ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1415.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1415/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně C. (L.), proti žalovanému M. Š., o zaplacení částky 7,726.653,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 Cm 321/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. června 2005, č.j. 4 Cmo 40/2005-208, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. září 2004, č.j. 10 Cm 321/96-179, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1,955.887,99 Kč s 12% úrokem z prodlení z částky 6,570.680,- Kč od 2. srpna 1994 do 31. prosince 1994 a od 4. října 1995 do 9. listopadu 1998, z částky 6,245.680,- Kč od 10. listopadu 1998 do 26. listopadu 1998 a z částky 70.680,- Kč od 27. listopadu 1998 do zaplacení (výrok I.), co do 12% úroku z prodlení z částky 6,570.680,- Kč za dobu od 1. ledna 1995 do 3. října 1995 žalobu zamítl (výrok II.), zastavil řízení co do částky 6,500.000,- Kč, částky 1,155.339,10 Kč, částky 634,- Kč a ohledně dalšího úroku než přiznaného ve výroku I. a ohledně úroku z prodlení z dalších částek, ve vyšší sazbě a za další období, než jak bylo rozhodnuto ve výrocích I. a II. (výrok III.), rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky IV. a V.) a o vrácení soudního poplatku žalobkyni (výrok VI.).
V odůvodnění rozsudku, odkazuje na nesporná tvrzení účastníků a výsledky provedeného dokazování, soud prvního stupně zejména uvedl, že na základě smlouvy o úvěru č. 4503-4546350-828 ze dne 21. srpna 1992 ve znění dodatků č. 1, 2 a 3 (dále jen „smlouva o úvěru“) byl poskytnut právní předchůdkyní žalobkyně Č. s., a. s. žalovanému dlouhodobý investiční úvěr ve výši 7,000.000,- Kč, který měl být vrácen v dohodnuté lhůtě spolu s úroky stanovenými smlouvou. Žalovaný úvěr vyčerpal v plné výši a ve splátkách uhradil do 11. listopadu 1993 částku 430.143,- Kč, dne 9. listopadu 1998 částku 325.000,- Kč a dne 27. listopadu 1998 částku 6,175.000,- Kč. Pro neplnění podmínek smlouvy o úvěru právní předchůdkyně žalobkyně přípisem ze dne 20. června 1994 smlouvu o úvěru vypověděla. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. července 2003 byla pohledávka ze smlouvy o úvěru postoupena žalobkyni. Po zjištění výše čerpaného úvěru a uhrazených splátek, byl dlužný zůstatek úvěru, když žalobkyně nepředložila běžné doklady vedené při poskytnutí úvěru a žalovaný zpochybňoval výši zůstatku dluhu, vyčíslen znalcem.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je platnou smlouvou uzavřenou podle ustanovení §497 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), od níž právní předchůdkyně žalobkyně ve smyslu ustanovení §506 obch. zák. odstoupila přípisem ze dne 20. června 1994 označeným jako výpověď smlouvy o úvěru. Dlužný zůstatek úvěru včetně úroků z úvěru i úroků z prodlení ve výši 1,955.887,99 Kč se stal splatným k 1. srpnu 1994, od 2. srpna 1994 je žalovaný v prodlení se splácením dluhu a žalobkyně má právo podle ustanovení §361 odst. 1 (správně §369 odst. 1) a §502 odst. 1 obch. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2000) i na úroky z prodlení v požadované zákonné výši z dlužných částek jistiny, které se postupně snižovaly úhradami žalovaného. Námitku promlčení vznesenou žalovaným považoval soud prvního stupně za důvodnou ve vztahu k zákonnému úroku z prodlení z částky 6,570.680,- Kč za dobu od 1. ledna 1995 do 3. října 1995 a v tomto rozsahu žalobu zamítl.