ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.364.2004.1
sp. zn. 29 Odo 364/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce J. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované Z. K. H. n. V. a. s., o zaplacení částky 31.974,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 8 C 120/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. září 2003, č. j. 25 Co 238/2003-139, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.400,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 24. dubna 2003, č. j. 8 C 120/2001-120, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 13. ledna 2004, č. j. 8 C 120/2001-147, zavázal právní předchůdkyni žalované (Z. s. P. u S., a. s.) zaplatit žalobci částku 31.974,- Kč s úroky z prodlení, náhradu nákladů řízení ve výši 20.912,- Kč a náhradu nákladů řízení státu 170,- Kč.
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že v řízení byla nesporná skutečnost, že matce žalobce M. Š. vznikl nárok na vypořádání majetkového podílu ve výši 63.948,84 Kč podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen „transformační zákon“), vyčíslený žalovanou, dále skutečnost, že smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 16. března 1998 M. Š. postoupila žalobci část této své pohledávky v rozsahu jedné poloviny a žalobce požádal dopisem ze dne 27. dubna 2001 o vydání majetkového podílu ve výši žalované částky, žalovaná však nabídla žalobci akcie v hodnotě 23.000,- Kč. Spornou zůstala otázka, zda se matka žalobce stala účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu, případně členkou družstva před jeho transformací a vzniklo-li jí právo na vydání majetkového podílu z transformace. Odkazuje na výsledky provedeného dokazování, soud prvního stupně zjistil, že matka žalobce se dne 30. října 1992 přihlásila za člena družstva, dopisem ze dne 31. března 1993 „zrušila“ svou přihlášku členství v družstvu a družstvo přípisem ze dne 5. května 1993 sdělilo, že žádost o zrušení členství vzalo na vědomí. Po transformaci družstva byly přijaty členskou schůzí dne 31. října 1992 nové stanovy upravující vznik členství v družstvu v části III, článku 4, podle něhož členství nevzniká před zaplacením vstupního vkladu. Zaplacení vstupního vkladu ve výši 20.000,- Kč matkou žalobce nebylo žalovanou prokázáno, poněvadž však tyto stanovy nabyly účinnosti až dnem jejich zápisu do obchodního rejstříku, k němuž došlo 30. prosince 1992, je třeba vznik členství posoudit podle stanov družstva platných v den podání přihlášky, tj. podle stanov ze dne 22. března 1991, vydaných podle zákona č. 162/1990 Sb., o zemědělském družstevnictví. Ty upravovaly podmínky vzniku členství v článku 6, a k těmto podmínkám patřilo i zaplacení zápisného ve výši 600,- Kč. Vzhledem k tomu, že zaplacení zápisného nebylo prokázáno a členství mohlo vzniknout jen za splnění všech stanovených podmínek, soud prvního stupně uzavřel, že matka žalobce se nestala členkou družstva ani podle stanov ze dne 22. března 1991 a vzniklo jí tak právo na vyplacení podílu z transformace podle ustanovení §13 odst. 3 transformačního zákona, neboť lhůta 7 let k plnění od schválení transformačního projektu již uplynula, postoupením pohledávky pak přešlo právo na žalobce.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. září 2003, č. j. 25 Co 238/2003-139 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žalovanou zavázal zaplatit částku 20.930,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně si v průběhu celého řízení opatřil pro své rozhodnutí potřebné důkazy, z těchto důkazů učinil správná zjištění a zjištěné skutečnosti správně posoudil, dospěl-li k závěru, že matka žalobce se nestala členkou Z. d. P. na základě přihlášky ze dne 30. října 1992, neboť nesplnila podmínky vyžadované stanovami družstva ze dne 22. března 1991 vydanými podle zákona č. 162/1990 Sb. Vznikl jí proto nárok na vydání majetkového podílu z transformace jako oprávněné osobě podle ustanovení §13 odst. 2 a 3 transformačního zákona.
K námitce žalované, že transformace družstva proběhla za výjimečných okolností a že matka žalobce se zúčastnila členské schůze v březnu 1993, na níž zastupovala i jinou osobu, uvedl, že výjimečné okolnosti nemohou být při právním posouzení věci zohledněny a účast na členské schůzi neprokazuje členství v družstvu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §242a (správně §241a) odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že soudy obou stupňů věc nesprávně posoudily, neboť matka žalobce se stala účastníkem transformace Z. d. P. i účastí na druhé transformační valné hromadě, jak je doloženo prezenční listinou a na této schůzi schválila postup při transformaci družstva včetně podmínek vzniku členství v novém družstvu. Soud však hodnotil předložené důkazy podle neplatných právních předpisů a z neznalosti nebyl schopen ani rozlišit speciální právní úpravu provedenou zákonem o transformaci zemědělských družstev a zákonem č. 162/1990 Sb. Noví členové dle této speciální úpravy nevstupovali do bývalého Jednotného zemědělského družstva, ale do nového transformovaného družstva a jejich jednání nemá nic společného se stanovami družstva před rokem 1992. Dovolatelka má za to, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovoláním se domáhá zrušení rozsudků soudů obou stupňů.
Žalobce ve vyjádření považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání žalované za nepřípustné.
V průběhu dovolacího řízení původní žalovaná zanikla (v důsledku fúze) výmazem z obchodního rejstříku k 10. prosinci 2004 a její procesní nástupkyní se stala společnost Z. K. H. n. V. a. s. O tom Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 8. června 2005, č. j. 29 Odo 364/2004-171, a dále proto jako s účastnicí dovolacího řízení jednal se společností Z. K. H. n. V. a. s.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (o případ uvedený v §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud ani v tomto rozsahu nemá.
Ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132, na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Byť dovolatelka v dovolání formálně ohlašuje způsobilý dovolací důvod (nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) otázka předkládaná Nejvyššímu soudu dovoláním k řešení (otázka vzniku členství matky žalobce v důsledku její účastí na druhé transformační valné hromadě) není otázkou právní, nýbrž otázkou skutkovou, jíž je vyhrazen dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř.; ten ovšem dovolatelka u dovolání, jehož přípustnost může být založena jen prostřednictvím §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemá k dispozici.
Namítá-li žalovaná v dovolání, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (aniž by konkrétně specifikovala, v čem tato vada spočívá), pak tím uplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož prostřednictvím - jak rozvedeno výše - na zásadní významnost napadeného rozhodnutí po stránce právní rovněž usuzovat nelze.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je tudíž, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je - ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. - odůvodněn tím, že dovolání žalované bylo odmítnuto. Žalobci tak vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v řízení v jednom stupni ve výši 2.325,- Kč, vypočtené podle ustanovení §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 31. srpna 2006 a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. srpna 2006 a celkem činí 2.400,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 14. prosince 2006
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu