ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1255.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1255/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně A. P., a. s. v likvidaci, proti žalovaným 1) B. H. zastoupenému advokátem, 2) M. M. a 3) JUDr. R. M., o zaplacení 1,307.557,40 Kč s příslušenstvím ze směnky, vedené u Městského soudu v P. pod sp. zn. 50 Cm 283/2002, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 11. dubna 2005, č. j. 12 Cmo 408/2004 - 144, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v P. rozsudkem ze dne 11. dubna 2005, č. j. 12 Cmo 408/2004 - 144, potvrdil rozsudek ze dne 30. března 2004, č. j. 50 Cm 283/2002 - 98, jímž Městský soud v P. ponechal ve vztahu k prvnímu žalovanému v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 20. září 2001, č. j. Sm 447/2001 – 14, žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
K procesní námitce prvního žalovaného, že byl poškozen na svých právech tím, že se v důsledku podle jeho tvrzení nesprávné informace soudu prvního stupně nemohl zúčastnit jednání dne 30. března 2004, odvolací soud uzavřel, že sice šlo o vadu řízení, avšak toho dne nebylo ve věci samé jednáno (nebyla vznášena tvrzení a prováděny důkazy), nýbrž byl pouze vyhlášen rozsudek, tudíž tato vada řízení nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud dále – cituje ustanovení čl. I. §10 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) – uvedl, že nebyla-li směnka, která byla při vydání neúplná, vyplněna tak, jak bylo ujednáno, nemůže se namítat majiteli směnky, že tato ujednání nebyla dodržena, ledaže majitel nabyl směnky ve zlé víře, anebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí. Ujednání o vyplnění blankosměnky bylo obsaženo v „Dohodě o způsobu vyplnění biancosměnky“ ze dne 23. října 1995, přičemž v této dohodě byla zahrnuta též tzv. směnečná dohoda, ve které byl stanoven účel vystavení a podepsání směnky, kterým bylo zajištění závazků úvěrového dlužníka společnosti B., spol. s r. o. ze smlouvy o úvěru č. 237/95-704 ze dne 23. října 1995. Tím, že první žalovaný podepsal v pozici rukojmího blankosměnku, přijal za vlastní též obsah vyplňovací dohody ze dne 23. října 1995, neboť byl srozuměn s tím, že blankosměnka bude dle dohodnutých podmínek doplněna. Tato okolnost je umocněna tím – pokračoval dále odvolací soud – že první žalovaný podepisoval směnku též jménem výstavce směnky, společnosti B., spol. s r. o., ve které byl jednatelem. Totéž platí i pro remitenta směnky – pokud remitent předložil blankosměnku k avalování prvnímu žalovanému, pak musel být srozuměn s tím, že za předpokladu, že neuzavřel jinou vyplňovací dohodu s rukojmím, platí tatáž vyplňovací dohoda i pro rukojmího.
Námitku prvního žalovaného, že probíhají jednání mezi žalobkyní, výstavcem směnky společností B., spol. s r. o. a společností A. s. r. o., která měla vést k uzavření smlouvy o převzetí dluhu společností A. s. r. o., avšak v rozporu s původními ujednáními byla uzavřena pouze smlouva o přistoupení této společnosti k závazku B., spol. s r. o., označil odvolací soud za právně irelevantní a tudíž nedůvodnou.
Tvrzení, že žalobkyni byl dluh splacen nejméně ve výši jedné poloviny, první žalovaný nijak neprokázal.
K námitce, že v jednání žalobkyně lze spatřovat naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, neboť žalobkyně uvedla výstavce směnky i rukojmí v omyl a ponechala si blankosměnku jako zajištění, odvolací soud dodal, že nelze shledat žádné znaky protiprávnosti v postupu žalobkyně, která nezničila směnku zajišťující existující dluh.
K tvrzení o podepsání směnky v omylu pak odvolací soud uvedl, že podle ustanovení §49 a §40a občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) právní úkon učiněný v omylu je neplatný pouze relativně. První žalovaný netvrdil, že by se relativní neplatnosti podpisu směnky vůči žalobkyni dovolával.
