ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1538.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1538/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně K., s. r. o., proti žalovaným 1) J. N., 2) B. N., 3) M., s. r. o. „v likvidaci“, a 4) P. M., o zaplacení částky 9,607.309,64 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 Cm 321/96, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. července 2004, č.j. 7 Cmo 431/2002-233, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský obchodní soud v Ostravě rozsudkem pro zmeškání ze dne 18. května 1999, č.j. 22 Cm 321/96-57, zastavil řízení proti prvnímu žalovanému (výrok I.), původně druhému žalovanému B. N. a třetí a čtvrtému žalovaným uložil zaplatit částku 9,607.309,64 Kč s příslušenstvím, s tím, že vůči tehdy druhému žalovanému je žalobkyně oprávněna uspokojit svou pohledávku v rámci výkonu rozhodnutí jen z výtěžku prodeje zástavy (ve výroku specifikovaných nemovitostí - dále jen „sporné nemovitosti“), vůči třetí žalované je oprávněna uspokojit svoji pohledávku v rámci výkonu rozhodnutí toliko do výše 7,511.729,- Kč včetně úroků ve výši 25 % ročně od 6. března 1996 do zaplacení a vůči čtvrtému žalovanému je oprávněna uspokojit svoji pohledávku v rámci výkonu rozhodnutí jednak z výtěžku prodeje zástavy (nemovitostí specifikovaných ve výroku rozhodnutí) a z dalšího majetku tohoto žalovaného až do celkové výše 12,498.263,71 Kč s příslušenstvím, přičemž plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních žalovaných (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání B. N. usnesením ze dne 29. února 2000, č.j. 4 Cmo 720/99-77, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto ve vztahu mezi žalobkyní (tehdy K. b., a. s.) a tímto žalovaným, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Poté, kdy v rámci nového projednání věci dospěl k závěru o procesním nástupnictví na straně žalobkyně (viz oznámení o postoupení pohledávky ze dne 7. dubna 2000 - č. l. 88 a smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi K. b., a. s. jako postupitelem a K., s. r. o. jako postupníkem dne 25. března 2000 - č. l. 103 až 108) a rozhodl - odkazuje na ustanovení §107a občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 (dále jen „o. s. ř.“) - o vstupu B. N. do řízení na místo žalovaného B. N. (viz usnesení ze dne 5. dubna 2001, č.j. 22 Cm 321/96-145), soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. května 2002, č.j. 22 Cm 321/96-199, uložil druhé žalované zaplatit žalobkyni 9,607.309,64 Kč s 25% úrokem od 6. března 1996 do zaplacení, s tím, že žalobkyně je oprávněna uspokojit svou pohledávku v rámci výkonu rozhodnutí jen z výtěžku prodeje sporných nemovitostí, a s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních žalovaných.
Odkazuje na výsledky provedeného dokazování, měl soud prvního stupně za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a prvním žalovaným byla 20. října 1992 uzavřena smlouva o úvěru, podle které byl prvnímu žalovanému poskytnut úvěr ve výši 9,560.429,- Kč. Jelikož první žalovaný svůj závazek ke splácení úvěru nesplnil, vzniklo žalobkyni ve smyslu ustanovení §497, §502 a §504 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) právo na zaplacení jistiny a sjednaných sankčních úroků v rozsahu žalobou uplatněném.
Dále soud prvního stupně dospěl k závěru, že zástavní smlouva ze dne 20. října 1992 uzavřená mezi původní žalobkyní a původně druhým žalovaným B. N. (dále jen „zástavní smlouva“) „obsahuje všechny náležitosti“ vyžadované ustanovením §151b odst. 4 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) ve znění účinném k výše uvedenému datu, a že byla „řádně registrována“ státním notářstvím ve smyslu ustanovení §151b odst. 2 obč. zák. Potud shledal nedůvodnými námitky druhé žalované, podle kterých V. R. nebyl oprávněn (při uzavření zástavní smlouvy) jednat za zástavní věřitelku (původní žalobkyni), když jmenovaný jako ředitel „expozitury v B.“ byl oprávněn podepsat zástavní smlouvu; navíc i v případě, že by své oprávnění překročil, jeho jednání by zástavní věřitelku zavazovalo podle ustanovení §20 odst. 2 obč. zák. Zástavní smlouva pak - pokračoval soud prvního stupně - nabyla účinnosti 2. listopadu 1992 registrací Státním notářstvím v Ostravě „pod č.j. R III. 2301/92“, které bylo k takovému úkonu příslušné ve smyslu ustanovení §10 odst. 2 a §61 zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „notářský řád“). Současně vyslovil názor, podle kterého provedla-li registraci zástavní smlouvy samostatná odborná referentka státního notářství, jednala v rámci „své pravomoci“ v intencích Instrukce Ministerstva spravedlnosti ČSR ze dne 31. července 1986, č. 203/86-OD, kterou se vydává jednací řád pro státní notářství.
