrzení a nabídnout důkazy k jejich prokázání, jakož i o námitce, že se dovolatelce nedostalo v odvolacím řízení poučení podle §118a o. s. ř. Pro případ možného obsahového podřazení těchto argumentů důvodu zmatečnosti dle §229 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud připomíná, že k vyjmenovaným zmatečnostním vadám přihlíží jen u přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.) a že tzv. zmatečnosti nejsou způsobilým dovolacím důvodem z nějž by bylo možné usuzovat, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nadto nelze přehlédnout, že dovolatelčinu procesní argumentaci vyvrací obsah spisu. Podle něj bylo zrušující usnesení Nejvyššího soudu doručeno jejímu zástupci s procesní plnou mocí 20. února 2006 a jednání před odvolacím soudem se uskutečnilo 6. dubna 2006. V době od doručení usnesení dovolacího soudu do skončení uvedeného odvolacího jednání dovolatelce nic nebránilo svá skutková tvrzení a důkazní návrhy písemně či ústně do protokolu doplnit, což prostřednictvím svého zástupce při odvolacím jednání také učinila.
V rovině právního posouzení věci, představované úvahou dovolatelky na téma účinků kompenzačního projevu, Nejvyšší soud neshledává dovolání přípustným proto, že jednoznačný (od názoru dovolatelky odlišný) závěr v tomto ohledu formuloval ve svém předchozím zrušovacím usnesení; tam uzavřel, že nedovoluje-li zákon započtení pohledávky, která ještě není splatná, pak kompenzační projev učiněný věřitelem s takovou pohledávkou nenabývá žádných účinků ani v okamžiku, kdy se pohledávka stane splatnou.
V řešení otázky, zda pohledávka uplatněná k započtení podáním ze 4. března 2002 se překrývá s pohledávkou uplatněnou dovolatelkou podáním z 5. ledna 2001, postrádá napadené rozhodnutí potřebný judikatorní přesah (odpověď na ni tkví v konkrétní skutkové rovině případu), přičemž argument, že se odvolací soud touto otázkou nezabýval vůbec, odporuje obsahu napadeného rozhodnutí (z nějž plyne, že odvolací soud měl oba nároky za odlišné). To je ostatně dáno již časovým vymezením nároku uplatněného podáním ze 4. března 2002 (příjmy z nájmu za rok 2001). Podáním z 5. ledna 2001 by totiž jako nárok za rok 2001 mohla být byť i jen teoreticky uplatněna toliko částka odpovídající pěti dnům roku 2001.
Důvod založit přípustnost dovolání neměl Nejvyšší soud ani pro posouzení námitky, že odvolací soud nevysvětlil, zda a proč je (má být) námitka započtení poměřována ustanoveními občanského zákoníku a nikoli ustanoveními obchodního zákoníku. Je skutečností, že takový pokyn byl odvolacímu soudu dán v předchozím zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu a že uvedené vysvětlení v napadeném rozhodnutí chybí. Důvod na takovou námitku reagovat by ovšem byl dán, jen kdyby dovolatelka v podaném dovolání tvrdila, že její vztahy s navrhující věřitelkou jsou obchodními závazkovými vztahy, což nečiní. Z toho, že dovolatelka předkládá Nejvyššímu soudu k řešení svou verzi výkladu ustanovení §581 odst. 2 obč. zák. naopak plyne, že v podřazení těchto věcí režimu občanského zákoníku je s odvolacím soudem zajedno.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. září 2006
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.
předseda senátu