ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1549.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 1549/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a/ E. A., b/ E. Z., oba zastoupeni advokátkou, proti žalované České republice, jejímž jménem jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, o vydání nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 4 C 235/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2006, č. j. 21 Co 508/2005-178, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 23. 6. 2005, č. j. 4 C 235/95-151, kterým byla zamítnuta žaloba o vydání části pozemku „c“ parc. č. 284/1 - zbořeniště v k.ú. P., jak je vymezena v geometrickém plánu ze dne 24. 11. 1992 pod č. j. 091-920-902, do podílového spoluvlastnictví obou žalobců, každému k ideální jedné polovině. Žalobci byli společně a nerozdílně zavázáni nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 939,50 Kč.
Odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalobkyně a) uplatnila žalobou dne 29. 3. 1992 nárok na vydání předmětné věci u Okresního soudu v Prostějově. Podáním ze dne 5. 11. 1992 však vzala svůj návrh zpět a Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 11. 1992, č. j. 19 Co 335/92-32, řízení zastavil. Žalobkyně, nyní společně se žalobcem b), následně uplatnila nárok znovu dne 30. 10. 1995. Žalovaná vznesla námitku „promlčení“ podle §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Jak soud prvního stupně tak soud odvolací dovodily prekluzi restitučního nároku, tedy jeho zánik.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které opírali o tvrzené nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatelé namítali procesní pochybení soudů nižších instancí, jež v případech v dovolání vypočtených měly negativně zasáhnout do práv žalobců. Žádali, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila odkazem na správnost napadeného rozsudku a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud shledal, že žalobci, zastoupení advokátkou, podali dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobci dovozovali přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy pro zásadní právní význam napadeného rozsudku (jen tato varianta připadala při shodě rozsudků nižších instancí - bez předchozí kasace v intencích §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. - v úvahu). Dovolací důvod, spočívající podle nich v nesprávném právním posouzení věci, uplatnili podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Podle §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nevyhoví-li povinný výzvě k vydání věci, může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona. Po předchozím zastavení řízení, kterým dříve uplatněný restituční nárok pozbyl právní účinky, uplatnili žalobci nárok až dne 30. 10. 1995. Přitom žalobci nepodléhali žádným výchozím zákonným omezením ve smyslu citovaného restitučního zákona, trvalý pobyt měli v České republice, a tak jim lhůta pro uplatnění nároku u soudu uběhla dnem 1. 4. 1992. Lhůta je prekluzivní, jak výslovně dovodil zejména Ústavní soud ve svém plenárním stanovisku ze dne 26. 10. 1998, sp. zn. Pl. ÚS – st. 7/98.
Po stránce hmotněprávního posouzení věci (určující právní otázky) tedy odvolací soud nepochybil; jeho rozsudek nevykazuje ani judikatorní přesah resp. kontradikci.
Přichází-li v úvahu přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé, pak nelze posuzovat ta tvrzení dovolatelů, jež odpovídají dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (vada řízení s následkem nesprávného rozhodnutí). Právě taková tvrzení však dovolání obsahuje, aniž by současně vymezilo jednoznačně položenou právní otázku, kterou by měl dovolací soud posoudit. V těchto směrech již Nejvyšší soud judikoval, že předmětem dovolacího přezkumu se mohou stát v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tvrzení korespondující dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (usnesení NS ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004).
Podstatná část dovolání však obsahovala vylíčení procesních námitek, aniž by podepřela dovolání z hlediska jeho přípustnosti pro případný zásadní právní význam napadeného rozsudku; nebylo by ji možné podrobit ani pozdějšímu přezkumu stran její důvodnosti.
Zákonné znaky pro přípustnost dovolání, jak je stanoví §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., tedy nebyly naplněny, a dovolací soud proto dovolání žalobců podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Úspěšné protistraně nevznikly v řízení žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. května 2007
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu