ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1327.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1327/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně M., spol. s r. o., proti žalované S. ž. d. c., státní organizaci, o zaplacení Kč 37,693.821,42 s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 90/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2005, č. j. 11 Cmo 60/2005-132, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. listopadu 2004, č. j. 14 Cm 90/2001-119, zamítl žalobu o zaplacení částky Kč 37,693.821,42 s příslušenstvím s tím, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem označeným v záhlaví k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 4. 2005 (dále též „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
Poněvadž předmětem sporu byl nárok na náhradu nájemcem investované částky do majetku pronajímatele, vycházel odvolací soud především z nájemních smluv, a to ze smlouvy č. 4114 uzavřené dne 15.2.1994 mezi pronajímatelem Č. d. s. o. a nájemcem R. spol. s r. o., jejímž předmětem byla část pozemku p. č. 1148/1 o výměře 14.208 m² a nebytový prostor – skladiště č. 2 o výměře 541 m². Podle čl. 4 této nájemní smlouvy, stavební objekty vybudované nájemcem budou v jeho vlastnictví, rekonstruované nebytové prostory zůstávají v majetku pronajímatele. V čl. 5 bylo dohodnuto, že v případě zániku smluvního vztahu (uzavřeného na dobu neurčitou) je povinností pronajímatele vypořádat nebo smluvně zabezpečit vypořádání investic nájemce na pronajímaných pozemkových plochách. V tomto článku se současně uvádí, že platnost smlouvy je omezena ustanovením zákona č. 92/1991 Sb. (dále též „zákon o velké privatizaci“), přičemž ke dni podpisu smlouvy je projednávána žádost nájemce o přímý prodej celého areálu S. (S. s. m. B. – M.) podle citovaného zákona. Téhož dne byla mezi týmiž účastníky uzavřena smlouva č. 4124 o nájmu pozemku p. č. 931/2 – ostatní plocha o výměře 1.250 m², která tvořila rovněž součást areálu. Smlouva obsahuje obdobná ustanovení čl. 4 a 5, jako smlouva č. 4114. Z dodatku k těmto smlouvám, uzavřeném dne 18. 3. 1994 mezi smluvními stranami a nynější žalobkyní odvolací soud zjistil, že práva a závazky z nájemních smluv č. 4114 a č. 4124 byly převedeny na žalobkyni M. s. r. o. Předtím dne 15. 2. 1994 byla uzavřena nájemní smlouva č. 4104 mezi pronajímatelem Č. d. s. o. a nynější žalobkyní ohledně části pozemku p. č. o výměře 14.208 m² (jež byla předmětem nájemní smlouvy č. 4114). I tato smlouva obsahuje shodné znění čl. 5 o závazku pronajímatele k vypořádání investic nájemce.
Odvolací soud také opakoval důkaz privatizačním projektem č. 63077 a shodně se soudem prvního stupně zjistil, že předmětem privatizačního projektu bylo S. s. m. B. – M. Všechny výše uvedené nájemní smlouvy se týkaly majetku s. o. Č. d., který tvořil součást areálu střediska.
Odvolací soud vzal skutkové závěry soudu prvního stupně za správné a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Aniž bylo třeba zabývat se platností nájemních smluv - jak dovodil odvolací soud – závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace je namístě. I kdyby bylo možno smlouvy posoudit jako platné, přešla by tvrzená pohledávka žalobkyně ve smyslu §15 odst. 1 zákona o velké privatizaci na nabyvatele privatizovaného majetku (ten by byl povinen k její případné úhradě). Odvolací soud dodal, že žalovaná by nebyla pasivně věcně legitimována ani k uplatnění event. vlastnických nároků žalobkyně, neboť movitý majetek, o němž se zmiňuje žalobkyně jako o „odcizeném“ majetku, žalovaná nemá podle tvrzení žalobkyně ve svém držení.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, a to do obou výroků, majíc za to, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, a že je důvodné podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., když řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle názoru dovolatelky otázkou zásadního právního významu, při jejímž posuzování odvolací soud pochybil, je otázka pasivní věcné legitimace žalované. V tomto ohledu bylo též řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka rekapituluje uzavřené nájemní smlouvy, z nichž vyplývající práva a závazky svědčí žalované a zdůrazňuje zvláště smluvní závazky týkající se vlastnictví a vypořádání investic. Stavební objekty vybudované nájemcem měly být ve vlastnictví nájemce, stejně jako hodnota, kterou účelně vynaložil na zhodnocení objektů ve vlastnictví pronajímatele. Nájemní smlouvy byly uzavírány na dobu neurčitou, jejich platnost však byla omezena ustanovením §45 odst. 3 zákona o velké privatizaci na dobu do dne zrušení podniku bez likvidace nebo do dne vynětí části majetku podniku. Dle článku 5 nájemních smluv měl pronajímatel v případě zániku smluvního vztahu povinnost vypořádat nebo smluvně zabezpečit vypořádání investic nájemce na pronajímaných pozemkových plochách.
Dovolatelka uvádí, že rozhodnutím Ministerstva dopravy a spojů ze dne 8. 12. 1997 byla vyňata část majetku s. o. Č. d. v rozsahu privatizačního projektu č. 63 077 – VB 101 – SPJ 3001 a převedena ve schválené hodnotě 7,612.000,- Kč na Fond národního majetku za účelem přímého prodeje.
Dovolatelka má však za to, že stavby, které na pronajatých pozemcích zbudovala, jsou nadále v jejím vlastnictví, jak to vyplývá i z nájemních smluv. Vlastnické právo k těmto nemovitostem nemohlo být převedeno spolu s privatizovaným majetkem.
Podle §1 odst. 1 zákona o velké privatizaci, mohl být předmětem privatizace pouze ten majetek státu, k němuž mají právo hospodaření státní podniky, státní peněžní ústavy a jiné státní organizace. Privatizace se tudíž v žádném případě nemohla týkat majetku, který byl ve vlastnictví žalobkyně.
Dovolatelka dovozuje, že závěr soudu o totožnosti předmětu privatizace s nemovitostmi, které byly předmětem nájemních smluv, je chybný. Povinnost k vypořádání nájemních smluv tak svědčí nástupnickému majetku Č. d. s. o., tj. žalované.
Podle mínění dovolatelky je chybný i závěr soudu prvního stupně - byť se tím odvolací soud nezabýval - že předmět nájmu není dostatečně specifikován a je neurčitý. K tomu nebyl proveden žádný důkaz a právní argumentace žalované o neplatnosti nájemních smluv z uvedeného důvodu je účelová. Ostatně vypořádání závazků z vznesených investic není závislé na platnosti nájemních smluv, když žalovaná měla z investic žalobkyně jednoznačný prospěch.
Dovolatelka uzavírá, že odvolací soud, ve shodě s nalézacím soudem, vybudoval své rozhodnutí na nesprávném skutkovém zjištění o nedostatku pasivní legitimace žalované a tak dospěl i k nesprávným právním závěrům ve věci samé. Proto navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10 o. s. ř.) postupoval – obdobně jako odvolací soud – v souladu s občanských soudním řádem ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb., a po zjištění, že dovolání splňuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se na prvním místě zabýval přípustností podaného dovolání, jelikož podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být dána pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde. Ve smyslu písm. c) citovaného ustanovení, na které dovolatelka odkazuje, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jen jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, tj. zejména řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132, formuloval a odůvodnil závěr (od kterého nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci), podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) nebo podle §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem nejde.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam nejen pro posuzovanou věc, ale pro rozhodovací činnost soudů vůbec, přičemž právní otázka zásadního významu musí být dovolatelem konkrétně formulována tak, aby bylo zřejmé, který právní problém má být řešen.
Předmětné dovolání však žádnou obecnou právní otázku zásadního významu, která by měla být předmětem řešení dovolacím soudem, nevymezuje. Všechny námitky dovolatelky proti rozsudku odvolacího soudu směřují jednak proti skutkovým zjištěním, popřípadě proti hodnocení skutkových zjištění, jednak se vztahují na individuální skutkové okolnosti daného případu, bez nezbytného zobecnění (to se týká zvláště zjištění rozsahu a výše žalobkyní nárokovaných náhrad investic).
Dovolatelkou předestřená otázka pasivní věcné legitimace žalované představuje nikoliv obecnou právní otázku zásadního významu s judikatorním přesahem (pro všechny totožné či obdobné případy), nýbrž konkrétní otázku, zda žalované svědčí povinnosti (závazky) z nájemních smluv (popř. i mimo rámec těchto smluv), tj. zda žalovaná jako účastník právního vztahu se žalobkyní je z tohoto vztahu zavázána (k náhradě uskutečněných investic). Taková právní otázka ovšem postrádá zásadní právní význam ve smyslu shora vymezeném.
Otázka totožnosti předmětu privatizace s těmi nemovitostmi, které byly předmětem nájemních smluv – jak ji dovolatelka formuluje – je pak ryzí otázkou skutkového zjištění, nikoli otázkou právního posouzení a nelze ji subsumovat pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Konečně poslední dovolatelkou zmiňovaná otázka neurčitosti předmětu nájemních smluv a z toho důvodu žalovanou tvrzené neplatnosti nájemních smluv, není otázkou, na jejímž řešení by odvolací soud založil své rozhodnutí, když touto otázkou se výslovně vůbec nezabýval.
Pokud pak jde o dovolatelkou namítanou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), pak kromě toho, že – jak vysvětleno výše - prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze, poukazuje Nejvyšší soud na to, že dovolatelka tuto vadu nikterak nekonkretizovala.
Nejvyšší soud proto z uvedených důvodů dovolání žalobkyně, bez jednání ve věci samé (§243a odst. 1 odst. 5 věta první o. s. ř.), jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243c, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto a žalované žádné náklady v řízení o dovolání nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. července 2006
JUDr. František Faldyna, CSc. , v. r.
předseda senátu