S poukazem na ustanovení §151f odst. 1 obč. zák., shledal soud prvního stupně žalobou uplatněný nárok důvodným; současně vyslovil - vzhledem k tomu, že třetí a čtvrtý žalovaní již byli k plnění „pravomocně zavázáni“ - že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních žalovaných.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání druhé žalované rozsudkem ze dne 28. července 2004, č.j. 7 Cmo 431/2002-233, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že druhá žalovaná je spolu s třetí a čtvrtým žalovanými, kterým byla povinnost uložena rozsudkem Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 18. května 1999, č.j. 22 Cm 321/96-57, povinna zaplatit žalobkyni částku 9,607.309,64 Kč s příslušenstvím, s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných, přičemž ve vztahu ke druhé žalované je žalobkyně oprávněna domáhat se zaplacení pouze z výtěžku prodeje sporných nemovitostí.
Odvolací soud v prvé řadě - cituje ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. - nepřihlédl „k námitce neplatnosti zástavní smlouvy z důvodu, že ji uzavřel ohledně nemovitostí náležejících do společného jmění manželů pouze manžel druhé žalované“ (původně žalovaný B. N.) a k námitce „neúčinnosti registrace z důvodu absence souhlasu národního výboru“, neboť jde o nové skutečnosti, které nebyly před soudem prvního stupně uplatněny.
Dále odvolací soud, odkazuje na ustanovení §10 odst. 2, §25 a §61 notářského řádu, shodně se soudem prvého stupně uzavřel, že o registraci zástavní smlouvy rozhodlo státní notářství, u kterého bylo „nejdříve“ zahájeno řízení. Co do oprávnění samostatné odborné referentky státního notářství „provést registraci zástavní smlouvy“ přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož takové oprávnění vyplývá z „jednacího řádu pro státní notářství“.
Za opodstatněnou odvolací soud nepovažoval ani výhradu druhé žalované ohledně nedostatku oprávnění V. R. k podpisu zástavní smlouvy za zástavní věřitelku, akcentuje, že taková námitka druhé žalované jako zástavní dlužnici vůbec nepřísluší.
Maje za prokázanou rovněž existenci aktivní věcné legitimace žalobkyně, shledal odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správným a k jeho změně přistoupil pouze proto, že soud prvního stupně „opomněl“ vyjádřit, že druhé žalované je povinnost k plnění uložena společně s třetí a čtvrtým žalovanými a dále z důvodu „specifikace sporných nemovitostí“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné podle ustanovení §327 (správně „237“) odst. 1 písm. c) o. s. ř. a poukazujíc v tomto směru na poučení o dovolání obsažené v napadeném rozhodnutí.
Dovolatelka opakuje, že sporné nemovitosti „leží“ v okrese N. J., pročež Státní notářství v Ostravě nebylo „příslušné k registraci smlouvy“. Rovněž upozorňuje na „závažná pochybení samostatné odborné referentky státního notářství a příslušné evidence nemovitostí“ ve vztahu k údajům obsaženým v zástavní smlouvě, podle nichž byl zástavní dlužník (původně druhý žalovaný) „výhradním vlastníkem“ sporných nemovitostí. Poukazujíc na obsah listin (doložených k dovolání), dovolatelka akcentuje, že sporné nemovitosti byly součástí společného jmění manželů, v důsledku čehož považuje zástavní smlouvu pro absenci svého „souhlasného podpisu“ za neplatnou. „Evidence nemovitostí“ - podle přesvědčení dovolatelky - pak v tomto směru zanedbala úřední povinnosti v oblasti kontrolní funkce, vyplývající ze zákona č. 22/1964 Sb. a vyhlášky č. 23/1964 Sb.