Konečně se odvolací soud ztotožnil i s názorem soudu prvního stupně co do závěru, že tvrzení, že první žalovaný neměl důvod se zavazovat k plnění za jinou osobu, postrádá jakoukoli právní relevanci, když pro existenci jakéhokoli zajištění nemá význam okolnost, zda osoba poskytující zajištění dluhu obdržela za toto zajištění jakékoli protiplnění. První žalovaný jako jednatel společnosti B., spol. s r. o. avaloval směnku za účelem poskytnutí úvěru společnosti. Bylo pouze na zvážení uvedené společnosti, jejímž jménem jednal týž žalovaný, zda za uvedených podmínek akceptuje poskytnutí úvěru žalovanou.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem.
Zásadní právní význam dovolatel spatřuje v tom, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí přijal závěr, podle něhož skutečnost, že v důsledku dle dovolatele prokazatelně nesprávného postupu soudu prvního stupně byl zbaven možnosti zúčastnit se soudního jednání konaného dne 30. března 2004 (avšak nařízeného na den 30. dubna 2004), je sice vadou řízení, avšak, že tato vada neměla vliv na výsledek řízení. Dovolatel argumentuje tím, že uvedeným postupem soudu prvního stupně byl zbaven práva na spravedlivý proces. Rozhodnutí soudu prvního stupně považuje dovolatel za nepřezkoumatelné, protože soud nerespektoval zásady uvedené v ustanoveních §157 a §132 o. s. ř. přičemž zdůrazňuje, že odvolací soud měl proto toto rozhodnutí zrušit. Jelikož tak neučinil a přijal rozhodnutí ve věci samé, je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel dále uvádí, že si je plně vědom toho, že podle platné právní úpravy směnečného práva je směnečný rukojmí samostatným dlužníkem a v zásadě nemůže proto uplatnit námitky mezi výstavcem směnky a majitelem směnky, namítá však, že v daném případě jde o směnku zajišťovací a nelze proto vyloučit určitý vztah rukojmího ke kauzální pohledávce. Konkrétně namítá, že tento vztah je v daném případě založen na tom, že byl společníkem a současně i jednatelem společnosti B., spol. s r. o., tj. společnosti, která dne 23. října 1995 uzavřela se žalobkyní úvěrovou smlouvu č. 237/95-704, k jejímuž zajištění byla vystavena předmětná zajišťovací směnka. Dovolatel odkazuje na obsah námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu a jejich doplnění, přičemž argumentuje tím, že v jednání žalované lze spatřovat naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu a podrobně rozvádí důvody, spočívající zejména v tom, že společností A. spol. s r. o. měla být uzavřena smlouva o převzetí zbytku dluhu z úvěrů poskytnutých výstavci směnky, B., spol. s r. o.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132 a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06).
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popř. podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zřejmé, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem nejde.
Výhrada, podle které měl odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit, když podle názoru dovolatele tento byl jeho postupem zbaven práva na spravedlivý proces, neboť jemu samotnému ani jeho právnímu zástupci nebylo umožněno zúčastnit se soudního jednání konaného dne 30. března 2004, není zpochybněním správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž tvrzením o existenci vady řízení. Taková vada řízení (i kdyby existovala) však založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže.
Za zásadně právně významné Nejvyšší soud – na rozdíl od dovolatele – nepovažuje ani řešení otázek, zda v jednání žalobkyně lze spatřovat naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, ani to, zda byla či nebyla uzavřena společností A. spol. s r. o. smlouva o převzetí zbytku dluhu z úvěrů poskytnutých výstavci směnky – B., spol. s r. o., neboť postrádají potřebný judikatorní přesah, když jsou významné právě a jen pro projednávanou věc.
Jelikož Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení zásadně významným po právní stránce neshledal, není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání prvního žalovaného dovolací soud odmítl a ostatním účastníkům podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 13. prosince 2006
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á, v. r.
předsedkyně senátu