ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1548.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1548/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Tomáše Brauna v právní věci žalobkyně S., s. r. o., proti žalované S.-F., s. r. o., o 1,024.915,- Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 8/11 CmS 304/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 6. 2005, č. j. 5 Cmo 532/2004-216, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2004, č. j. 8/11 CmS 304/98-194, byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 1,024.915,- Kč a nahradit jí náklady řízení. Tento rozsudek byl ve výroku shodný s předcházejícím rozsudkem téhož soudu ze dne 26. 4. 1995, č. j. 29/10 Cm 373/93-60, který byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 9. 1997, č. j. 6 Cmo 362/95-133, z důvodu nedostatku do té doby provedených důkazů.
Soud prvního stupně po doplnění důkazního řízení vzal za prokázáno, že žalovaná odpovídá za závazek vyplývající ze smlouvy označené jako licenční smlouva na výrobu osiva určeného k obchodnímu využití, kterou uzavřel dne 13. 3. 1991 právní předchůdce žalobkyně S. – Š. s. z. S., státní podnik S. s právním předchůdcem žalované S. – Š. s. V., státní podnik V., podle které měla druhá smluvní strana zaplatit licenční poplatky za to, že mohla používat osiva, která měla k dispozici žalobkyně. S. – Š. s. V., státní podnik byla rozhodnutím Ministerstva zemědělství ČR ze dne 22. 8. 1995 č. 5433/95-2010 rozdělena na S. s. V., státní podnik, V. a S. s. V. P., státní podnik, V. P. Mezi oběma jmenovanými státními podniky byl dne 29. 8. 1995 sepsán delimitační protokol, podle kterého S. s. V. přebírá veškerá práva a závazky vztahující se k přejímanému majetku i pokud nejsou v delimitačním protokolu výslovně uvedena. S. – Š. s. V. sepsala dne 29. 9. 1995 se S. p. V. delimitační protokol, jehož předmětem byly pouze závazky k oprávněným osobám v rámci restituce. Ještě před tímto rozdělením byla S. – Š. s. V., státní podnik, V. privatizována podle privatizačního projektu č. 15131 tak, že kromě technologie míchárny prodané ve veřejné dražbě a bytového domu prodaného nájemníkům, hlavní předmět činnosti, tj. šlechtění, množení, výroba osiv, zemědělská činnost a nákup za účelem prodeje, byl přímým prodejem převeden na S. – F., s. r. o. V., a to smlouvou uzavřenou dne 31. 5. 1995, č. 3375/94.
Soud poté dospěl k závěru, že touto smlouvou nabyla žalovaná majetek spojený s výše uvedenou činností a s tímto majetkem převzala také veškeré závazky vyplývající z předmětu činnosti v oblasti obchodní. Poukázal na to, že smlouva uzavřená mezi právními předchůdci účastníků má všechny náležitosti hospodářské smlouvy uzavřené ve smyslu ustanovení §10 odst. 2 a §153 odst. 1 hospodářského zákoníku (zákon č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a na jejím základě právní předchůdce žalobkyně poskytl právnímu předchůdci žalované osivo za úhradu a umožnil mu užívat práva k odrůdám, ke kterým měl osvědčení. Původně žalovaný státní podnik nenamítal, že by osivo neobdržel, naopak tím, že sám v souladu se smlouvou vypočítal náhradu za obdržené a vyrobené osivo, bylo prokázáno, že toto osivo také obdržel. Žalobkyni tedy vzniklo právo na zaplacené zažalované částky, i když se nejednalo o nárok podle zákona č. 132/1989 Sb., o ochraně práv k novým odrůdám rostlin, kterým původně žalobu odůvodňoval, ale o nárok z nepojmenované hospodářské smlouvy.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalované rozsudkem označeným v záhlaví rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že je správný závěr soudu prvního stupně o přechodu závazku státního podniku, který je předmětem žaloby, na žalovanou, a to ke dni účinnosti smlouvy č. 3375/94, tj. k datu 1. 6. 1995, neboť šlo o závazek spojený s privatizovaným majetkem. Žalovaná jako nabyvatelka privatizovaného majetku se tak stala hmotně-právní i procesní nástupkyní původně žalovaného státního podniku. Poukázal na to, že není podstatné, že tento závazek nebyl zahrnut v účetnictví a ani v zápisu o předání a převzetí majetku, ale byl existentní a vázal se k předmětu činnosti a k převáděnému majetku. Námitku žalované, že není pasivně věcně legitimována, proto neshledal důvodnou.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) a dovolací důvod v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. s tím, že nesprávné právní posouzení věci je spjato se závěrem o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce.
Podle názoru dovolatelky odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §15 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, tak, že na žalovanou přešel i předmětný závazek, byť není zahrnut i v inventuře závazků privatizovaného státního podniku. V průběhu řízení bylo prokázáno, že žalovaná privatizovala část majetku státního podniku S. – Š. s. V. V žádném dokumentu (v privatizačním projektu č. 15131, ani ve smlouvě o koupi části podniku č. 3375/94 z 31. 5. 1995) však není pohledávka žalobkyně uvedena.