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 2. června 2005, č.j. 4 Cmo 40/2005-208, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé a výrocích o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, považuje tyto za správné. Námitku žalovaného ohledně nesprávné výše zůstatku dluhu z úvěru shledal nedůvodnou, s tím, že jde-li o plnění ze smlouvy o úvěru, je na věřiteli, aby prokázal poskytnutí prostředků dlužníku a dlužník má povinnost prokázat, že poskytnuté peněžní prostředky vrátil a zaplatil úroky. Žalobkyně poskytnutí peněžních prostředků ve výši 7,000.000,- Kč žalovanému prokázala a žalovaný se mýlí, domnívá-li se, že žalobkyně musí také prokázat, v jaké výši žalovaný poskytnuté plnění vrátil. Povinnost tvrdit a prokázat, kdy a v jaké výši zaplatil splátky na úvěr, má žalovaný, o čemž ostatně byl soudem prvního stupně řádně poučen. Nebyl-li žalovaný schopen specifikovat jednotlivé platby jejich datem ani výší, nesplnil povinnost tvrzení a nemohl - pokračoval odvolací soud - ani unést důkazní břemeno. Soud prvního stupně tak postupoval správně, nevyhověl-li návrhu žalovaného na provedení výslechu svědkyně V. Š., neboť neexistuje žádné tvrzení žalovaného, jež by mělo být tímto důkazem prokázáno. Neposkytl-li žalovaný žádné konkrétní údaje ke svému neurčitému tvrzení, že zaplatil více, než připouští žalobkyně, nemohl ani znalec Ing. J. P. vycházet z jiných, než žalobkyní poskytnutých podkladů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož prostřednictvím namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Existenci uplatněného dovolacího důvodu dovolatel spatřuje v postupu soudu prvního stupně (s nímž se odvolací soud ztotožnil), který svá skutková zjištění k výši dluhu ze smlouvy o úvěru učinil za pomoci znaleckého posudku. Tento důkaz však nebyl proveden k návrhu některého z účastníků, nýbrž z rozhodnutí soudu, čímž byly porušeny hlavní zásady sporného řízení, a to zásada dispoziční a projednací, podle nichž tvrdit skutečnosti a navrhovat k nim důkazy je věcí účastníků řízení. Bez provedení důkazu znaleckým posudkem by žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzení o zůstatku dluhu, když nebyla schopna zůstatek dluhu přesně vyčíslit. Otázka, do jaké míry lze ve sporném řízení z iniciativy soudu rozšiřovat dokazování, má po právní stránce zásadní význam, neboť „se může týkat neomezeného okruhu nejrůznějších řízení“ (jde o obecnou procesně právní otázku). Postupem soudů tak byla - podle přesvědčení dovolatele - v konečném důsledku porušena zásada spravedlivého procesu.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se dovolatel výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06).
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Poněvadž od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci, je pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamná dovolací námitka existence vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. výhrada, podle níž soud prvního stupně provedl bez návrhu účastníků za účelem zjištění výše dluhu ze smlouvy o úvěru důkaz znaleckým posudkem.
Žalovaným zpochybněné oprávnění soudu k provedení důkazu znaleckým posudkem ke zjištění výše dluhu nadto postrádá smysl, neboť povinnost tvrdit a prokázat, v jaké výši byl úvěr vrácen, má dlužník, tedy žalovaný. Namítal-li v řízení nesprávnost vyčíslení dluhu žalobkyní, pak tímto důkazem soud sledoval prokázání jeho tvrzení, že dluh uhradil vyšší částkou a postup soudu byl v souladu s ustanovením §120 odst. 3 větou první o. s. ř. Rovněž výhrada, podle které soudy nižších stupňů neprovedly výslech navrženého svědka, způsobilá založit přípustnost dovolání není..
Jelikož dovolání žalovaného není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř., odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř, když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalovanému vznikla povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7.500,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 6, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a celkem činí 7.575,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 28. června 2006
JUDr. Petr Gemmel, v. r.
předseda senátu