ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.206.2005.1
sp. zn. 29 Odo 206/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně JUDr. E. K., advokátky, jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně V. P., a. s., proti žalované Č. s., a. s., o zaplacení částky 1,543.314,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 135/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2004, č.j. 30 Co 177/2004-92, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 19. ledna 2004, č.j. 20 C 135/2002-56, zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni do konkursní podstaty částku 1,543.314, 80 Kč se 17% úrokem z prodlení od 30. června 1998 do zaplacení (výrok I.) a žalobkyni uložil zaplatit žalované náklady řízení ve výši 54.800,- Kč (výrok II.).
Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že 28. února 1997 byla mezi žalovanou a V. P., a. s. - pozdější úpadkyní (dále též jen „úpadkyně“) uzavřena smlouva o zřízení a vedení běžného účtu č. 2756651048/0800 (dále jen „smlouva o běžném účtu“), v rámci které se strany dohodly, že žalovaná může z běžného účtu bez příkazu nebo souhlasu klienta (úpadkyně) odepisovat své splatné pohledávky za úpadkyní, a to pohledávky z úvěrů, zúčtování úroků a náhrad za bankovní operace (bod 6 smlouvy o běžném účtu). Následně dne 20. června 1997 a dne 29. června 1998 byly mezi týmiž subjekty uzavřeny smlouvy o kontokorentním úvěru, vedeném na výše uvedeném běžném účtu (dále jen „první a druhá smlouva o kontokorentním úvěru“), na základě kterých byl úpadkyni poskytnut kontokorentní úvěr na oběžné prostředky do výše úvěrového rámce 300,000.000,- Kč. Dne 30. června 1998 byla z běžného účtu úpadkyně bez jejího příkazu odepsána částka 1,543.314,80 Kč z titulu splatných úroků z úvěru (rozuměj z titulu úvěru poskytnutého úpadkyni na základě smlouvy o úvěru ze dne 12. května 1998 ve výši 110,000.000,- Kč).
Odkazuje na ustanovení §708, §710 a §497 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná byla oprávněna s prostředky na běžném účtu úpadkyně za podmínek stanovených v čl. 6 smlouvy o běžném účtu nakládat sama. Odepsala-li žalovaná z účtu úpadkyně „žalovanou částku“ (představující splatné úroky z úvěru), aniž přitom překročila „disponibilní zůstatek“ na tomto účtu, učinila tak v souladu se smlouvou o běžném účtu; proto soud prvního stupně shledal žalobou uplatněný nárok nedůvodným.
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 14. září 2004, č.j. 30 Co 177/2004-92, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 54.875,- Kč.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž odvolání neshledal důvodným. Po doplnění dokazování „vyčíslením výše úroků za měsíc červen 1998 z částky 110,000.000,- Kč“, „přehledem informací o úvěru“ a příkazem k úhradě ze dne 12. května 1998 přitakal soudu prvního stupně v jeho závěru, že žalovaná byla oprávněna postupovat podle čl. 6 smlouvy o běžném účtu a bez příkazu a souhlasu úpadkyně provést úhradu vlastní pohledávky - úroků z úvěru poskytnutého úpadkyni podle smlouvy o úvěru ze dne 12. května 1998 č. 048-011-98 za měsíc červen 1998 ve výši rovnající se žalované částce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím odvolacímu soudu vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [odstavec 2 písm. a)] a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 2 písm. b)].
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelka spatřuje „v problematice kontokorentního úvěru včetně právního vztahu kontokorentního úvěru k běžnému účtu a ve vztahu k podřízenosti či nadřazenosti smlouvy o kontokorentním úvěru k běžnému účtu při čerpání úvěrových prostředků“. Přitom dovozuje, že smluvní ujednání a právní vztahy vyplývající ze smlouvy o kontokorentním úvěru „jsou speciální při čerpání prostředků z kontokorentního úvěru“ a že poskytnutý kontokorentní úvěr je oprávněn čerpat pouze klient a ne samotná úvěrující banka (není-li takové přímé oprávnění banky sjednáno ve smlouvě o kontokorentním úvěru).
Nesprávnost právního posouzení věci soudy obou stupňů dovolatelka spatřuje v tom, že podřídily právní vztah kontokorentního úvěru „de facto“ smlouvě o běžném účtu, a stanovily tak oprávnění samotné úvěrující banky disponovat bez příkazu oprávněného klienta a ujednání v samotné smlouvě o kontokorentním úvěru s poskytnutými finančními prostředky z kontokorentního úvěru, to vše v rozporu s ustanoveními obchodního zákoníku a za neexistence smluvního ujednání ve smlouvě o kontokorentním úvěru. Odvolací soud (i soud prvního stupně) - pokračuje dovolatelka - dále nesprávně ztotožnil „úroky“ s „inkasem prostředků z běžného účtu“ a „zaměnil či ztotožnil“ denní výpis z běžného účtu ze dne 30. června 1998 s bilančním výpisem z téhož data.
Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolatelka spatřuje v neprovedení navrhovaných důkazů znaleckým posudkem a „zajišťovacími smlouvami k úvěru ze dne 12. května 1998“, v porušení zásady rovnosti účastníků (vyjádřené v ustanovení §18 odst. 1 o. s. ř.), když „soud umožnil, aby žalovaná měla ve věci úspěch, aniž by musela nést důkazní břemeno“, a zásady dvojinstančnosti řízení (tím, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně na základě nových důkazů předložených žalovanou až po uplynutí lhůty určené k jejich doložení). Dovolatelka odvolacímu soudu konečně vytýká, že nesprávně hodnotil provedené důkazy a dospěl tak k nesprávným skutkovým zjištěním, jakož i to, že odůvodnění jeho rozhodnutí neodpovídá ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná, odkazujíc na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 466/2005, sp. zn. 29 Odo 797/2004, sp. zn. 29 Odo 152/2004 a sp. zn. 29 Odo 467/2004, navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalobkyně výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné výhrady akcentující existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Je tomu tak proto, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah (je významná právě a jen pro projednávanou věc), přičemž u vady řízení je z povahy věci vyloučen i rozpor s hmotným právem. To, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nejsou způsobilé založit výhrady, jejichž prostřednictvím dovolatelka zpochybňuje správnost (a úplnost) skutkových zjištění, bez jakýchkoli pochybností vyplývá z ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Po právní stránce zásadní význam nemá rozhodnutí odvolacího soudu - ve vztahu k dalšímu obsahu dovolání - již proto, že požadavek na peněžité plnění, jak byl vymezen skutkovými tvrzeními obsaženými v žalobě (a v dalších podáních žalobkyně), by - podle přesvědčení Nejvyššího soudu - nemohl obstát ani při akceptaci právního názoru dovolatelky o „neoprávněném nakládání s běžným účtem“ (tj. s peněžními prostředky v rámci kontokorentního úvěru vedeného na běžném účtu). Tím, že žalovaná „použila“ k úhradě své pohledávky z úvěru peněžní prostředky z kontokorentního úvěru, totiž u úpadkyně nedošlo ke snížení majetku, ani k jiné majetkové újmě, která by odůvodňovala vznik povinnosti žalované zaplatit do konkursní podstaty úpadkyně žalovanou částku. V důsledku výše popsaného chování žalované totiž mohlo dojít pouze ke změně ve struktuře závazků úpadkyně, která ale sama o sobě majetkovou újmou (ani obohacením se žalované na úkor úpadkyně) není, nehledě k tomu, že žalobkyni jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně nic nebránilo, aby v případě nesouhlasu s postupem žalované - v intencích ustanovení §24 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů - popřela (v rozsahu sporné částky) pravost pohledávky žalované z kontokorentního úvěru (v případě, že tato pohledávka byla oprávněnou osobou v konkursu vedeném na majetek úpadkyně přihlášena). Úpadkyně nikdy nebyla majitelkou peněžních prostředků, o jejichž vrácení usiluje, přičemž v rozsahu částky kontokorentního úvěru nešlo ani o pohledávku úpadkyně vůči žalované; není tak dán žádný právní důvod vzniku povinnosti žalované k peněžitému plnění ve prospěch úpadkyně (její konkursní podstaty).
K otázce vztahu smlouvy o běžném účtu a smlouvy o kontokorentním úvěru uzavřených mezi úpadkyní a žalovanou se ostatně již vyslovil i Nejvyšší soud, a to v rozsudku ze dne 9. května 2005, sp. zn. 32 Odo 466/2005, přičemž za typově shodné skutkové situace dospěl k závěru, že žalovaná byla oprávněna i bez výslovného souhlasu (příkazu) „majitele účtu“ ve smlouvě o kontokorentním úvěru použít prostředky „poskytnuté“ bankou touto smlouvou k úhradě svých pohledávek z úvěrů, a to vzhledem k existenci takového souhlasu ve smlouvě o běžném účtu.
Jelikož ani v případě, že by se Nejvyšší soud v projednávané věci ztotožnil s právním názorem dovolatelky (co do absence oprávnění žalované „inkasovat“ prostředky z kontokorentního úvěru na úhradu svých pohledávek z úvěrů), by toto nemohlo mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu, není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalobkyni vznikla povinnost hradit žalované její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7.500,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a celkem činí 7.575,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 31. ledna 2006
JUDr. Petr Gemmel, v. r.
předseda senátu