Z ustanovení §19 výše citovaného zákona vyplývá, že ke dni účinnosti smlouvy je Fond povinen předat a nabyvatel převzít věci zahrnuté do privatizovaného majetku, přičemž o převzetí se sepíše mezi stranami zápis. Podle §20 citovaného zákona se v zápise o převzetí uvedou chybějící a vadné věci, za které je nabyvatel oprávněn požadovat přiměřenou slevu. Nabyvatel může uplatnit slevu ohledně závazků, jež na něho přešly a nebyly zachyceny v účetnictví.
Dovolatelka dovozuje, že pokud daná pohledávka nebyla uvedena ve smlouvě, ani v inventurním zápisu, nemohla ji převzít, naopak, veškeré nevypořádané a nevykázané závazky převzal S. p. V. P., s. p. delimitačním protokolem ze dne 28. 9. 1995, a to podle bodu 6. i závazky v delimitačním protokolu jmenovitě neuvedené.
Ve spise je založeno sdělení S. p. V. P., podle kterého za žalovanou pohledávku odpovídá tento podnik. Soudy nehodnotily skutečnost, že došlo k prodeji pouze části podniku.
Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání připustil a napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou)) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1), ve lhůtě zakotvené v §240 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř. pod písmeny b) a c). O případ popsaný v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. však nejde. Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalovaná výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Současně musí jít o takovou právní otázku, která má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Přípustnost dovolání řeší dovolací soud jako otázku předběžnou, aniž o tom vydává rozhodnutí.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06).
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem nejde.
V posuzovaném případě především dovolací soud se zřetelem k obsahu dovolání konstatuje, že výhradami směřujícími do správnosti skutkových zjištění, případně hodnocení důkazů – jmenovitě v posuzování konkrétního rozsahu privatizace a přechodu té či oné části privatizovaného majetku na ten či onen nástupnický subjekt – dovolatelka ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), resp. §241a odst. 3 o. s. ř., k jejichž existenci - jak vysvětleno výše - při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnout nelze. Tyto okolnosti ostatně napadené rozhodnutí po právní stránce významným nečiní již proto, že postrádají potřebný judikatorní přesah (jsou významné právě a jen pro projednávanou věc). Nadto s otázkou, zda došlo smlouvou č. 3375/1994 ze dne 31. 5. 1995 k prodeji pouze části podniku a tedy převodu jen části privatizovaného majetku a souvisejících závazků, odvolací soud – jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí – žádné právní důsledky v tomto případě nespojil a jeho rozhodnutí tedy na řešení této otázky nespočívá.
Pokud jde o otázku zásadního právního významu, z obsahu dovolání lze dovodit, že dovolatelka za tuto otázku považuje to, zda ve smyslu §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., v rozhodném znění (k datu uzavření smlouvy dne 31. 5. 1995), podle něhož s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem, na žalovanou přešla, resp. mohla přejít i pohledávka, která není uvedena v privatizačním projektu, ani v účetní evidenci, resp. v inventurních souvislostech, ani v protokole o předání a převzetí privatizovaného majetku.
Ani v této otázce však nelze mít napadené rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně významné, když z ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 1996, sp. zn. 2 Cdon 30/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1997, pod č. 14 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2004, sp. zn. 29 Odo 402/2003) je zřejmé, že na nabyvatele přecházejí i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem, bez ohledu na to, zda a jak jsou vedeny v privatizačním projektu (srov. zde též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2003, sp. zn. 29 Odo 756/2003).
Totéž logicky musí platit i pro protokoly o předání a převzetí (delimitační protokoly) privatizovaného majetku, pro účetní evidenci, pro inventarizační soupisy, jakož i jiné obdobné dokumenty, se kterými však zákonná úprava (zákon č. 92/1991 Sb., o převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, popř. další závazné právní předpisy) v uvedeném směru rovněž žádné právní důsledky nespojuje. Rozhodnou je tudíž jen skutečnost, zda daný závazek, související s privatizovaným majetkem, existuje či nikoliv.
K námitce dovolatelky vycházející z ustanovení §19 a §20 výše citovaného zákona, týkající se převzetí věcí zahrnutých do privatizovaného majetku, popř. s ním souvisejících závazků, Nejvyšší soud podotýká, že tato zákonná úprava se vztahuje v zásadě na věci, na závazky (dluhy) dopadá jen ustanovení §20 odst. 3 citovaného zákona, podle něhož nabyvatel může uplatnit nárok na slevu ohledně závazků, jež na něho přešly a nebyly zachyceny v účetnictví. Tento právní důsledek připomněl v odůvodnění svého rozsudku též soud prvního stupně (str. 8 dole a str. 9 nahoře). Takový nárok však předmětem tohoto řízení nebyl a proto se jím, popř. právními otázkami zásadního významu s ním spojenými, dovolací soud nemohl zabývat.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalované bylo odmítnuto, přičemž žalobkyni podle obsahu spisu nevznikly v řízení o dovolání prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měla právo.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. srpna 2006
JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.
předseda senátu