Konečně dovolatelka setrvává na výhradách ohledně nedostatku oprávnění V. R. k podpisu zástavní smlouvy za zástavní věřitelku a stejné pochybnosti vyslovuje i ohledně oprávnění osob jednajících za postupitele a postupníka při uzavírání smluv o postoupení pohledávek mezi původní žalobkyní K. b., a. s. a K., s. r. o.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu, posuzováno z hlediska vymezení obsahu právního vztahu účastníků a vymezení práv a povinností účastníků, rozsudkem potvrzujícím (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 7); dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132 a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06).
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zřejmé, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem nejde.
Jak je zřejmé z obsahu dovolání, druhá žalovaná nezpochybňuje, že zástavní smlouva byla registrována státním notářstvím a že vznik zástavního práva byl vyznačen v evidenci nemovitostí, nýbrž namítá, že k registraci zástavní smlouvy nebylo (místně) příslušné Státní notářství v Ostravě, nýbrž Státní notářství v Novém Jičíně. Taková výhrada ovšem není způsobilá zvrátit závěr o vzniku zástavního práva (a o účinnosti zástavní smlouvy). Případná místní nepříslušnost státního notářství rozhodujícího o registraci zástavní smlouvy totiž nečiní takové rozhodnutí nicotným (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 9/1999 a 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ani další námitka dovolatelky, akcentující „závažná pochybení“ samostatné odborné referentky státního notářství a „příslušné evidenci nemovitostí“, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným. Potud totiž dovolatelka polemizuje se správností údajů o výhradním vlastnictví zástavního dlužníka (původního druhého žalovaného) ke sporným nemovitostem, jak jsou obsaženy v zástavní smlouvě, a poukazuje na „nedbalou a povrchní“ práci registrujícího „orgánu“ co do zkoumání, zda zástavní dlužník byl skutečně výlučným vlastníkem sporných nemovitostí. K těmto výhradám pak dovolatelka přiřazuje právní závěr o neplatnosti zástavní smlouvy z důvodu, že ji uzavřel jen jeden z manželů, ačkoli zástava byla součástí společného jmění manželů. Na řešení otázky (ne)platnosti zástavní smlouvy z výše uvedeného důvodu ovšem rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Naopak z odůvodnění jeho rozhodnutí je nepochybné, že shora uvedenou výhradou se odvolací soud - odkazuje na ustanovení §205a o. s. ř. - nezabýval, když tvrzení druhé žalované, že zástava byla ve společném jmění manželů, považoval za nepřípustnou novotu; tento právní závěr pak dovoláním zpochybněn nebyl.
Konečně na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani co do řešení otázky oprávnění V. R. k uzavření zástavní smlouvy za zástavní věřitelku a nedoložení oprávnění osob jednajících za postupitele (K. b., a. s.) a postupníka (K., s. r. o.) při uzavření smluv o postoupení pohledávek.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 25. října 2005, sp. zn. 29 Odo 914/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2006, pod číslem 1, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého ustanovení §15 obch. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2000) neobsahovalo žádnou úpravu překročení zákonného zmocnění, v důsledku čehož je nezbytné v intencích ustanovení §1 odst. 2 obch. zák. aplikovat právní úpravu obsaženou v ustanovení §20 odst. 2 obč. zák. Vycházeje z argumentů obsažených v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2004, sp. zn. 32 Odo 766/2003, dále v odkazovaném rozhodnutí uzavřel, že důsledkem překročení zákonného zmocnění podle ustanovení §20 odst. 2 obč. zák. není neplatnost právního úkonu, při kterém zákonný zmocněnec překročil rozsah zmocnění, ale jen to, že jím právnická osoba při splnění zákonem stanovených podmínek není vázána. Ustanovení §20 odst. 2 obč. zák. tak na straně jedné chrání právnickou osobu před důsledky excesu jejího zákonného zmocněnce, na druhé straně však chrání i druhou stranu smlouvy, která jednala v dobré víře, že ten, kdo jednal za právnickou osobu, byl oprávněn takto jednat. Přitom překročení zákonného zmocnění jednající osoby se může dovolávat jen ten, k jehož ochraně je možnost zprostit se povinností vyplývajících ze smlouvy stanovena, tj. právnická osoba, za kterou zákonný zástupce jednal.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl [§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhé žalované bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2006
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu