ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1338.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1338/2005-98
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně G. M. B., proti žalované S. K., o zaplacení částky 67.983,21 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 21/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 9. února 2004, č.j. 18 Co 8/2004-60, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 24. června 2003, č.j. 10 C 21/2003-35, řízení v části, ve které žalobkyně požadovala po žalované úhradu částky 273,49 Kč, zastavil (výrok I.), žalované uložil zaplatit žalobkyni 67.709,72 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že 20. listopadu 2000 byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru podle ustanovení §497 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), na základě které žalobkyně žalované poskytla částku 60.000,- Kč. Jelikož žalovaná úvěr řádně nesplácela a tento se stal v souladu se všeobecnými obchodními podmínkami „ihned splatným“ (ke dni 26. listopadu 2001), shledal požadavek žalobkyně na úhradu „dlužné částky jistiny“ ve výši 51.819,07 Kč, sjednané smluvní pokuty ve výši 8.234,93 Kč, „nákladů upomínání“ a poplatků za vedení účtu ve výši 760,- Kč a příslušenství uplatněného do 26. listopadu 2001 (smluvních úroků a úroků z prodlení) důvodným.
Procesní obranu žalované založenou na námitce nedostatku její pasivní věcné legitimace přitom považoval za nedůvodnou, uzavíraje, že částka 60.000,- Kč (z titulu úvěru dle výše uvedené smlouvy) „byla žalované poskytnuta“ a že případná dohoda mezi žalovanou a R. K. (jejím bývalým manželem) o tom, k jakému účelu budou peněžní prostředky použity, nemá na její povinnost žalovanou částku zaplatit vliv.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 9. února 2004, č.j. 18 Co 8/2004-60, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé potvrdil (první výrok), ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 16.222,- Kč (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně náležitě zjistil skutkový stav a „na jeho podkladě vyslovil správné právní závěry“, na které současně zcela odkázal.
Přitom zdůraznil, že námitku žalované (založenou na tvrzení o „neposkytnutí“ úvěru 60.000,- Kč) vyvrací nejen výpověď svědka K. (z níž soud prvního stupně zjistil, že částku 60.000,- Kč, která byla žalované poskytnuta, použil pro své podnikatelské aktivity), nýbrž i vyjádření samotné žalované (srov. podání žalované ze dne 17. ledna 2003 - č.l. 13), ve kterém výslovně uvedla, že „si od žalobce půjčovala peníze“ a že je „schopna uzavřít novou dohodu o splátkách“ a prohlášení ze dne 21. listopadu 2000 (č.l. 20).
Proto odvolací soud shledal rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správným.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, akcentujíc, že má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle dovolatelky „žalobkyni k prokázání nároku na zaplacení finanční částky nestačí prokázání existence úvěru, tedy úvěrové smlouvy samotné, ale musí tvrdit a prokázat, že na základě této smlouvy bylo skutečně plněno“, tj. částka, která je předmětem úvěrové smlouvy, byla „skutečně fyzicky“ vyplacena. Co do dovolacích důvodů namítá, že napadené rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když „tato vada spočívá v neúplném skutkovém zjištění a v neunesení důkazního břemene žalobkyní“.
Dovolatelka především odvolacímu soudu vytýká, že „tvrdí neprokázání poskytnutí úvěru“, zatím co „žalovaná tvrdí, že nepřevzala částku 60.000,- Kč“, s tím, že tuto skutečnost (převzetí částky 60.000,- Kč žalovanou) žalobkyně netvrdila, ani neprokazovala. Samotné uzavření smlouvy o úvěru a poskytnutí úvěru přitom nikdy nepopírala; zpochybňovala pouze vyplacení „hotových peněz“, respektive nepovažovala za rozhodné, zda „byly nebo nebyly vyplaceny hotové peníze“, nýbrž to, že žalobkyně nesplnila „povinnost tvrzení ani povinnost prokázání vyplacení peněz“.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Jelikož v průběhu dovolacího řízení žalobkyně změnila obchodní firmu z G. B. na G. M. B. (viz úplný výpis z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, oddíl B., vložka 5403), Nejvyšší soud takto žalobkyni označil i v záhlaví tohoto rozhodnutí.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.
Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné námitky, podle kterých rozhodnutí odvolacího soudu „spočívá v neúplném skutkovém zjištění a neunesení důkazního břemene žalobkyní“. Navíc dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, dovolatelka u dovolání, jehož přípustnost může být založena pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., k dispozici nemá.
Přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit ani výhrady dovolatelky co do rozsahu, v němž žalobkyně musela dostát povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní (rozuměj co do tvrzení a prokázání, že částka 60.000,- Kč byla žalované skutečně vyplacena). Je tomu tak proto, že závěr o vyplacení této částky je závěrem skutkovým a nikoli právním, nehledě k tomu, že ani podle přesvědčení Nejvyššího soudu nelze mít o jeho správnosti ( vzhledem ke skutkovým zjištěním učiněným soudy nižších stupňů, z nichž tento závěr jednoznačně vyplývá) žádné pochybnosti.
Jelikož dovolání žalované není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. března 2006
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu